Založit webové stránky nebo eShop
NA ÚVOD
           
                                                                        
 

Poslyšte příběh z časů Osmileté války, kdy Starosvětem duněla kopyta ořů, nesoucích rytíře do nelítostných sečí, v nichž změřily své síly největší z mocností. Ta doba patřila bojovníkům, hrdinům a nepoddajnému duchu udatnosti. Jejich sláva ovšem byla vykoupena krví. Potoky, řekami, oceány krve…



   

V těch časech ocel správně zvonila

 

a víno chutnalo jak ženské rty...
a moci spravedlivých království se sklonila,
však já volil jinak...
Na cesty meč jsem nabrousil
a z almary vylovil kyrys...
v kůň vsednuv, do krajů nevídaných zabrousil
a hledal sama sebe...
 

 

Divuplnéty cesty byly a učenec by nevěřil,
nekonečné lesy, pouště, můj oř kopyty poměřil.
Záhadné ruiny, v nichž kleté duše kvílí,
hájky kde tancovaly líbezné nožky vílí…
 

 


Pobřeží plné zlatých měst a sněhové pláně,
uzřel jsem v zimě svízel kvést, a v létě pískem táhnout sáně.
Lidé snědí, divní ve zvycích,
lidé černí, zmalovaní na lících...                                                                                                        
Vídal jsem hejna gryfů, jak se ženou pod oblaky,
a zvířata větší, nežli rodný dům...
Spatřil jsem lodí potopených vraky,
s korzáry v Port Saint Erset popíjel jsem rum...
S karavanou projel jsem Velkým ergem,
a stále hledal, kdože jsem…
 

 


S myslí bloudící, na oři neposedném,
pátraje v nekonečném světě...
Jeskyně plné netopýrů, kde louč matně plápolá,
pod útesy v modrých vodách, kde ozvěna nevolá...
Na blatech šerých, plných děsu,
tolik, ach tolik už neunesu...
Hledal jsem eóny, ze všech sil,
až v Cú Caraldist, odkud jsem vyjel,
osten pravdy do dřeně Já se mi vryl,
neb pravdu jsem hlupák, celou dobu míjel…
 

Války vznikají z malicherných příčin. Obvykle jsou důvodem pro takovou válku spory znepřátelené šlechty. Jeden urozený vrcholovec s titulem nemůže druhému vznešenému vrcholovci odpustit větší majetek. Tu se vytahují staré nároky na území, jež si osobují obě strany. Podívejme se například na sedm set let starou hádku barona Cohena Lorwelliho s markrabětem Pandolfem Silverinem, kteroužto v Kronice Včelojedského panství bez skrupulí a tak jak skutečně proběhla,zaznamenal učený mnich Lutero. Slabší povahy upozorňuji, že takto se bertonská šlechta skutečně chovala a v mnohých oblastech království se tak dokonce chová dodnes!

 

Baron Lorwelli: „Tak to sakra ne! Ty pastviny patří našemu rodu a důrazně ti kladu na srdce, Pandolfo-pazoury pryč!“  

 

Markrabě Silverino: „Jakožto představený Jeho královského Veličenstva a nejvyšší šlechtic kraje, ti pravím Lorwelli: Koukej se z území, která okupují tlupy tvých neotesaných lumpů stáhnout, nebo na tvůj úděl přitrhnu s brannou mocí celé Marky!“  

 

Baron Lorwelli: „Aby shnil tvůjhadí jazyk, ty nenažraná kryso! Mám tři tisíce pěších a pět set jezdců! Pokud vím, nepostavíš ani polovinu toho množství, protože jsou žně! Ha, ha, ha!“  

 

Markrabě Silverino: „Vždycky jsem věděl, že ta vaše rodina je vyvrhel! Ještě tvůj dědek býval známým zbojníkem, a kdyby nepíchal nebožku královnu, nikdy bys tu na mně ten svůj zapšklý titul nevytahoval…“  

 

Baron Lorwelli: „Tohle odvoláš,hubo nevymáchaná! Přísahám, že za tuhle urážku mi zaplatíš!“  

A jak tento dávný konflikt dopadl? Ctihodný bratr Lutero pokračuje:

 

„A tak se přihodilo, že baron Lorwelli koupil od potulného trpasličího alchymisty jakéhosi bombu, kterou přivázal na tělo jistého vyhlášeného idiota a tohoto vyslal do Včelojed. Sebevražedný atentátník onen, nevzbuzuje pro svou vadu na mysli žádného podezření, proklouzl do sídelního města markraběte, majíc od barona nařízeno odpálit se přímo na tržišti mezi davem. Oběti byly sice nepatrné, neb idiot omylem zapálil doutnák právě ve chvíli dovádění s jiným blbem (markraběcím honákem dobytka) v žebřiňáku vrchovatě naloženém fůrou sena, avšak lord Silverino, jsa rozumem od bohů nadmíru obdařen, ihned poznal, odkud vítr vane a jal se sbírati zbrojný lid. Tak vypukla týdenní válka, nazvaná později Válkou o Záhorní luka. Počala se přepadem strážní hlásky barona Lorwelliho blíže Mlynářově Lhotě, načež pokračovala půtkami v oblasti Skřehotavého brodu, kde také došlo k rozhodující bitvě. Ta však skončila se nerozhodně, neboť jedna ze skřetích hord zdržujících se v Záhoří učinila tehdy nájezd na celou oblast. Oba šlechtici nuceni byli spojiti své síly proti společnému nepříteli a oba v následujícím urputném střetu s orky ztratili své životy. Král Theobald poté Marku i baronův úděl spojil do jednoho vévodství, jež Západním sluje…“  

Tedy takto probíhaly lokální války před sedmi staletími. Důvěrníci šlechticů na koních a rolníci, kteří vyměnili kosy a hrábě za meče a píky, vedení svými pány, si vzájemně rozbili hlavy a příměří bývalo kromě krve stvrzováno i slavnostní přísahou, hostinami a pitkami. Nezřídka se staří nepřátelé stávali spojenci a to i v rámci rodů, když takové spojenectví upevnili sňatkem svých dětí.

Někdy se konfliktů účastnili mágové. Mít takového mága na své straně je velmi výhodné,protože armáda bez čaroděje bude jen samotnou mágovou přítomností vystrašená. Když pak takový mág zasáhne do průběhu boje, ať energetickými zaklínadly, nebo psychickými kouzly, je osud konvenčního, nemagického vojska zpečetěn. Panika,hrůza z neznámého, obyčejná lidská pověrčivost.

Armáda bertonského krále dlouho platila za prapodivný konglomerát ras a vojenských povolání. Objevili byste zde trpaslíky-ženisty, dále gardu elfích lukostřelců, kudůckých prakovníků i orkských žoldnéřů. To vše doplněné o pěší pikynýry, později o arkebuzníky, granátníky a dělostřelce (což byli opět trpaslíci, žárlivě střežící svůj monopol na výrobu střelného prachu), jichž se v Osmileté válce hojně užívalo. Bertonskou jízdu tvořila lehká kavalérie sestávající z jízdních lučištníků, původem z jižních stepí, schopných zasypat nepřátelské linie tisícovkami neomylných střel. Koně tito kosmatí, osmahlí chlapíci řídili pouze nohama, jakoby se v sedle už narodili… Ovšem ve válce, o níž je toto vyprávění, nesehráli podstatnější úlohu. Ta patřila těžké jízdě-elitě bertonského rytířstva, zakované do skvěle skloubené celoplátové zbroje-s jejími dřevci, štíty s vymalovanými erby, dlouhými kopími i ručními vrhači šipek. Někdo možná namítne, že v moderním pojetí války představují těžkopádní obrněnci poněkud zastaralý prvek. Na druhou stranu zůstávají palné zbraně schopné provrtat kulí sebesilnější pancíř stále drahým a váženým artiklem. Jak bylo řečeno výše, trpasličí mistři slévači si za své muškety a bronzové hlavně nechávali a nechávají platit přímo královsky. Kdo však na vlastní oči viděl zdrcující útok rytířů proti císařským legionářům na pláni u pevnosti Cael Faren, ten si z paměti jen těžko vymaže vzpomínku na onen krvavý den, v němž bertonská těžká jízda smetla pět tisíc sveřepých profesionálů do chladných vod říčky Lopušnice. Nadto-srdce bertonských rytířů je srdcem paladinským…

A tím se dostáváme k důvodům vypuknutí Osmileté války-ty jsou v rámci celého příběhu velmi podstatné, neboť čtenáři přiblíží situaci a svět, které tvoří jádro a dřeň příběhu, v němž vystupují naši hrdinové.

Války se počínají z různých malicherných příčin. Ani tato válka nebyla výjimkou. Dějiny nás učí, že již více než půl tisíciletí jsou největšími a nejvelkolepějšími mocnostmi Starosvěta Aspanásské impérium a Bertonské království. Oba státy sispolu v minulosti zaválčili už několikrát-o zlaté a železné doly v Bílých horách, o různé ostrovy ve Staromoří i v Talantském oceánu,ba někdy i z důvodů ideologických. Jednou to byli Bertonci, kdo vtrhl do císařských držav s tím, že impérium skýtá ochranu kacířům a heretikům Ertisiny církve, jindy zase císařské síly potíraly republikánskou revoluci v pohraničí, za což jim byli bertonští králové dokonce vděční, přestože to šlechta nesla velmi nelibě a nikdy to Aspanássijcům nezapomněla. Tak obě velmoci vedle sebe jakoby putovaly časem, vzkvétaly a opět upadaly, expandovaly a navzájem si záviděly.Bertonie záviděla impériu jeho zámořské kolonie,císařství pak lákalo bohatství bertonských lesů-potřebovalo totiž dřevo na stavbu korábů, a prosperita jejího jižního pobřeží, formálně na království nezávislém, honosícím se názvem Liga svobodných přístavů.

     

Toto soužití, které kroniky zmiňují nevynalézavě jako Éru bdělého míru, skončilo s nástupem císaře Consterna IV. Eupratéra na starobylý aspanásskýtrůn.Consternus byl totiž válečník, veterán z bitev v Zámoří a ctižádostivec k tomu. S jeho nástupem ožila u dvora militantně orientovaná klika, za vlády Consternova otce Valeriona úmyslně potlačovaná. Valerio byl totiž požitkář. Panoval půl století a zcela zruinoval imperiální pokladnu. Své milce a oblíbence obdarovával paláci, neobvykle váženými tituly, ba i celými provinciemi. S oblibou pořádal velkolepé hostiny, při nichž nejednou hodovalo i deset tisíc osob a také se vášnivě zaobíral uměním, pročež vyzdobil sídelní město Centeru množstvím zlatých a mramorových soch. Mezi lidem se také šuškalo o Valerionově homosexualitě a císař se stával oblíbenou figurkou oplzlých anekdot a divadelních frašek. Přinejmenším je prokázáno, že v okamžik smrti rozmařilého imperátora, s ním sdílel lůžko nejvyšší eunuch Damascus.

Když se tedy Consternus ujal moci, shledal, že státní pokladna zeje prázdnotou a že dvůr je v područí lidí, kteří mu byli trnem v oku. Nejprve dal popravit opovrženíhodného Damasca, poté svou matku-císařovnu vdovu zapudil ode dvora a jal se řídit impérium sám a po svém, neohlížeje se pranic na stížnosti senátu a matčiny dopisy promáčené slzami. Nikomu nevěřil. Neobešlo se to bez dalších exekucí a zabavování majetku ve prospěch státu. Zejména však reorganizoval armádu-kolos o bezmála milionu mužů, jejž rozdělil do osmdesáti legií těžké pěchoty, z nichž měla každá deset tisíc mužů, dvou jízdních armád po padesáti tisících kavaleristů a stotisícového námořnictva. Pro poslední zmiňovanou složku nechal postavit pět tisíc lodí různých velikostí, což se neobešlo bez násilné anexe království Shatwiar, proslulého pralesy, jež byly v průběhu prvních tří let aspanássijské okupace z poloviny vykáceny. V čelo císařských námořních sil Consternus postavil svého zetě Mortimera Margharitta, vévodu z Willberströmu. Tento nevlídný šlechtic se záhy proslavil potřením pirátů v oblasti Staromoří, za což si vysloužil ostruhy velkoadmirála a začal drzé korzáry stíhat i daleko na jih. Impérium si tak zajistilo obchodní cesty ze Zámoří a začalo ponenáhlu rozkvétat.

Situace v Bertonii byla tehdy zcela opačná. Po smrti udatného krále Adalberta III.Chrabrého nastoupil na trůn jeho druhý syn Reginald. Už před půldruhým stoletím přišlo království v dlouhé vojně s orkskými hordami o své severní državy, zatímco jih se zmítal pod neustálými útoky pirátských flotil, které poté, co byly vytlačeny z prostoru impéria, začaly plenit bohaté bertonské pobřeží.

Král Reginald nebyl žádný krasavec. Hermelínem se přioděl obézní, brunátný chlap s rozštěpem horního rtu a nevzhlednou pleší skrytou pod příšerně nakadeřenou parukou. Proslulost mu přinesla rovněž jeho záliba v alkoholu-předevšímv muškátovém víně, proto se stal postrachem svých rádců a nejlepším zaměstnavatelem dvorního kata. Jeho ohyzdné postižení, lidé okrášlili trefnou přezdívkou-Králík Zaječí pysk. Jakmile se pevně usadil na trůnu, obklopil se svitou prapodivných existencí-vyhlášenými lichváři a vydřiduchy počínaje a těmi nejzkorumpovanějšími šlechtici konče. Zvýšil daně, nové zavedl a spřáhl se s piráty, jimž poskytl kaperské listiny, umožňující jim pod jeho zástavou přepadat obchodní lodě a ochranu bertonských přístavů- samozřejmě za tučný podíl z plenu.

Brzy si tímto přístupem znepřátelil oddané služebníky svého otce-především Řád královských paladinů a Magickou gildu, spolky to oddané bertonským králům odnepaměti. Nejprve byl nucen čelit nátlaku paladinského velmistra Dagalaifa z Morigaardu, který na něj apeloval ve jménu lidu, aby změnil způsob své vlády. Reginald s ním prodiskutoval celý den, během něhož vyprázdnili nejednu lahev vína a na jehož konci se Dagalaif omluvil pro nevolnost a odešel s nepořízenou. Nazítří se vážně rozstonal a vzniklo podezření, že jej dal král otrávit. To se však panovníkovi neodvážil nikdo vmést přímo do tváře. Nastala chvíle pro představeného gildy, arcimága Prospera. Ten ovíněnému Reginaldovi přednesl pečlivě sestavenou řeč, v níž se oháněl etikou, morálkou a ctí a nastínil mu v ní svou představu osvíceného vladaře. Skvělá slova Prosperova však v králi vyvolala výbuch zuřivosti. Nejenže arcimága nevyslechl až dokonce, nýbrž jej dal na místě zatknout (neobávaje se Prosperových kouzel, poněvadž celý landwallský hrad byl prošpikován antimagickými artefakty), vyhlásil stanné právo a s celým dvorem odjel na velký hon do západních hvozdů.

Paladinové ovšem nezaháleli a navrhli Gildě spojenectví proti králi. Tak se zrodila Velká Konvence, jejímž cílem nebylo nic jiného, než svržení Reginalda. Na uprázdněný trůn hodlala Konvence dosadit jeho synovce Huberta, syna Reginaldovy sestry.

Sotva se o spiknutí doslechl král, horempádem přikvačil zpět do Landwallu, bohatými darysi zajistil oporu armádních špiček a začal shromažďovat vojsko k útoku proti baště spiklenců, hradu Refexburgu. Ostatně zatýkat už nebylo koho, protože všichni královi nepřátelé z města včas odešli.

Zatímco se schylovalo k občanské válce mezi Konvencí a bertonskými roajalisty, vycítil císař Consternus příležitost dát lekci odvěkému rivalovi. Usoudil, že Bertonie, zmítaná vnitřními rozmíškami je zralá k uchvácení a začlenění do rámce impéria jako další provincie. Vyvstávalo však před ním hned několik problémů:  Byl tady imperiální senát, císařská velerada, jejíž půldruhé třetiny měl koupenou, ale zbývající část, tvořená opozičními politiky mu neustále ztěžovala situaci, odvolávaje se na jakési mezinárodní smlouvy podepsané jeho otcem a dědem. Pozval tedy ty protivné, ješitné panáky na honosný banket. Když byla zábava v nejlepším, vtrhla do sálu císařská garda a udělala s opozicí krátký proces.

Další Consternovu nevýhodu v zamýšleném vpádu do Bertonie, představoval nedostatek kvalifikovaných mágů… Ovšem, když nad tím hlouběji zapřemýšlel, rozlil se mu po tváři úsměv vítěze. Cha! Měl k dispozici milion mužů a další miliony v záloze! Poté se ale znovu zachmuřil. Císařští legionáři se jen těžko vyrovnají královským paladinům-ne, že by jim chyběl dril a nadšení, ale co je to proti svatému vytržení a fanatickému odhodlání, s nímž ti zatracení paladinové bojují za trůn landwallských králů? Co nelze vyvážit kvalitou, toho lze docílit kvantitou. Navíc tu byli skvělí vojevůdci-třeba generál Aquillas da Marco, triumfátor z poraženého Shatwiaru, nebo maršál Filip Albiano, vítěz nad kočovníky z Mahmúdistánu. Operace na moři císař neváhal svěřit do rukou osvědčenému vévodovy z Willberströmu.

Tím největším pomyslným esem v imperátorově rukávu však byl jeden neobyčejný, bezejmenný vězeň. Císař se jeho existenci snažil zatajovat, jak jen to bylo možné, jenže některý z dozorčích centerské věže si pustil hubu na špacír. Mezi lid pronikly zvěsti o tajemném cizinci zadržovaném v nejtužším žaláři říše. Šířily se neuvěřitelnou rychlostí a ani Consternovo dementi je zcela nepotlačilo. Legendu v poddaných posílila i hromadná poprava bachařů a přísný zákaz pouhých zmínek o záhadném muži v černém plášti a se stříbrnou maskou v podobě lebky, jež mu prý skrývala tvář… Císařova sebejistota z větší části pramenila ze schopností vězně, který oficiálně neexistoval. I on však svou totožnost a povahu včas odhalí…

Sellinorská nížina leží na východě Bertonského království, mezi řekami Lopušnicí a Račinou, jakoby od okolního světa odříznutá krunýřem hrdých štítů Západních Jestřábích hor. Jde o kraj proslulý pěstováním vinné révy a chovem těch nejlepších koní, jací jsou k mání. Daří se zde také lnu a úroda pšenice je tu tak bohatá, že při pohledu na nedozírné, zlatavé lány, by si člověk pomyslel, že hledí na celý vlnící se oceán obilí. Centrem kraje, jenž také sluje Meziříčí, není městečko Sellinor, jak se mnozí dovtípili, ale hrad Tregaard, hrdé sídlo hraběcího rodu Sellinorských. Nachází se na vršku nedaleko města a skýtá tak úchvatné panoráma, doplněné o pár větrných mlýnů poblíž kopce, jež se odráží na hladině rozsáhlého rybníku, lemovaného vrbami a farmářskými políčky.

Obyvatelstvo Meziříčí je rozličného původu. Královští poddaní bertonského původu obývají převážně venkov a jejich vísky patří mezi nejmalebnější kouty země. Dále bychom zde narazili na tři čtyři sídliště kudůků, vyhloubená v nízkých kopcích,pročež se jim také říká norníci. V městečku Sellinor však z valné části přebývají občané aspanássijského původu. Jde o potomky emigrantů, kteří impérium opustili před čtyřmi sty lety v časech, kdy císařové pronásledovali vyznavače víry v bohyni Ertis. Bertonští králové vyhnance rádi přijali a svěřili je pod ochranu hrabatům z Tregaardu. Na počest svých nových patronů utečenci vystavěli osadu Sellinor, která se začas rozrostla v městečko o dvanácti tisíci duších. Byl zde pivovar, hrdlo jste mohli svlažit ve dvaadvaceti hostincích a našel by se i bordel. Za návštěvu však stál hlavně Ertisin chrám, jehož třicetisáhová věž byla po hlásce na Tregaardu druhou nejvyšší stavbou Meziříčí. Také zlatý oltář tohoto kostela patřil k hojným turistickým atrakcím zazobaných výletníků z Landwallu. Však si ho měšťané vážili jako divu světa a také ho spolu s městem nejednou bránili proti zlatachtivým nomádům ze severní Pustiny, dokud jim na pomoc nepřitáhla královská armáda.

Nyní se na Meziříčí zaměřil ostříží zrak mnohem mocnější, než jakým vládnou lapkové z pustin. Consternovi agenti se v Sellinoru činili, jen co je pravda.I na zdech Ertisina svatostánku se takřka přes noc objevily plakáty s karikaturou opilého Reginalda, doprovázenou tímto textem:

Hrdí občané Sellinoru! Nastal čas, vyjádřit svou loajalitu a příslušnost k impériu! Nenechte cizáky a jejich krále-notorika, aby z vás nadále tahali poctivě vydělané peníze! Císař Consternus ví o vašem utrpení! Jeho nejslovutnější excelence ví o násilí, kterého se na vás dopouštějí bertonští výběrčí daní a žoldnéři placení hrabětem Manfredem z Tregaardu! Imperátor je rovněž obeznámen s tím, že ačkoliv žijete mimo hranice říše již několik staletí, stále se cítíte býti součástí krve z nejvznešenějších, stále jste Aspanássijci! Jeho nejmilostivější císařská Výsost vám slibuje úplnou svobodu vyznání, finanční i vojenskou podporu, když se v plebiscitu přihlásíte k impériu-politicky i ideologicky! Zhýralý pirát Reginald, spřáhnuvší se s vrahy a korzáry si musí uvědomit, že už dále nemůže utiskovat Meziříčí! Vězte věrní soukmenovci, že za vámi stojí miliony mužů ve zbrani! Sláva Aspanássii!  

„To je tedy duchaplná propaganda,“ podivovali se nad plakáty a letáky sellinorští radní. Hrabě Manfred, který ve městě právě rozsuzoval při dvou hašteřících se sedláků, však pochopil, jaké nebezpečí zemi hrozí a ihned vypravil spěšného posla do Landwallu ke králi.

Reginald se zrovna chystal k tažení proti Konvenci, když mu aspanásský velvyslanec, lord Crescentius vrazil pomyslnou dýku do zad předáním císařského ultimáta. Bertonie se měla okamžitě podrobit požadavkům imperátora, který trval na bezodkladném připojení Meziříčí k říši. O nějakém plebiscitu potomků někdejších emigrantů kupodivu nepadlo ani slovo. Crescentius králi naopak sdělil, že se množí případy národnostní nesnášenlivosti a někteří z aspanássijských usedlíků prý byli Bertonci ztýráni.

„Toto utrpení musí skončit! Obyvatelstvo Meziříčí, spřízněné s císařstvím, již nadále nemůže žít vně hranic říše. Imperátor vám taktéž přikazuje vydat jeho pravomoci přístav Port Conte a všechny korzárské kapitány s nimiž Vaše Veličenstvo udržuje více než přátelské kontakty.“

Bezradný Reginald předvedl velvyslanci elegantní hysterický výstup, načež se zhroutil. Crescentius mu dal lhůtu sedmi dní, během nichž se mělo království podrobit Consternově vůli.

Zpráva o aspanássijském diktátu se zemí rozlétla jako na křídlech sokola. Královská tajná služba mezitím Reginalda informovala o gigantických přesunech imperiální armády k východní hranici Bertonie. Do bertonských výsostných vod vyplulo Margharittovo loďstvo a zůstávalo nadohled pobřeží, s děly zamířenými směrem k pevnině.

Konvence nezahálela. Bylo jasné, že žádná občanská válka nevypukne- paladinové i mágové se postavili za krále. Vůdce Konvence velmistr Dagalaif, nyní již zase zdravý jako rybička, se dostavil ke králi a vyzval jej, aby císařovo ultimátum odmítl.

„Nyní musí jít naše neshody stranou,Veličenstvo,“ hučel do skleslého Reginalda, snažíce se jej vyburcovat k akci. „Královská armáda sice zdaleka nedosahuje počtu Consternových legií, ale cestou sem jsem hovořil s generály i s obyčejnými vojáky a všichni chtějí bránit vlast až do posledního dechu! Je to pro ně mnohem důstojnější, než aby se zahazovali v bratrovražedné válce, s níž mnozí stejně nesouhlasili. Je to tak, sire- nebojovali by proti nám a nedonutilo by je k tomu ani vaše zlato, kterým jste si je zavázal! Nyní ale budou bojovat s námi, proti Consternovi- síly Konvence jsou s vámi! No tak! Hlavu vzhůru, můj králi! Zaženeme ty čubčí syny i s jejich císaříčkem zpátky na východ! Paladinové se už těší, jak si to rozdají s těmi jeho slavnými soldáty…“

Reginald pohlédl na velmistra. Těžko říct, zda se v tom pohledu zračila naděje, zlost, nebo to bylo podrobení.„Jaké jsou vaše podmínky?“

„Předně musíte…ehm, měl byste propustit Prospera. Je to opora Gildy a Mágové na něj dost spoléhají.“

„Dobrá. Dál?“

„Vrchní velení nad armádou převezmou řádoví bratři. Vy se postarejte o piráty- měli by zaměstnat Margharitta tak dlouho, jak jen to bude možné… Jsem přesvědčen o tom, že hlavní operace se odehrají na pevnině, proto by bylo dobré, vyslat kurýry do západních vévodství a do Egdrassilu…“

„Do Egdrassilu?!,“ zvolal Reginald nakvašeně. „Chceš po mě, abych žebral u elfů? Ta pakáž se drží stranou už celá staletí! Co tě vede k závěru, že nám pomůžou?“

„Smlouvy našich předků a mé osobní přátelství s jejich velekrálem. Jejich pomocí si jsem jist, jakože můj štít zdobí zuby tří draků, které jsem kdysi skolil!“

„Budiž,“ hlesl král rezignovaně. „Je to vše?“

„Ne, sire. Od dnešního dne s vámi nastoupí vládu váš synovec Hubert, jako korunní princ. A varuji vás, pane- o nic se vůči tomu mladíkovi nepokoušejte, podřezal byste si pod sebou větev a ztratil tak naší důvěru. Bertonie musí zůstat celistvá a landwallská dynastie musí přežít.“

Sedmého dne předstoupil velvyslanec Crescentius ke slyšení. Poněkud jej překvapilo Reginaldovo mlčení a ještě více se podivil přítomnosti Dagalaifa z Morigaardu, který si vzal slovo místokrále.

„Odjeďte z Bertonie pane, a to ještě dnes. Svému císaři vyřiďte, že jeho diktátu nevyhovíme a že se budeme bránit. Rozumíte?“

Crescentius nasucho polkl. Takovou odpověď neočekával. Bertonie měla císaři spadnout do klína jako shnilé jablko a namísto toho hodlá komár vzdorovat slonu! Nu což, císař počítá se vším, i s případným odporem.

„Při vší úctě,Veličenstvo,“ hovořil velvyslanec ke králi, velmistra Dagalaifa nebraje vůbec na zřetel, „zvažte všechna pro a proti. Známe dobře velikost vašich ozbrojených sil a buďte ujištěni, že je rozdrtíme!“ Tón jeho hlasu nyní nabral výhružný charakter.„Splňte naše podmínky a imperátor vám zaručí formální nezávislost. V opačném případě nemohu zaručit vůbec nic…ani slitování!“

„Dost řečí, ty pse!,“ zařval velmistr a než se milý Crescentius nadál, kmitlo vzduchem ocelové ostří Dagalaifova obouručáku a císařský velvyslanec padl bez hlavy na mramorovou podlahu trůnního sálu.

„To bychom měli,“ zavrčel starý paladin. „Takže vzhůru do bitvy!“

Války začínají z různých malicherných příčin. Consternova malicherná finta s Meziříčím nevyšla. Když mu doručili hlavu nebohého Crescentia, odhodil veškeré zástěrky a nařídil legiím vtrhnout do Bertonského království. Příkaz byl doplněn o zvláštní dodatek:

 

Neberte ohled na nepřítele. Obyvatelstvo kladoucí odpor vyhladit do posledního, zbytek vzít do otroctví. V dobytých městech strhnout hradby, lesy vykácet a půdu prosolit až na jíl!  

Zde se končí vyprávění o příčinách vypuknutí Osmileté války a počíná se vlastní příběh. Rozvineme jejv sedmém roce války a začneme jak jinak… v jedné hospodě, nedaleko města Perengaard. Vstupte milí čtenáři, jste očekáváni! 

 MilanRostejnsky@seznam.cz     a.flavianus@gmail.cz  

             


 
 
 
 
TOPlist
Návštěvnost:   |  Tvorba webových stránek na WebSnadno.cz  |  Nahlásit protiprávní obsah!  |   Mapa stránek