Založit webové stránky nebo eShop
HISTORIE A DĚJINY
 


 GAIVS IVLIVS CAESAR (100 - 44 př. n. l.)

 

 
 
  Caesarův životopis pochází ze Suetoniova biografického díla De vita caesarum (Životy císařů,v českém prostředí vydaného pod titulem Životopisy dvanácti císařů).Název knihy o Caesarově životě nese jméno Božský Julius.Začátek této knihy byl ztracen,patrně ve středověku,neboť ještě byzantský učenec Lydus četl v 6.století n.l. úvodní dedikaci k tomuto dílu,věnovanou Suetoniem prefektu prétoriánů Septiciu Clarovi. Caesarovým otcem byl prétor Gaius Julius Caesar starší,činný v Africe jako vojenský správce.Caesarova matka Aurelia pocházela z rodu Rutiliů a byla neteří římského státníka Publia Rutilia Rufa.Jak se tehdy věřilo,pocházel rod Juliů z latinského města Alby Longy,kterou zbudovali potomci trójského uprchlíka Aenea syna Venuše.

 

 
 
  Portrét Gaia Julia Caesara

 

 

 
 
Napsán římským dějepiscem Gaiem Suetoniem Tranquillem,sekretářem císaře Hadriána,na počátku II,století n.l.

 

 

 

(český překlad: Bohumil Ryba,Jana Nechutová © 1974,poznámky kurzívou vložil M.Roštejnský- začátek Caesarova životopisu se nám nedochoval)


1/…V patnácti letech ztratil otce.Následujícího roku (87/86 př.n.l z popudu svého strýce Gaia Maria) se stal obětníkem Jovovým (latinsky: flamen dialis). Rozvedl se s Cossutií,která pocházela z rodiny jenom jezdecké,ale byla neobyčejně zámožná,a která byla za něho zasnoubena,když ještě byl chlapcem.Po rozvodu se oženil s Cornelií,dcerou čtyřnásobného konzula Cinny,a brzy s ní měl dceru Julii.Diktátor Sulla ho nijak nedokázal přinutit,aby Cornelii zapudil.Proto byl Caesar postižen jak ztrátou kněžské hodnosti,tak manželčina věna a nároků na dědictví rodu a bylo mu přičítáno,že straní Sullovým protivníkům.A tak byl nucen vzdálit se z Říma,a přestože jeho zdraví přitěžovala zimničná choroba,musil téměř denně měnit svůj úkryt a úplatky se vykupovat z rukou Sullových náhončích.Teprve na zásah vestálek a svých blízkých příbuzných Mamerka Aemilia a Aurelia Cotty došel omilostnění.Je dost obecně známo,že Sulla přímluvám velmi přátelských a velmi vážených mužů dlouho odpíral,posléze však se dal udolat vytrvalostí jejich proseb a učinil takovéto prohlášení,ať již božským vnuknutím,nebo z nějakého bystrého odhadu: „Dopřeji vám vítězství a budiž po vašem přání,ale vězte,že ten,po jehož záchraně tak usilovně toužíte,svým časem šlechtické straně,jejíž zájmy společně se mnou hájíte,připraví zkázu.Vždyť v Caesarovi je skryto mnoho Mariů!“ (Marius byl vůdcem frakce populárů a byl starým soupeřem frakce optimátů,vedené Sullou,Mariovým věrným stoupencem byl Cinna) 
 
2/ V začátcích své válečnické dráhy sloužil v Asii v družině prétora Marka Minucia Therma .Od něho byl vyslán do Bíthýnie,aby odtud přivedl loďstvo,a pozdržel se tu u Níkoméda (tamního krále,známého svou homosexualitou). Odtud vzniklo podezření,že prý dal tomuto králi v plen svoji cudnost.A toto podezření sám zvýšil tím,že za několik dní po návratu znovu vyhledal Bíthýnii,tentokrát pod záminkou vymáhání peněžité částky,dlužné jakémusi propuštěnci,který byl jeho klientem.Ostatek Caesarovy vojenské služby byl pro něho spojen s příznivější pověstí a z obléhání Mytilén si odnesl občanský věnec (koruna uvitá z dubového listí,udílená jako vyznamenání někomu,kdo zachránil život římskému občanu- její nositel měl právo vstoupit do senátu; za jeho přítomnosti museli všichni senátoři,včetně konzulů povstat,čímž mu dávali najevo úctu) ,jímž byl vyznamenán od Therma. 
 
3/ Sloužil také pod Serviliem Isaurikem v Kilikii,ale jen krátce.Jakmile se dozvěděl o smrti Sullově (r.78 př.n.l.) ,spěšně se vrátil do Říma; vedla ho k tomu také naděje,že bude moci těžit z nových rozmíšek,jejichž strůjcem byl Marcus Lepidus (nový vůdce populárů) .Zdržel se však vejít ve spojenectví s Lepidem,přestože byl lákán všelikými sliby; jednak totiž měl nedůvěru v jeho schopnosti,jednak shledával příležitost méně příznivou,než původně předpokládal.
 
 4/ Jinak po uklidnění občanských nepokojů zažaloval z vyděračství Cornelia Dolabellu,bývalého konzula a triumfátora,nedosáhl však jeho odsouzení.I rozhodl se uchýlit na Rhodos,jednak aby se vyhnul projevům nenávisti,jednak aby se ve volném čase a v klidu věnoval Apollóniu Solónovi,v tehdejší době velmi proslavenému učiteli řečnictví.Když tam podnikl plavbu,přestože již nadcházely zimní měsíce,byl poblíže ostrova Farmakússy polapen námořními lupiči a pobyl v jejich moci k svému vrcholnému rozhořčení téměř čtyřicet dní s jediným lékařem a dvěma komorníky.Ostatní průvodce a služebníky totiž hned na začátku zajetí rozeslal,aby sehnali peníze na výkup.Potom po vyplacení padesáti talentů byl vysazen na břehu,ihned však shromáždil loďstvo a bez nejmenšího odkladu se dal do pronásledování vzdalujících se lupičů,až se jich zmocnil,a dal je popravit,přesně tak,jak jim tím předtím často v žertu vyhrožoval.Když blízké končiny pustošil Mithridatés (pontský král Mithridatés VI. Eupatór- válčil s Římany přes čtvrt století) ,nechtěl Caesar,aby vznikl dojem,že se oddává nečinnosti ve chvílích,kdy se spojenci ocitli v krajním nebezpečenství; proto se přeplavil do Asie (římská Provincia Asia) ,sebral pomocná vojska,vypudil králova místodržitele z provincie a rozkolísaná i nejistá města udržel v poslušnosti (na Rhodu mu byla postavena jeho první socha v životní velikosti)
 
5/ Jako vojenský tribun (lat.:tribun contubernalis- důstojníci pocházející ze šlechty) - to byl první úřad,kterého se mu po návratu do Říma hlasováním lidu dostalo- velmi horlivě podporoval muže,kteří usilovali o obnovení tribunské moci,jejíž působnost předtím Sulla oklestil.Taktéž manželčinu bratru Luciu Cinnovi a mužům,kteří se spolu s ním za občanských nepokojů přidali k Lepidovi a po smrti konzulově uprchli k Sertoriovi (Quintus Sertorius,synovec Gaia Maria,Sullův oponent v Hispánii,kde udržoval vzdorovládu; byl poražen Metellem Piem a Pompeiem,posléze zavražděn svým zástupcem Markem Perpernnou) ,vymohl podle zákona navrženého Plotiem návrat do Města a sám v té věci řečnil před lidem. 
 
6/ Jako kvéstor pronesl podle obyčeje z řečniště na Fóru oslavné pohřební řeči jak na zemřelou otcovu sestru Julii,tak na svou zesnulou manželku Cornelii.V oslavné řeči na tetu pronesl tato slova o jejím a otcově původu z obou stran: „Rod mé tety Julie po matce vzešel od králů,její rod po otci je spojen s nesmrtelnými bohy.Od Anka Marcia (římského krále) pocházejí totiž Marciové Regové,jejichž jméno měla její matka; od Venuše pocházejí Juliové,rod,kterému náleží naše rodina.A tak se sdružily v našem rodě i velebnost králů,kteří mezi lidmi zmohou nejvíce,i posvátná úcta bohů,v jejichž moci jsou i sami králové. Na místo Corneliino uvedl do manželství Pompeiu Sullu,dceru Quinta Pompeia a vnučku diktátora Sully.Později se s ní rozvedl pro podezření,že byla poskvrněna od Publia Clodia (pozdějšího známého tribuna lidu) ; ten prý k ní pronikl v přestrojení za ženu o veřejné slavnosti (obřad uctívání bohyně Bony Deii,na nějž měly přístup pouze ženy) pověst o tom se udržovala tak houževnatě,že sám senát se cítil nucen nařídit vyšetřování o znesvěcení posvátných obřadů.
 
7/ Jako kvéstorovi připadla mu Zadní Hispánie.Když tam objížděl jednotlivá místa,aby z pověření prétorova řídil soudní jednání,přišel také do Gad (dn.Cádiz) .Zde spatřil u chrámu Herkulova sochu Alexandra Velikého a zavzdychal,téměř s rozhořčením si uvědomuje svou netečnost,že ve věku,kdy si Alexandr již podmanil svět,sám posud nevykonal nic pamětihodného.I zažádal ihned o propuštění,aby mohl co nejdříve vyhledávat příležitosti k významnějším činům.Nadto,když byl vyděšen snem nejbližší noci- při odpočinku se mu totiž zdálo,že souloží s vlastní matkou-,povzbudili jej hadači k nejskvělejším nadějím,vykládajíce,že je mu věštěna vláda nad světem,protože matkou,které se ve snu zmocnil,není prý míněno nic jiného nežli Země,společná matka všeho tvorstva. 
 
8/ Opustil tedy předčasně svou provincii a při návratu navštívil latinské kolonie,které všemožně usilovaly o dosažení římského občanského práva.Byl by je podnítil k nějakému odvážnějšímu zásahu,kdyby nebyli konzulové právě proto zdrželi odjezd legií,sebraných pro výpravu do Kilikie. 
 
9/ Nicméně brzy se pustil v Římě do významnějších podniků.Tak několik dní před nastoupením édility (édil byl úředník starající se o zásobování Říma obilím a o přípravu her) octl se v podezření,že se spikl s bývalým konzulem Markem Crassem a taktéž s Publiem Sullou a Luciem Autroniem,kteří byli po svém zvolení za konzuly odsouzeni pro nezákonné ucházení.Spiklenci se chystali na začátku roku napadnout senát a povraždit ty senátory,které by se jim zlíbilo; Crassus měl uchvátit diktaturu,Caesara měl jmenovat velitelem jízdy,stát měl být upraven podle přání spiklenců a Sullovi s Autroniem vrácen konzulát.Tohoto spiknutí vzpomínají Tanusius Geminus ve svých dějinách (nedochováno),Marcus Bibulus v ediktech a Gaius Curio starší ve svých řečech.Narážku na ně činí,jak se zdá,také Cicero v jednom listě Axiovi,poznamenávaje,že Caesar za svého konzulátu zavedl královládu,na kterou kdysi pomýšlel jako édil.Tanusius dodává,že se Crassus- z rozmrzelosti,nebo ze strachu- v den určený k vraždění nedostavil,a proto že ani Caesar nedal znamení,o němž se předem dohodli,že je dá; bylo totiž dohodnuto,jak praví Curio,že shodí z ramene tógu.Týž Curio,ale i Marcus Actorius Naso podávají zprávu o tom,že se Caesar spikl také s mladistvým Gnaeem Pisonem,kterému byla právě pro podezření ze spiknutí v Městě naschvál mimo pořadí přidělena za provincii Hispánie.Bylo prý sjednáno,že způsobí oba současně povstání,Piso venku,Caesar sám v Římě,k provedení státního převratu pomocí Ambronů (keltský kmen) a zapádských Gallů; obojí úmysl zmařila Pisonova smrt. 
 
10/ Jako édil dal vyzdobit comitium (shromažďovací prostor pro volby),Fórum i baziliky a kromě toho Capitolium prozatímně vybudovanými sloupořadími; v nich měla být při nadbytku předmětů vystavena aspoň část slavnostní výstroje.Štvanice a hry uspořádal dílem s kolegou,dílem sám odděleně.Tím se stalo,že vděk i za společný peněžitý náklad sklidil on samojediný.Netajil se tím jeho kolega Marcus Bibulus (Caesarův velký oponent a nepřítel) : „Přihodilo se mi totéž co Polukkovi: jako se totiž chrám,vystavěný na Fóru oběma bratřím,nazývá toliko jménem Castorovým,tak je moje i Caesarova společná štědrost připisována jedinému Caesarovi.“ Nadto přidal Caesar ještě gladiátorské hry,ale s počtem dvojic značně menším,nežli bylo jeho původním úmyslem.Poněvadž totiž mnohočetným zástupem otroků,sehnaných ze všech stran,vyděsil své odpůrce,byla pro počet přípustných gladiátorů v Římě stanovena horní mez,kterou nebylo nikomu dovoleno překročit. 
 
11/ Když si takto získal přízeň lidu,usiloval pomocí části tribunů,aby mu byl usnesením lidu přidělen za provincii Egypt (tehdy ještě samostatný helénistický stát) .Za vhodnou záminku pro udělení mimořádného velení získal to,že v Alexandrii krále,který byl od senátu nazván spojencem a přítelem národa římského,tamní lidé vypudili,což bylo obecně odsuzováno.Svého přání však nedosáhl pro odpor šlechtické strany (optimátů) .Aby v odplatu za to všemožně zmenšil její vážnost,dal obnovit vítězná znamení Gaia Maria z triumfů nad Jugurthou (numidský král Jugurtha vedl s Římany válku na sklonku II.stol.př.n.l.) a nad Kimbry a Teutony (germánskými kmeny poraženými Mariem u Vercell r.101 př.n.l.) ,která kdysi dal Sulla rozmetat.Také jako účastník soudního dvora pro stíhání úkladných vrahů prohlásil za takové i ty,kdož v době proskripcí (pronásledování Sullových nepřátel) přijali ze státní pokladny peněžitou odměnu za dodání hlav římských občanů,třebaže jim Sullovy zákony zaručovaly beztrestnost. 
 
12/ Taktéž nastrčil kohosi,aby zažaloval z velezrady Gaia Rabiria,jehož význačným přispěním řadu let předtím senát potlačil vzbouřenecké tribunování Lucia Appuleia Saturnina (bylo to r.99 př.n.l.- Saturninus usiloval o královládu,byl však i se svými stoupenci zatčen a ukamenován přímo v kurii senátu) .Když byl losem určen za soudce proti obžalovanému,odsoudil jej s takovou vášnivostí,že Rabiriovi,který se pak odvolal k lidu,nic neprospělo tak jako soudcova zaujatost. 
 
13/ Když se vzdal naděje na získání provincie,ucházel se o úřad nejvyššího velekněze (lat.: pontifex maximus) ,a to ne bez velmi rozsáhlého podplácení.Přemítaje o velikosti svého takto získaného zadlužení,než se ráno odebral k volebním místnostem,předpověděl prý matce Aurelii,která se s ním loučila polibkem: „Nevrátím se domů,leda jako velekněz.“ Vskutku nad dvěma svými velmi vlivnými spoluuchazeči,kteří ho značně předčili jak věkem,tak důstojenstvím,zvítězil do té míry,že získal v jejich vlastních volebních okresech více hlasů,nežli oba dostali ve všech. 
 
14/ Později byl zvolen prétorem.Když bylo tehdy odhaleno spiknutí Catilinovo a celý senát navrhoval účastníkům zločinu trest smrti,Caesar jediný pronesl mínění,že mají být po ztrátě majetku rozděleni po municipiích a tam střeženi.Ba těm,kteří doporučovali ostřejší trest,nahnal tak veliký strach- ukazuje zároveň,kolik nenávisti je v budoucnu bude čekat u římského lidu-,že nastávající konzul Decimus Silanus nelitoval své mínění,protože by bylo potupné je změnit,alespoň zmírnit výkladem,že prý je senátoři pochopili přísněji,než jak on sám navrhoval.Tenkrát by byl Caesar získal vrch,když se k jeho názoru dala převést většina,čítaje v to i konzulova bratra Quinta Cicerona,kdyby nebyla rozkolísaný sbor upevnila řeč Marka Catona (Marcus Porcius Cato Salonianus- pravnuk M.P.Catona staršího,další z Caesarových nepřátel; po Caesarově vítězství u afrického Thapsu skončil sebevraždou v Uttice r.46 př.n.l.) .Ale ani tak ještě neustal ve snaze zabránit rozhodnutí,až hrstka římských jezdců,která senátory obklopovala ve zbroji na jejich ochranu,příliš nemírnému vytrvalci pohrozila smrtí,míříc na něho tasenými meči tak dlouho,dokud ho ti nejbližší,kteří seděli vedle něho,neopustili,a jenom ojedinělí jej ochránili nastavenými těly a tógou.Tenkrát se vskutku polekal a nejenom ustal v dalších projevech,nýbrž i po celý zbytek roku se vyhýbal schůzím senátu. 
 
15/ První den své prétury vyzval Quinta Catula (též člena frakce optimátů) ,aby předložil lidu účty ze stavební úpravy Capitolia; zároveň ohlásil návrh,aby péče o tu úpravu byla přenesena na jinou osobu.Nedokázal se však vyrovnat se sjednocením šlechtické strany (v čele s Catulem,Bibulem a Catonem) ,jejíž příslušníky viděl,jak hned zanechali doprovázení nově nastupujících konzulů a v hojném počtu a pevné odhodlanosti se sběhli,aby se postavili návrhu na odpor.A tak od onoho počinu upustil. 
 
16/ Jinak však se propůjčoval s velikou vytrvalostí za rádce a podporovatele tribunovi lidu Caeciliu Metellovi,který proti zákroku svých kolegů navrhoval velice bouřlivácké zákony,až byli oba rozhodnutím otců zbaveni výkonu své úřední moci.Nicméně se Caesar odvážil setrvat v úřadu a nadále vydávat právní edikty.Jakmile však zvěděl,že jsou připraveni najatí lidé,aby mu v tom ozbrojeným násilím překáželi,rozpustil své liktory,odhodil úřední lemovanou tógu a tajně se uchýlil do svého domu,aby tam vzhledem k dobovým okolnostem v klidu vyčkával.Když se k němu po dvou dnech sám od sebe a dobrovolně shlukoval dav lidí a značně bouřlivě mu nabízel dopomoci k úřední hodnosti,dovedl je uchlácholit.Protože se to událo zcela nečekaně,dal mu senát,který byl právě pro ono srocování narychlo svolán k zasedání,prostřednictvím předních svých členů vyslovit díky,pozval ho do radnice,nejuznalejšími slovy ho pochválil,a zrušiv předchozí rozhodnutí,obnovil v plné platnosti jeho úřad. 
 
17/ Znovu upadl do jisté nebezpečné situace tím,že byl označen za účastníka Catilinova spiknutí jednak udavačem Luciem Vettiem u kvéstora Novia Nigra,jednak v senátu Quintem Curiem,kterému byla veřejně přiznána odměna za to,že první odhalil záměry spiklenců.Curius tvrdil,že se o Caesarově účasti dozvěděl od Catiliny,Vettius dokonce sliboval,že předloží jeho vlastnoruční dopis,odeslaný Catilinovi.Caesar uznal,že se takovéto podezření naprosto nesmí trpět a proto uvedl,dovolávaje se svědectví Ciceronova,že mu sám od sebe učinil nějaká udání,týkající se spiknutí a způsobil,že Curiovi nebyla odměna vyplacena.Vettia těžce postiženého exekucí a rozchvacováním jeho svršků,byli by ve shromáždění lidu před řečništěm málem roztrhali; Caesar ho dal uvrhnout do vězení a stejně tak i kvéstora Novia za to,že připustil,aby u něho bylo vzneseno obvinění proti úředníku,který zaujímal vyšší postavení než on. 
 
18/ Po prétorském roku měl odejít za místodržitele do Zadní Hispánie,která mu losem připadla,ale věřitelé mu bránili v odchodu.Caesar se jich zbavil tím,že si opatřil za sebe ručitele,a proti zvyklosti i právu vyrazil do provincie dříve,než od senátu dostal příslušnou výbavu.Je nejisté zda tak neučinil ze strachu před soudní žalobou,která se na něho jako na soukromníka chystala,či proto,aby co nejrychleji přišel na pomoc spojencům,kteří se ho dožadovali.Když obnovil v provincii klid,vrátil se (r.60 př.n.l.) se stejným spěchem,ani nevyčkav svého nástupce,aby oslavil triumf a zároveň se ucházel o konzulát.Volby byly však již vypsány a nebylo by se mohlo k němu přihlížet,nevejdeli do Města jako soukromá osoba (nikoliv jako vojevůdce- triumfátor) .Protože se jeho snaha získat pro sebe výjimku ze zákonitých předpisů setkala u mnohých s odporem,byl nucen vzdát se triumfu,aby nebyl vyloučen z ucházení o konzulát. 
 
19/ Ze dvou spoluuchazečů o konzulát,Lucia Lucceia a Marka Bibula,spojil se s Lucceiem a dohodl s ním,že ten,protože byl při menší oblibě značně zámožný,bude po jednotlivých centuriích (volebních okresech) nabízet ze svého peníze společným jménem jich obou.Když to poznali optimáti,zmocnila se jich obava,že nebude nic,čeho by se nemohl odvážit v nejvyšším úřadě,bude-li mít kolegou někoho,kdo je s ním zajedno a s ním souhlasí.I radili Bibulovi,aby činil stejně veliké sliby,a velmi mnozí k tomu i peněžitě přispěli,ba ani Cato nezamítal takovéto úplatky v zájmu státu.A tak byli zvoleni konzuly Caesar s Bibulem.Rovněž z výše uvedeného důvodu zasadili se šlechtici o to,aby nastávajícím konzulům připadly jen zcela bezvýznamné úřední úkoly,totiž péče o lesy a stezky.Caesar to pociťoval jako příkoří a hlavně proto se rozhodl všelikými druhy úsluh získat si Gnaea Pompeia Magna,který byl taktéž rozhněván na senátory,a to proto,že si po jeho vítězství nad králem Mithridatem počínali příliš liknavě s potvrzením těch opatření,která provedl na Východě.Pompeia také smířil s Markem Crassem- bylo totiž mezi nimi staré nepřátelství z dob společného konzulátu,který zastávali v naprosté neshodě- a s oběma uzavřel spolek,aby se ve státě nedělo nic,co by se jednomu z nich tří nelíbilo (tzv.První triumvirát- r.60 př.n.l. 
 
20/ Když nastoupil úřad,učinil jako první ze všech konzulů,aby byly pořizovány a denně uveřejňovány zprávy o jednáních jak senátu,tak lidu (Acta diurna populi Romani- první denní noviny) .Taktéž obnovil starobylý zvyk,aby v tom měsíci,kdy neúřadoval chodil před ním jeho zřízenec,kdežto liktorové aby ho následovali vzadu.Po vyhlášení návrhu zákona na rozdělování pozemků pokusil se kolega oddálit jeho projednávání,Caesar ho však dal zbraněmi vyhnat z Fóra.Bibulus si sice následujícícho dne stěžoval,nenašel se však nikdo,kdo by k tak úžasné události učinil návrh nebo se odvážil pronést nějaké mínění,třebaže bývalo často při méně významných zmatcích činěno mnoho usnesení.To uvedlo Bibula do takového stupně zoufalství,že se až do konce svého konzulátu skrýval doma a neodvažoval se ohlašovat námitky jinak,než písemně.Od té doby rozhodoval Caesar o všem ve státě sám a podle své vůle.Proto někteří vtipálkové,když v nevážných věcech něco podpisovali jako svědkové,datovali nikoliv „za konzulátu Caesarova a Bibulova“,nýbrž „za konzulátu Juliova a Caesarova“,uvádějíce tak dvakrát,užitím jména a příjmení osobu jedinou.Rovněž proto se brzy šířili mezi lidem tyto verše:  To ne za Bibula,leč za Caesara se stalo;    za Bibula se,vím,nestalo dočista nic...  Území stellatské,které bylo za předků prohlášeno za posvátné,a ornou půdu v Kampánii,pronajímanou ku prospěchu státu,rozdělil bez losování asi dvaceti tisícům občanů,kteří měli tři a více dětí.Nájemcům žádajícím úlevu prominul třetinu jejich pachtů a zároveň je veřejně napomenul,aby při najímání nových státních důchodů nečinili příliš nemírné nabídky.Rovněž i jinak štědře rozdal každému,co si jen přál,a nikdo mu v tom neodporoval,anebo pokusil-li se o to,byl zastrašen.Marka Catona,který vznesl námitky,dal liktorem vyvléci z radnice a uvrhnout do vězení.Luciu Lucullovi (významný římský vojevůdce a hodovník) ,který se poněkud svobodomyslněji stavěl na odpor,nahnal tolik strachu z žaloby,že se mu Lucullus sám od sebe prosebně vrhl k nohám.Když jednou Cicero na soudě bědoval nad stavem poměrů,dal Caesar ještě týž den o třetí hodině odpolední převést mezi plebejce jeho nepřítele Publia Clodia,který se o takovýto přechod již delší dobu marně u senátu ucházel.Posléze proti všem příslušníkům frakce optimátů opatřil Caesar udavače v osobě Vettiově,kterého získal podplacením,aby vyznal,že ho jistí lidé najali k zavraždění Pompeia,a aby,předveden na řečniště,tyto původce podle úmluvy jmenoval plným jménem.Když však ten i onen byl jmenován nadarmo a nikoliv bez podezření,že tu jde o lest,ztratil Caesar naději v úspěch tak unáhleného počinu a říká se,že toho udavače sprovodil ze světa jedem.
 
21/ Touž dobou se Caesar oženil s Calpurnií,dcerou Lucia Pisona,který měl po něm následovat v konzulátu,a svou dceru Julii provdal za Gnaea Pompeia,zapudiv dřívějšího jejího snoubence Servilia Caepiona,o jehož pomoc se ještě nedávno opíral v nájezdech proti Bibulovi.Jakmile se takto Pompeius stal jeho příbuzným,začal se ho v senátě dotazovat na mínění jako prvního,ačkoliv předtím jako prvního pravidelně vyzýval Crassa,nedbaje toho,že byl starý obyčej,aby konzul ono pořadí výzev k pronesení mínění,které zavedl při nastoupení 1.ledna,zachovával po celý rok. 
 
22/ Za podpory tchánovy i zeťovy si z celého množství provincií úmyslně vybral Gallie,protože se mu hodily k všelikému zisku a výhodnosti a poskytovaly příležitost k triumfům.Zprvu dostal zákonem,jehož navrhovatelem byl Vatinius,jenom Gallii předalpskou (tehdy již římskou provincii) s přídavkem Ilyrika; brzy nato mu však přidělil senát také Gallii zaalpskou (tehdy svobodná země,Římany nazývaná Gallia Comata,neboli Vlasatá Gallie) ,protože se otcové obávali,že kdyby mu ji sami odepřeli,dostal by i ji od lidu.Z toho jej zachvátila taková radost,že se neovládl a po několika dnech se dal v hojně navštíveném senátě unést ke slovům: „Přes vůli a lkání protivníků dosáhl jsem,po čem jsem toužil.Proto od této chvíle všem budu skákat po hlavách.“ A když kdosi s potupným úmyslem namítl,že by to nebylo zrovna snadné pro žádnou ženu,odpověděl jakoby narážkou: „Však v Asýrii také kralovala Semiramis a rovněž Amazonky kdysi ovládaly velikou část Asie. 
 
23/ Když po skončení jeho konzulátu navrhli prétoři Gaius Memmius a Lucius Domitius,aby se konalo šetření o tom,jak bylo v předešlém roce úředně jednáno,přenesl Caesar věc na senát.A zatímco se ten zdráhal ujmout se vyšetřování a tři dny byly promrhány neplodnými spory,odešel Caesar do provincie.Tehdy však ihned byla uvalena vazba na jeho kvéstora obžalovaného z několika zločinů; stalo se tak,aby bylo naznačeno,co i na něho samého čeká.Vskutku netrvalo dlouho a byl i sám zažalován tribunem lidu Antistiem; odvolal se však ke kolegiu všech tribunů a dosáhl toho,že na něho nesmí být podána žaloba,protože je ve státním zájmu mimo Město.Proto ve snaze zabezpečit se do budoucna dal si velmi záležet na tom,aby si vždycky každoroční úředníky zavázal.a ze spoluuchazečů podporoval a připustil k čestnému úřadu výhradně ty,kdo se uvolí v jeho nepřítomnosti hájit jeho zájmy; pro takový slib neváhal od některých vymáhat přísahu a také písemnou záruku. 
 
24/ Když však Lucius Domitius,uchazeč o konzulát,veřejně hrozil,že jako konzul provede to,co jako prétor nedokázal,a že mu odejme vojska,pozval k sobě Caesar Crassa a Pompeia do Lucy,města své provincie,a donutil je,aby se v zájmu odražení Domitia opětovně sami ucházeli o konzulát.Jemu mělo být vojenské velitelství prodlouženo na pět let.Dosáhl obojího.Spoléhaje se na to přidal k legiím,které dostal od státu,jiné další na svůj náklad.jedné z nich,sebrané dokonce ze zaalpských Gallů,dal také keltské jméno- jmenovala se totiž Alauda -,opatřil ji římským výcvikem a výzbrojí a později všem jejím vojákům udělil římské občanství.Potom se nevyhýbal nižádné příležitosti k válce,čítaje v to i válku nespravedlivou a nebezpečnou; sám od sebe napadal stejně kmeny spojenecké jako nepřátelské a divoké,takže senát jednou rozhodl vyslat vyšetřovací komisi k prozkoumání stavu Gallií,ba i někteří senátoři navrhovali,že má být vydán nepřátelům.Protože však měl vojenské úspěchy,získal odměnou děkovné slavnosti,a to jak častěji,tak v trvání většího počtu dní nežli kdokoli kdy před ním. 
 
25/ Vykonal pak za devět let (v letech 58-50 př.n.l.) ,v nichž byl vrchním velitelem,asi tyto činy: Celou Gallii,která je ohraničována hvozdem pyrenejským,Alpami,pohořím cevennským a řekami Rýnem a Rhonem a má v obvodu přibližně 3.200 000 kroků,s výjimkou obcí spojeneckých a dobře zasloužilých,uvedl ve stav provincie a uložil jí 40.000 000 sesterciů každoroční berně.Zbudoval most přes řeku Rýn a Germány,kteří bydlí za Rýnem,jako první z Římanů napadl a způsobil jim obrovské porážky.Napadl rovněž Brity,předtím neznámé,přemohl je a vymohl z nich peníze i rukojmí.Při tolika úspěších zakusil nezdar jenom třikrát,a nikoliv častěji: u Británie přišel prudkou bouří téměř o celé loďstvo; v Gallii mu u Gergovie rozprášili legii (galská povstalecká armáda v čele s Vercingetorigem ) ; na území Germánů upadli do léčky a byli zabiti jeho legáti Titurius a Aurunculeius. 
 
26/ Touž dobou přišel zprvu o matku,pak o dceru a nedlouho potom o vnuka.Mezitím byl Řím uveden ve zmatek zavražděním Publia Clodia (zabil jej Titus Annius Milo z popudu optimátů) .Když se senát usnesl,že má být zvolen jenom jediný konzul,a to výslovně Pompeius,a když tribunové lidu pomýšleli na Caesara jako na Pompeiova kolegu,jednal s nimi,aby raději učinili lidu takový návrh,že mu má býti dána možnost- začínalo totiž dobíhat pětileté období jeho velitelství- ucházet se v nepřítomnosti o druhý konzulát,aby proto nemusel odejít z provincie příliš předčasně a mohl dokončit posud neskončenou válku.Jakmile toho dosáhl,obíral se již vyššími záměry a pln naděje nezanedbal veřejně i soukromě vůči nikomu žádný druh štědrosti nebo úsluh.Z kořisti začal budovat nové fórum,jehož jen dvořiště ho stálo přes 100.000 000 sesterciů.Lidu přislíbil gladiátorské hry a pohoštění k uctění památky dceřiny,což před ním neučinil nikdo.Chtěje vystupňovat obecnou dychtivost,nařídil,aby se příprav k pohoštění,třebaže je převážně zadal veřejným kuchyním,účastnilo také jeho soukromé služebnictvo.Kdekoliv bojovali známí gladiátoři před rozvášněným obecenstvem,dával je násilně odvléci a uchovat pro své představení.Začátečníky nedával školit ani na zápasišti,ani od profesionálních učitelů,nýbrž v soukromých domech od římských jezdců nebo dokonce od senátorů,kteří měli zkušenost se zbraněmi; jak vyplývá z jeho dopisů,naléhal na ně s prosbami,aby se ujali výcviku každého zvlášť a aby osobně udělovali cvičencům pokyny.Legiím žold natrvalo zdvojnásobil.Obilí nechával rozdávat,kdykoliv ho byla dostatečná zásoba,a to i bez omezení na jakoukoli míru.Jednotlivým mužům někdy dával do vlastnictví po otroku z kořisti. 
 
27/ Aby si udržel příbuzenský poměr k Pompeiovi a jeho náklonnost,nabídl mu za manželku vnučku své sestry Octavii,která byla provdána za Gaia Marcella,a pro své manželství se ucházel o Pompeiovu dceru zaslíbenou Faustovi Sullovi.Všechny muže z Pompeiova okolí,ba i velikou část senátorů si zavázal poskytnutím bezúročných nebo jen nízce zúročených půjček.Osobám kteréhokoli stavu,které se k němu odebraly,ať již na pozvání,či ze své vůle,poskytoval neobyčejně štědré cestovné,nadto i některým propuštěncům a pouhým otrokům,podle toho,jak byl který oblíben u svého patrona a pána.Dále byl všem žalovaným nebo zadluženým nebo marnotratné mládeži zdrojem jedinečné a vždy pohotové podpory,s výjimkou těch,kdo byli tísněni těžším tlakem provinění nebo nouze a zhýralosti,než aby jim byl schopen pomoci; takovýmto lidem otevřeně a veřejně říkal,že potřebují jen občanskou válku. 
 
28/ S nemenší horlivostí získával po celém světě krále a země tím,že jedněm poskytoval darem tisícovky zajatců,jiným- obcházeje rozhodnutí senátu i lidu- dodával pomocné vojenské sbory,kamkoli chtěli a kdykoli chtěli.Nadto vyzdoboval nejmocnější města Itálie,Gallií a Hispánií,dokonce i Asie a Řecka stavbou znamenitých budov.Posléze,když již byli všichni uvedeni v úžas a kladli si otázku,kam to vše směřuje,vyhlásil konzul Marcus Claudius Marcellus ediktem,že hodlá jednat o vrcholném státním nebezpečí,a navrhl senátu,aby byl Caesar vystřídán ve velitelství před vypršením lhůty s odůvodněním,že je válka již skončena,že je mír a vítězné vojsko že má být rozpuštěno; dále aby se na nepřítomného nebral zřetel při volbách,protože Pompeius ani dodatečně nezrušil ustanovení zákona řádnou cestou,totiž usnesením lidu.Přihodilo se totiž předtím Pompeiovi,že když navrhoval zákon o pravomoci úředníků,v oné kapitole,kde vylučoval nepřítomné z práva ucházet se o čestné úřady,ze zapomnětlivosti neučinil výjimku ani pro Caesara,a teprve dodatečně,když již zákon byl vyryt do mědi a uložen ve státním archívu,napravil svůj omyl.Ale Marcellus nepřestal jenom na návrhu odejmout Caesarovi provincie i výjimečnou výsadu,nýbrž doporučil také,aby byli občanského práva zbaveni kolonisté,které Ceasar podle zákona,navrženého Vatiniem,uvedl do Nového Coma; Marcellus odůvodňoval svůj návrh tím,že se udělení občanského práva stalo pro osobní prospěch a překročením ustanoveného zákona. )
 
29/ Tyto návrhy nenechaly Caesara v klidu.Vycházeje z názoru,který prý bylo častěji lze slyšet z jeho úst,že je nesnadnější aby on,přední muž státu,byl zatlačen z první řady do druhé nežli z druhé do poslední,postavil se vší silou na odpor,dílem prostřednictvím tribunských zákroků,dílem pomocí druhého konzula,Servia SulpiciaTaké následujícího roku,když se o totéž pokoušel Gaius Marcellus,který v konzulátu vystřídal svého bratrance Marka,získal si nesmírným úplatkem za ochránce jeho kolegu Aemilia Paula a nejdivočejšího z tribunů- Gaia Curiona.Když však viděl,se tentokrát vše připravuje s větší tvrdošíjností a že také nastávající konzulové byli zvoleni ze strany protivné,zapřísáhl dopisem senát,aby mu nebylo odnímáno dobrodiní,jehož se mu dostalo od lidu,anebo aspoň aby současně také ostatní velitelé byli nuceni odejít od svých vojsk; spoléhal totiž,jak se soudí,na to,že sám,jakmile by se mu zachtělo,snadněji by svolal své délesloužící vojáky nežli Pompeius nováčky.V jednání s protivníky si vymiňoval,že mu po rozpuštění osmi legií a opuštění zaalpské Gallie budou ponechány dvě legie a jako provincie Gallie předalpská anebo také jen jedna legie s Ilyrikem,dokud se nestane konzulem. 
 
30/ Ale ani na to senát nepřistoupil,také protivníci odepřeli,že vůbec neuzavřou jakoukoli úmluvu o uspořádání státu.Tu přešel Caesar do Přední Gallie,a když vykonal několik soudů,stanul v Ravenně,hodlaje pomstít válkou,usnese-li se senát na závažnějších opatřeních proti tribunům lidu,kteří zakročovali v jeho prospěch.Takovouto tedy měl Caesar záminku k občanské válce; soudí se však,že vlastní příčiny byly jiné.Gnaeus Pompeius se častěji vyjadřoval v tom smyslu,že Caesar nemohl ani dokončit stavební díla,která začal,ani ze svých soukromých prostředků splnit očekávání,které vzbudil pro svůj příchod; proto se prý rozhodl všechno obrátit naruby a uvést v úplný zmatek.Jiní zase říkají,že se obával,aby nebyl nucen skládat účty z toho,co za svého prvního konzulátu zařídil proti ptakopraveckým pozorováním,proti zákonům a tribunským zákrokům; vždyť Marcus Cato opětovně a se zapřísaháváním ohlašoval,že proti němu vznese žalobu,jakmile jen rozpustí vojsko; rovněž se veřejně vykládalo,že až se vrátí jako soukromník,bude se musit po příkladu Milonově (Clodiův vrah) odpovídat před soudem chráněným kolem rozestavenými ozbrojenci.Tento názor činí pravděpodobnějším zpráva Asinia Polliona (římský dějepisec přelomu letopočtu,jehož dílo se nám nedochovalo) ,podle níž Caesar,pohlížeje na pobité a na hlavu poražené protivníky po bitvě u Farsálu,řekl doslova: „Mají co chtěli.Přes tak veliké činy byl bych býval já,Gaius Caesar,najisto odsouzen,kdybych se nebyl uchýlil o pomoc k vojsku.“ Někteří jiní se domnívají,že si neodolatelně zvykl na postavení vrchního velitele a že když zvážil síly své a síly protivníků,užil příležitosti k uchvácení samovlády,po níž od mládí toužil.Toho názoru byl,jak se zdá i Cicero,který napsal v III.knize O povinnostech,že měl Caesar stále na jazyku známé verše Eurípidovy,které v Ciceronově překladu znějí:  Vždyť máš-li zvrátit právo,vhodné zvrátit jest... Když králem chceš se stát; leč jinak zbožný buď!
 
  31/Jakmile tedy dostal zprávu,že zákrok tribunů lidu nebyl připuštěn a oni sami že se vzdálili z Města,spěšně poslal napřed své kohorty.ale jen tajně,aby se nevzbudilo nějaké podezření; sám se k zakrytí svých úmyslů účastnil veřejného divadelního představení,prohlédl si plán,podle nějž hodlal stavět gladiátorskou školu,a jako obyčejně se věnoval hostině o velkém počtu hodujících.Potom po západu slunce dal do vozu zapřáhnout mezky z nejbližšího mlýna a se zcela malým průvodem vydal se co nejskrytěji na pochod.Když při zhašených světlech vůz sjel z cesty,dlouho bloudil,a teprve s úsvitem nalezl jakéhosi průvodce a uzoučkými stezkami pěšky vybředl.Dostihl své kohorty a nakrátko zastavil u říčky Rubikonu,která byla hranicí jeho provincie.Rozvažuje o velikosti svého podniku,obrácen jsa k nejbližším řekl: „Ještě nyní se můžeme vrátit; přejdeme-li však přes můstek,budeme si musit všechno vymáhat zbraněmi.“   
 
32/ Zatímco zde otálel,přihodil se takovýto div.Náhle se jemu nablízku objevil neznámý člověk,znamenitě urostlý a sličný,který seděl a pískal na píšťalu.Když se k jeho poslechu sběhli kromě pastýřů také velmi četní vojáci ze svých stanovišť a mezi nimi také hudci,popadl neznámý u jednoho vojenskou trubku,vyskočil k řece,z plných plic zatroubil k útoku a zamířil na druhý břeh (nejspíš šlo o Caesarem nastrojené divadlo) .Tehdy řekl Caesar: „Pojďme,kam nás volají úkazy bohů i nespravedlnost nepřátel.“ A dále pravil: „Kostky jsou vrženy!“ (ono slavné „Alea jacta est!“)
 
 33/ Tak přeplavil vojsko přes řeku ( 1.března r.49 př.n.l.) ,přibral tribuny lidu,kteří po svém vypuzení z Města k němu dorazili,a uspořádal vojenské shromáždění.Na něm se rozplakal,rval si na prsou roucho a dovolával se věrnosti vojáků.Vznikla dokonce domněnka,že každému jednotlivci sliboval jezdecké jmění; to však vzniklo nedorozuměním.Když totiž oslovoval a povzbuzoval vojáky,několikrát ukazoval prst levé ruky a ujišťoval,že si s klidnou myslí stáhne i prsten,aby učinil zadost všem,kteří obrání jeho důstojnost.Zadní řady shromáždění,které mohly řečníka lépe vidět,než slyšet,vzaly za proslovené,co vytušily pohledem; tak roznesla pověst onen příslib práva na zlaté prsteny se čtyřmi tisíci sesterciů. 
 
34/ Pořadí a jádro činů,které potom postupně konal,má se takto: Obsadil Picenum,Umbrii i Etrurii,a Lucia Domitia,který byl ve zmatku jmenován jeho nástupcem ve velitelství a ozbrojenou mocí držel Corfinium,přinutil se vzdát,ale potom jej propustil.Nato zamířil podél Jaderského moře k Brundisiu (dnešní Brindisi) ,kam se utekli konzulové a Pompeius,hodlajíce se co nejdříve přeplavit přes moře.S nezdarem se vynasnažil všemi druhy zdržování zabránit jim ve výjezdu a obrátil se k pochodu na Řím.Zaslal otcům řeč o uspořádání státu a pak napadl velmi mocné vojenské sbory Pompeiovy,které byly v Hispánii pod velením tří legátů,Marka Petreia,Lucia Afrania a Marka Varrona.Předtím prohlásil před svými lidmi: „Jdu proti vojsku bez vojevůdce a potom se obrátím proti vojevůdci bez vojska.“ A ačkoliv ho zdrželo obléhání Massilie (dn.Marseille) ,která mu na jeho tažení uzavřela brány,jakož i krajní nedostatek zásobování,přece všecko v krátkém čase zdolal. 
 
35/ Odtud se vrátil do Říma,a když se přeplavil do Makedonie,téměř po čtyři měsíce obléhal Pompeia nejmohutnějšími opevněními; posléze jej v bitvě farsálské potřel (bitva u Farsálu- 9.srpna r.48 př.n.l.) a prchajícího do Alexandrie pronásledoval,ale zde zastihl už jen jeho mrtvolu (Pompeius byl zavražděn egyptským generálem Achillou,z rozkazu krále Ptolemaia) .Poněvadž však shledával,že tamní král Ptolemaios (syn Ptolemaia Auléta,král Ptolemaios XIII.) i jemu ukládá o život,vedl s ním válku neobyčejně obtížnou.Nebylo pro něho příznivé ani místo,ani roční doba: musil válčit v zimě a uvnitř hradeb velmi početného a velmi zdatného nepřítele,sám postrádaje všeho a zcela nepřipraven.Po dosažení vítězství ponechal egyptské království Kleopatře (Kleopatra VII.Filopator) a jejímu mladšímu bratrovi,neboť se obával proměnit zemi v provincii,aby jednou nedostala poněkud násilnějšího místodržitele a neposkytla látku k převratu.Z Alexandrie přešel do Sýrie a odtud do Pontu vzhledem k naléhavým zprávám o Farnakovi.Tohoto syna Mithridata Velikého,který tehdy využil příznivých okolností a válčil a u něhož mnohonásobný úspěch vystupňoval bojechtivost,pátého dne po svém příchodu a ve čtyřech hodinách,kdy mu přišel na dohled,na hlavu porazil jedinou bitvou (r.47 př.n.l.) .Sám často vzpomínal štěstí Pompeiova,jemuž se dostalo mimořádné vojenské slávy pro vítězství nad tak neválečnickým druhem nepřátel.Potom porazil Scipiona a Jubu (Metellus Scipio- vůdce optimátů,Juba- numidský král a Scipionův spojenec) ,kteří klížili dohromady trosky své strany v Africe (bitva u Thaspu r.46 př.n.l.) ,a syny Pompeiovy v Hispánii (bitva u Mundy r.45 př.n.l.)    
 
36/ Ve všech občanských válkách neutrpěl ani jedinou porážku,nehledíme-li k jeho legátům,z nichž Gaius Curio zahynul v Africe,Gaius Antonius se v Ilyriku dostal do moci protivníků,Publius Dolabella v témž Ilyriku ztratil loďstvo,Gnaeus Domitius Calvinus v Pontu vojsko.Sám bojoval vždy zcela úspěšně a ani ne nerozhodně,se dvěma výjimkami: jednou u Dyrrachia (dn.Drač v Albánii) ,kde po své porážce prohlásil o Pompeiovi,který ho nepronásledoval,že nedovede vítězit; podruhé v poslední bitvě v Hispánii,kdy v zoufalém postavení dokonce pomýšlel na sebevraždu.
 
 37/ Po skončení válek pětkrát slavil triumf,a to po porážce Scipiona čtyřikrát v témž měsíci,avšak s několikadenními přestávkami,a znovu jednou po přemožení synů Pompeiových.Z těchto vítězných průvodů první a nejnádhernější slavil triumf gallský (při němž byl popraven Vercingertorix) ,následoval alexandrijský,potom pontský,nejblíže po něm africký a naposled hispánský,každý s odlišnou výpravou a okázalostí.Když v den gallského triumfu míjel tržiště Velabrum,praskla mu na voze náprava a málem by byl z něho vymrštěn; na Capitol vystoupil za svitu pochodní,kdy čtyřicet slonů zleva i zprava neslo světlonoše.V pontském triumfu dal mezi okázale vystavovanými předměty nést nápis o třech slovech: VENI-VIDI-VICI (Přišel jsem,viděl a zvítězil) ,naznačující nikoli válečné činy jako v ostatních případech,nýbrž rychlost skončené války. 
 
38/ Veteránům svých legií rozdal podíl z kořisti,a to každému pěšákovi vedle dvou tisíc sesterciů,vyplacených již na počátku občanských zmatků,ještě 24. 000.Přidělil jim také půdu,ne však v souvislosti,aby nemusel být nikdo vyháněn ze své usedlosti.Z odměn rozdělených lidu připadlo na každého muže kromě deseti měřic obilí a stejného počtu liber oleje také po třech stech sesterciů,které jim kdysi slíbil a nadto 100 sesterciů za prodlení.Rovněž za ně zaplatil roční nájemné,a to v Římě až do dvou tisíc sesterciů,v Itálii ne přes 500.Dále přidal hostinu a rozdílení masa,po hispánském vítězství dokonce dva obědy; usoudil totiž,že první byl podáván skoupě a způsobem nesrovnávajícím se s jeho štědrostí,proto poskytl po pěti dnech druhý co nejbohatší. 
 
39/ Hry uspořádal rozmanitého druhu: zápas gladiátorů,také divadelní představení po celém Městě v každé čtvrti,a to s herci všech jazyků,taktéž hry v cirku,hry zápasníků a lodní boj.V gladiátorském zápase na Fóru vystoupil Furius Leptinus,pocházející z prétorské rodiny,a Quintus Calpenus,bývalý senátor a právní zástupce.Tanec ve zbroji zatančili synové knížat Asie a Bíthýnie.Mezi divadelními představeními vystoupil také římský jezdec Decimus Laberius ve svém mimu; byl obdarován pěti sty tisíci sesterciů a vrácením zlatého prstenu,takže mohl po svém vystoupení projít z jeviště orchestrou a usednout v jedné ze čtrnácti jezdeckých řad.Prostor cirku dal Caesar z obou stran prodloužit a kolem dokola obehnat příkopem s vodou; zde ve hrách se předváděli nejurozenější mladíci v řízení čtyřspřeží nebo dvojspřeží a ve skoku z koně na koně.Trojskou hru hrály dvě čety jezdců,jedna z mladších,druhá ze starších chlapců.Štvanice dal pořádat pětidenní; na konec umístil boj,rozdělení do dvou šiků,přičemž se z té i z oné strany utkalo 500 pěšáků,20 slonů a 30 jezdců.Aby se bojovalo na větším prostranství,dal odklidit metové jehlance a místo nich zřídit dva tábory proti sobě.Zápasníci bojovali po tři dny ve zvláštním závodišti,pro tento účel zřízeném v oblasti pole Martova .Pro lodní boj dal v menší Codetě vykopat vodní nádrž; zde se utkaly dvojřadky,trojřadky a čtyřřadky týrského a egyptského loďstva o velikém počtu bojovníků.Ke všem těmto podívaným se shluklo odevšad tak veliké množství lidí,že většina příchozích musela nocovat ve stanech zbudovaných v ulicích nebo na silnicích.V tlačenici došlo častěji k tomu,že byl větší počet lidí umačkán a ušlapán,mezi nimi i dva senátoři.  
 
40/ Potom se obrátil k uspořádání stavu státu a provedl opravu kalendáře,který byl již delší dobu vinou pontifiků,libovolně vkládajících měsíce,uveden do takového zmatku,že ani obžínková slavnost nespadala do léta,ani vinobraní do podzimu.Kalendářní rok přizpůsobil oběhu slunečnímu tak,aby měl 365 dní; vkládání měsíců bylo odklizeno,zato byl každý čtvrtý rok vkládán jediný přestupný den.Aby se pak do budoucna od 1.ledna shodoval čas s ustálenými svátky,vložil mezi listopad a prosinec předchozího roku ještě dva jiné měsíce.A tak měl rok,v němž byla oprava připravována,patnáct měsíců,čítaje v to přestupný měsíc,který do něho podle obyčeje připadl.    
 
41/ Senát doplnil,přibral nové patricije,rozmnožil počet prétorů,édilů,kvéstorů i nižších úředníků.Úředníky,které censoři zbavili úřadu nebo kteří byli rozsudkem soudců odsouzeni za nezákonné ucházení,obnovil v jejich hodnostech.O volby se rozdělil s lidem tak,aby s výjimkou uchazečů o konzulát z ostatního počtu kandidátů,byli z polovice ti,o kterých rozhodne sám.Výnos,který dával písemně kolovat po tribui,míval takovéto stručné znění: „Diktátor Caesar té a té tribui.Doporučuji vám ty a ty,aby vaší volbou obdrželi svou úřední hodnost.“ K čestným úřadům připustil i děti psanců.Soudy omezil na dva druhy,ze stavu jezdeckého a ze stavu senátorského; dosavadní třetí druh,důvěrníky tribuí (= kmenů řím.občanů) ,zrušil.Sčítání lidu neprovedl ani obvyklým způsobem ani na obvyklém místě,nýbrž podle ulic,prostřednictvím domácích pánů.Počet 320. 000 osob,pobírajících obilí z veřejných prostředků,proškrtal tak,že jich zbylo jen 150. 000; a aby nikdy nemohla vzniknout nová srocení pro takovýto výběr,ustanovil,že má prétor každoročně uspořádat na místa uprázdněná zemřelými losování z osob,které dosud nebyly do výběru pojaty.    
 
42/ 80. 000 občanů dal rozdělit do zámořských kolonií.Aby takto vyčerpaný Řím měl sdostatek obyvatelstva,stanovil,že se žádný občan starší 20 let a mladší 40 let,pokud neslouží ve vojsku,nesmí vzdálit z Itálie na souvislou dobu delší tří let; dále že žádný senátorský syn nesmí cestovat do ciziny,nenáleží-li do družiny nebo průvodu úředníkova; dále že osoby věnující se dobytkářství nesmějí mít mezi svými pastýři méně než třetinu dospělých neotrockých lidí.Všem lékařům léčícím v Římě a učitelům svobodných umění udělil občanské právo,aby tím jednak sami setrvávali ve Městě,jednak aby další přibývali.Ve věci dluhů rozptýlil veškerou naději na jejich úplné zrušení,která se předtím častěji objevovala.Posléze rozhodl,aby dlužníci učinili zadost svým věřitelům odstoupením pozemků v takové ceně,zač který sami před občanskou válkou získali; přitom mělo být z úhrnu dlužné částky sraženo,bylo-li něco zaplaceno,či připsáno na úrocích.Takovouto úpravou tratili věřitelé přibližně čtvrtinu.Všechna sdružení s výjimkou těch,která se ustavila za starodávna,rozpustil.Tresty za zločiny zvýšil.A poněvadž se majetní lidé tím snáze zaplétali do zločinů,že trest vyhnanství nebyl spojen se ztrátou majetku,nařídil,jak píše Cicero,pokutovat vrahy propadnutím všeho majetku,ostatní propadnutím poloviny.  
 
 43/ V právních rozsudcích si počínal velmi svědomitě a velmi přísně.Osoby usvědčené z vydírání,vylučoval ze senátu.U muže prétorské hodnosti,který se hned do dvou dnů oženil s ženou potom,co odešla od svého dřívějšího manžela,zrušil manželství,třebaže tu vůbec nebylo podezření z cizoložství.Na zboží z ciziny uvalil dovozní cla.Zakázal užívat nosítek,rovněž zdobit se purpurovým rouchem a perlami; ze zákazu vyňal jen jisté osoby,a to jen v určitém věku a v určité dny.Obzvláště přísně prováděl zákon o nadměrné spotřebě.V tržnici rozmístil strážce,kteří měli zabavovat pochutiny nakoupené proti zákazu a dopravovat k němu.někdy rozesílal dokonce liktory a vojáky,aby v případě,že by strážcové nějak selhali,z hodovních síní odklidili jídla již přinesená na stůl.  
 
44/ Dále pro vyzdobení a vystrojení Města,jakož i pro ochranu a rozšíření říše obíral se plány den ode dne četnějšími a významnějšími.Především chtěl vybudovat chrám Martův v rozsahu,jaký se nikde nevyskytl,přičemž měla být zaplněna a s okolím srovnána vodní nádrž,na které uspořádal předvedení lodní bitvy; dále neobyčejně rozsáhlé divadlo,přiléhající ke skále tarpejské.Občanské právo se chystal zestručnit a z nesmírného i rozptýleného množství zákonů uložit jenom právě nejlepší a nezbytná ustanovení do zcela malého počtu knih.Chtěl otevřít pro veřejnost co možná největší knihovny řecké a latinské a dát Marku Varronovi na péči,aby knihy opatřoval a třídil.Hodlal vysušit pomptinské bažiny,vypustit jezero Fucinské,vydláždit silnici od Jaderského moře přes hřeben Apenin až k Tiberu; prokopat Isthmos (šíje oddělující Peloponés od ostatního Řecka) ; zkrotit Dáky,jejichž proudy zaplavily Pontos a Thrákii; potom vypovědět válku Parthům ,táhnout na ně z Malé Arménie,ale bojovně je napadnout teprve,až by vyzkoušel jejich válečnické způsoby.Když zařizoval a rozmýšlel takovéto plány,náhle ho zastihla smrt.Dříve než o ní promluvím,pokládám za vhodné souhrnně vyložit o jeho vzhledu,odívání,bydlení a mravech,jakož i o jeho státnických a vojevůdcovských schopnostech.  
 
45/ Podle podání byl vysoké postavy,bílé barvy kůže,údů jako vysoustruhovaných; obličej měl poněkud příliš plný,oči černé (ve skutečnosti modré) a živé.Těšil se dobrému zdraví,ledaže teprve ve zcela poslední době častěji omdléval a také ve spánku trpěl děsivými sny.Rovněž byl dvakrát ve veřejných shromážděních napaden záchvatem padoucnice.V péči o tělo byl poněkud podivínský,takže se nejen bedlivě dával stříhat a holit,nýbrž i chlupy si vytrhávat,jak mu někteří vyčítali.Nevzhlednou plešatost nesl velmi těžce a zakoušel,že se často stávala předmětem vtipů jeho hanitelů.Proto měl ve zvyku chybějící porost nahrazovat přetahovanými vlasy z okolku a ze všech poct,které mu odhlasoval senát i lid,žádné nepřijal ani neužíval raději nežli práva trvale nosit vavřínový věnec.Také ústrojem byl nápadný.Nosíval totiž senátorskou tuniku s širokým purpurovým pruhem,opatřenou třepením sahajícím až k rukám,nikdy však jinak,než že se přes ni přepásával,a to jenom značně volným opásáním.Odtud výrok Sullův,který častěji napomínal šlechtice,aby se varovali špatně přepásaného mládenečka. 
 
46/ Bydlel zprvu v Subuře (chudinská římská čtvrť) ve skromném domě; když se však stal nejvyšším veleknězem,přestěhoval se do státní budovy na Svaté třídě (Domus Publica- sídlo pontifika maxima) .Jak zaznamenali mnozí spisovatelé,měl nesmírné zalíbení v nádheře a lesku; letohrádek u jezera Nemi,který od základů vybudoval a velikým nákladem dokončil,dal prý v době,kdy byl ještě málo znám a zadlužen,úplně rozbořit jenom proto,že neodpovídal zcela jeho představám; na výpravách dával prý s sebou vozit mozaikové a mramorové podlahy. 
 
47/ Do Británie prý zamířil z naděje na perly.Když porovnával jejich velikost,vlastnoručně je prý někdy odvažoval.Vždycky s neobyčejnou vášnivostí prý nakupoval drahokamy,tepaná díla,sochy a obrazy staré práce.Za zvlášť urostlé a hlaďounké otroky platil prý nesmírnou cenu; ostatně se zato i sám styděl,takže zakázal,aby se výdaje tohoto druhu zapisovaly do účetních knih. 
 
48/ V provinciích pravidelně udržoval obyčej,že se hodovalo u dvou tabulí,u jedné vojenští hodnostáři a řečtí vzdělanci,u druhé civilisté s provinční honorací.V domě udržoval v malých i velkých věcech kázeň tak bedlivě a přísně,že dal spoutat pekaře,který předložil jeho spoluhodovníkům jiný chléb,nežli jemu samému; propuštěnce,který se jinak těšil velké jeho oblibě,za to,že zneuctil manželku římského jezdce,dal popravit,třebaže si nikdo nestěžoval. 
 
49/ Pověst jeho cudnosti nepoškodilo nic kromě styků bíthýnským králem Níkomédem,ty však mu způsobily těžkou a trvalou hanbu a všeobecně se staly terčem hanlivých úštipků (poprvé Caesara z prostituování králi nařkl Lucullus- jiní autoři životopisů tvrdí,že tak učinil neprávem) .Pomíjím velmi známé verše Licinia Calva:    Všecko,co Bíthýnie skýtala,   jakož co též Caesarův milovník měl...  Přecházím řeči,které měl v senátu Dolabella a starší Curio,v kterých ho Dolabella nazval „královninou sokyní“, „slamníkem králova lehátka“,Curio dokonce „Níkomédovou stájí“ a „bíthýnským nevěstincem“.Nezmiňuji se ani o Bibulových ediktech,v kterých veřejně označil svého kolegu za „bíthýnskou královnu“ a napsal že „dříve měl na srdci samovládce,nyní má na srdci samovládu“.V té době,jak zaznamenal Marcus Brutus,také jistý Octavius,muž stejně prostomyslný jako prostořeký,když ve veliké sešlosti oslovil Pompeia jako krále,pozdravil Caesara jako královnu.Ale Gaius Memmius vytýká,že při bohatě navštívené hostině,jíž se účastnilo několik římských obchodníků- uvádí dokonce jejich jména- posluhoval Caesar Níkomédovi jako páže vínem spolu s jinými rozkošnickými chlapečky.Cicero pak se nespokojil tím,že v některých svých listech napsal,jak Níkomédovi sluhové uvedli Caesara do královy ložnice a v purpurovém šatě uložili na zlaté lehátko,jakož že i mladistvý květ jinocha,odvozujícího svůj původ od Venuše,byl v Bíthýnii potřísněn,nýbrž dokonce v senátě,když jednou Caesar mluvil ve prospěch Níkomédovy dcery Nýsy a připomínal,jaká dobrodiní mu král prokázal,přerušil ho poznámkou: „Nech toho,prosím tě,vždyť všichni víme,co on dal tobě i co ty jsi dal jemu.“ Konečně za gallského triumfu pronesli jeho vojáci mezi jinými popěvky,jaké žertem zpívají doprovázejíce vůz triumfátorův také tyto otřepané verše:    Zdolal Caesar Gallie a Níkomédés Caesara:  Caesarův je tento triumf,který zdolal Gallie,  ne však triumf Níkoméda,který zdolal Caesara! 
 
50/ Podle obecně rozšířeného mínění byl Caesar muž značně smyslný a mnoho vynakládal na ukájení svých choutek.Svedl prý mnoho vznešených žen,mimo jiné Postumii,manželku Servia Sulpicia,Lollii,manželku Aula Gabinia,Tertullu,manželku Marka Crassa,dokonce i choť Pompeiovu,Mucii.Alespoň starší i mladší Curio a mnozí jiní vytýkali Pompeiovi,že se později z chtivosti po moci oženil s dcerou toho,kvůli němuž předtím vyhnal manželku.matku svých tří dětí,a kterého s bědováním nazýval svým Aigisthem .Ale nade všecky jiné ženy miloval Caesar Servilii,matku Marka Bruta (ženu konzulů Bruta staršího,poté Junia Silana) .Té již za svého prvního konzulátu koupil perlu za 6.000 000 sesterciů,později za války občanské kromě jiných darování přiřkl jí z veřejných dražeb obrovské statky za mizivou cenu.Když se tenkrát velmi mnozí divili takové láci,řekl Cicero velmi vtipně: „Vězte,že koupě byla ještě výhodnější,vždyť nadto byla ještě třetina odpočítána (- jedovatost nepřeložitelného vtipu Ciceronova spočívá v tom,že lat.slova tertia deducta,znamenající „třetina odpočítána“ /jako provize/,mohou v podobě Tertia deducta znamenat též „byla Tertia dohozena“) .“ Soudilo se totiž,že Servilie dohazovala Caesarovi také svou dceru Tertii. 
 
51/ Nešetřil ani manželství provinciálů,jak aspoň vyplývá z tohoto dvojverší,které skandovali vojáci rovněž při gallském průvodu Římem: 
Pozor na manželky! Vedem plešatého smilníka!  V Gallii zlato promrhal jsi,jež sis tady vydlužil. 
 
52/ Také královny miloval,mimo jiné marockou Eunoi,manželku Bogudovu; jí a jejímu muži věnoval přemnoho nesmírných darů,jak napsal Naso.Nejvíce si však oblíbil Kleopatru.S ní často prodlužoval hostinu až do svítání,rovněž s ní na společné lodi,královském thalamegu (přepychová loď egypt.králů,která se podobala plujícímu letohrádku) ,byl by málem přes Egypt pronikl až do Etiopie,kdyby mu nebylo vojsko neodepřelo následovat ho.Posléze ji pozval do Říma a při odjezdu ji zahrnul největšími poctami a dary; rovněž svolil,aby své dítě nazvala jeho jménem (Caesarion- Kaisarión) .Někteří řečtí spisovatelé tvrdili o něm,že se vskutku podobalo Caesarovi jak svými rysy,tak způsobem chůze.Marcus Antonius (Caesarův věrný stoupenec a člen II.triumvirátu: Octavianus Caesar,Marcus Antonius,Marcus Lepidus) dokonce ujišťoval senát,že chlapce Caesar uznal za svého,a za svědky toho uváděl Gaia Matia,Gaia Oppia a jiné Caesarovy přátele.Z nich však Oppius vydal zvláštní spisek,že to není Caesarův syn,kterého mu Kleopatra přičítá,jakoby vůbec ta věc potřebovala popření,či potvrzení.Tribun lidu Helvius Cinna četným lidem vyznal,že u sebe choval hotově připravený písemný návrh zákona,který měl v době Caesarovy nepřítomnosti na jeho přání podat: aby bylo Caesarovi za účelem plození potomstva výjimečně dovoleno brát si za manželky kterékoli ženy a v jakémkoli počtu.Konečně,aby nebyl nikdo na pochybách o tom,že byl Caesar zlopověstně poznamenán pro necudnost a cizoložství,připomínám,že jej starší Curio v jedné své řeči nazval „mužem všech žen a ženou všech mužů“.    
 
53/ V pití vína byl neobyčejně umírněný a ani jeho nepřátelé to nepopřeli.Uvádím výrok Marka Catona: „Jako jediný ze všech přikročil Caesar k rozvracení státu střízliv.“ Také k jídlu byl podle záznamu Oppiova do té míry lhostejný,že když jednou hostitel předložil uleželý olej místo čerstvého a ostatní hodovníci jej odmítali,samojediný si dokonce hojněji jím posloužil,aby nevzbudil dojem,že hostitele viní z nedbalosti nebo z nevychovanosti.

54/ Zdrženlivost neosvědčil ani jako vojenský velitel,ani jako úředník.Tak v době svého prokonzulátu v Hispánii,jak dochovali někteří spisovatelé v svých pamětech,jednak přijal od spojenců peníze,vyžebrané ke zmírnění vlastních dluhů,jednak několik lusitánských měst dal nepřátelsky rozchvátit přesto,že se nevzpírala plnit jeho příkazy a při příchodu mu otevřela své brány.V Gallii vyloupil svatyně a chrámy bohů,naplněné obětními dary,a častěji bořil města spíše pro kořist než pro provinění.Tím se stalo,že měl nadbytek zlata a že jeho libru dával po Itálii i v provinciích prodávat po třech tisících sesterciů.Za prvního konzulátu ukradl v Capitoliu 3.000 liber zlata a nahradil je stejnou vahou pozlacené mědi.Spojenectví a království propůjčoval za peníze; tak například jenom od Ptolemaia vymámil jménem svým a Pompeiovým téměř 6.000 talentů.Později pak jak břemena občanských válek,tak náklad na triumfy a na darování kryl naprosto jasnými loupežemi a svatokrádežemi!

  55/ Výmluvností a vojenskou zdatností se buď vyrovnal slávě nejvýznamnějších mužů,nebo ji i překonal.Od té doby co zažaloval Dolabellu,byl počítán bezesporu mezi přední právní zástupce.Alespoň Cicero v Brutu (jeho spis Brutus) ,vypočítávaje jednotlivé řečníky,tvrdí,že nevidí nikoho,komu by měl Caesar ustoupit,a praví,že jeho způsob řečnění je uhlazený,též skvělý,dokonce i velkolepý a jistou měrou ušlechtilý.A Corneliovi Nepotovi o něm napsal toto: „Což? Kterému z řečníků,kteří nic jiného nedělali,než řečnili,můžeš před ním dát přednost? Kdo je myšlenkami bystřejší nebo bohatší? Kdo je slovy ozdobnější a uhlazenější?“ Z řečnických druhů alespoň ještě v mládí následoval,jak se zdá Caesara Strabona ( římský politik ze začátku I.stolpř.n.l.) ; z jeho řeči,která má název „Za Sardiňany“,přenesl některá místa doslovně do svého soudního hádání.Caesarův přednes byl hlasitý a zvučný,doprovázený plamennými posuňky,ale ne bez půvabu.Zanechal několik psaných řečí; některé se mu však přičítají nenáležitě.O řeč „Za Quinta Metella“ soudí Augustus (Caesarův adoptivní syn a první řím.císař Octavianus Augustus) nikoli neprávem,že byla spíše zachycena od rychlopisců,kteří všude nestačili sledovat slova řečníkova,než že byla vydána od něho samého.Shledávám totiž,že v některých opisech nebyla řeč ani správně nadepsána „Za Metella“,nýbrž „kterou napsal Metellovi“,ačkoliv v textu mluví Caesar v první osobě,snaže se Metella i sebe očistit od výtek společných hanobitelů jich obou.Týž Augustus soudí,že také řeč „K vojákům v Hispánii“ stěží mu náleží.Ale v oběhu jsou dvě její podoby: jedna jakoby před první bitvou,druhá před poslední (nedochováno) ; tenkrát však,jak dokládá Asinius Pollio,neponechal mu náhlý nepřátelský vpád ani pokdy,aby vojáky oslovil.

 56/ Zanechal také Zápisky o svých činech za války gallské a za občanské války pompeiovské (dochovány pouze první,dle V.Zamarovského nejlepší propagandistické dílo jaké osobě kdo kdy napsal) .Naproti tomu u Zápisků válek alexandrijské,africké a hispánské je původce nejistý; jedni pomýšlejí na Oppia,jiní na Hirtia,který také doplnil poslední a nedokončenou knihu války gallské.O Caesarových Zápiscích soudí Cicero v témž Brutu takto: „Napsal Zápisky vskutku chvályhodné: jsou prosté,přímé a půvabné,bez jakékoli řečnické ozdoby,jakoby svlečené z šatů; zatímco sám si přál,aby jiní tu měli připraveno,odkud by čerpali,kdož by chtěli psát dějiny,zavděčil se snad nejapným pisálkům,kteří budou chtít kudrlinkami vyšňořit jeho podání,ale lidi zdravého úsudku odstrašil od spisování.“ O týchž Zápiscích pochvalně píše Hirtius takto: „U všech soudných čtenářů docházejí takové chvály,že se zdá,jako by byl nikoli poskytl,nýbrž předem odňal spisovatelům možnost psát.V tomto směru je náš obdiv větší než všech ostatních: ti totiž mohou oceňovat,jak pěkně a čistě psal,my však ze zkušenosti víme také,jak snadno a rychle.“Asinius Pollio se domnívá,že byly psány málo bedlivě a ne zcela pravdivě,protože Caesar mnohému,i co bylo vykonáno jinými,bláhově věřil,pokud pak jde o jeho vlastní činy,vylíčil je křivě buďto z úmyslu,anebo pro selhání paměti; i soudí,že je sám hodlal přepsat a opravit. Zanechal také dvě knihy „O analogii“ (nedochováno) ,rovněž dvě „Anticatona“ (proti M.Catonovi- nedochováno) a kromě toho báseň s nadpisem „Cesta“ (nedochováno) .První z těch děl napsal při přechodu přes Alpy,když se po skončení soudů vracel z Přední Gallie k vojsku; druhé složil v čas bitvy u Mundy; poslední,když za čtyřiadvacet dní dorazil z Říma do Zadní Hispánie.Dochovaly se také jeho listy psané senátu (do Suetoniovy doby) ; zdá se,že poprvé dal svým listům podobu zápisní knížky o složených stránkách,kdežto před ním posílali konzulové a vojevůdcové zprávy výhradně psané přes celou šířku listu.Dochovaly se i listy psané Ciceronovi,též listy přátelům o domácích věcech.V těchto užíval,bylo-li třeba něco sdělit skrytěji,šifry,tj. volil takové pořadí písmen,aby z nich nevzniklo žádné běžné slovo; kdo by si přál rozluštit a postihnout,co bylo napsáno,musí nahradit čtvrté písmeno abecedy,totiž D,za A a tak dále i ostatní písmena.Dochovaly se i skladby jeho chlapeckého nebo jinošského věku,jako „Oslava Hercula“,tragédie „Oedipus“,rovněž „Sbírka průpovědí“.Všecky tyto knížky zakázal Augustus zveřejnit v neobyčejně stručném a prostém dopise,poslaném Pompeiovi Marcovi,kterého pověřil pořádáním knihoven.

 

57/ v zacházení se zbraněmi a v jízdě na koni byl velmi zkušený.Námahu dovedl snášet až neuvěřitelně lehce.V šiku se pohyboval někdy na koni,častěji však chodil pěšky vpředu,s hlavou nepokrytou,ať bylo slunečno,nebo pršelo.Předlouhé cesty urazil s neuvěřitelnou rychlostí,bez velkých zavazadel,v nájemní drožce,po stu tisících krocích v jednotlivých dnech; byly-li na překážku řeky,přeplavil se plaváním nebo ulehl na nafouknuté měchy.A tak přečasto předstihl i zprávy o tom,že se blíží.
 
58/ Nelze rozhodnout,zda byl při provádění výprav opatrnější,či odvážnější.Nikdy nevodil vojska záludnými cestami,nýbrž vždy předem vyšetřil polohu míst.Také do Británie nepřepravil vojáky dříve,dokud nedal napřed prozkoumat přístavy,možnost plavby a přístup na ostrov.Naproti tomu týž muž,když mu bylo hlášeno,že je římský tábor v Germánii obležen,v gallském ústroji pronikl mezi nepřátelskými hlídkami k svým lidem.Z Brundisia k Dyrrhachiu proplul za zimní bouře mezi nepřátelskými loďstvy; když pak otálely sbory,kterým předtím přikázal,aby ho rychle následovaly,a když pro ně několikrát marně poslal,posléze sám tajně a bez průvodu vstoupil se zahalenou hlavou na malou lodici a dal se poznat teprve tehdy,když již byl málem zavalen vlnami.
 
 59/ Ani náboženskými ohledy se nikdy nedal odstrašit,ani jen zdržet od kteréhokoli svého podniku.Ač mu uteklo obětní dobytče,neodložil tažení proti scipionovi a Jubovi.Když při opouštění lodi upadl,obrátil osudné znamení v lepší stránku a zvolal: „Držím tě,Afriko!“ Aby zneškodnil věštby,podle nichž se osudově přikládalo jménu scipionů štěstí a nepřemožitelnost v této provincii (narážka na Scipia Afrikana,přemožitele Hannibala) ,vezl s sebou v svém táboře jakéhosi naprosto opovrženíhodného příslušníka rodu Corneliů (do nějž spadali i Scipionové) ,který měl podle svého ostudného života příjmení Salicito (= z lat. Vyskočhbitě).
 
 
 60/ Bitvy sváděl nejenom podle předběžné rozvahy,nýbrž i nečekaně náhle,často ihned z pochodu,někdy i v nejmizernějším nečase,kdy by se byl nikdo nenadál,že se pohne.Teprve poslední dobou se stal váhavějším v rozhodování k boji,vycházeje z názoru,že čím častěji zvítězil,tím méně smí pokoušet štěstí,a že nikdy nemůže získat tolik vítězstvím,kolik by ztratil porážkou.Žádného nepřítele neporazil,aby ho také nezbavil jeho ležení; tak nedopřával přestrašeným,aby měli kdy se vzpamatovat.V nerozhodných chvílích boje dával odhánět z bojiště koně,a především svého,aby se stala příkazem nutnost setrvat na místě tím,že byla zničena možnost záchrany útěkem.

 61/ jezdíval na zvlášť znamenitém koni,který měl nohy téměř lidské,s kopyty rozštěpenými na způsob prstů.Takovéto zvíře se vylíhlo v jeho stájích (dle jiné legendy mu je daroval diktátor Sulla- z jízlivosti) ,a když haruspikové (věštci ze zvířecích vnitřností) věštili,že to pro pána znamená vládu nad celým světem,dal je velmi pečlivě živit,a když dorostlé nestrpělo jezdce,sám první se mu usadil v sedle.Později mu také postavil pomník před chrámem Venuše Rodičky.

 62/ Rozkolísaný šik sám mnohokrát zastavil,zadržuje utíkající,zachycuje jednotlivce,popadaje je za krk a obraceje je proti nepříteli.Druhdy byli prchající tak rozrušeni,že ho jeden orlonoš (nosič odznaku legie),ohrožoval železnou špicí a jiný prchl,vtisknuv orla do rukou zadržujícího.

 

63/ Můžeme uvést nemenší,ba ještě větší známky jeho neohroženosti.Když po bitvě farsálské vyslal napřed do Asie své loďstvo a sám přeplouval úžinu helespontskou (dn.Bospor) na dopravní bárce,nejenom neprchl před Luciem Cassiem (Pompeiův vojevůdce) ,který mu nepřátelsky vyjel vstříc s deseti válečnými loděmi,nýbrž zamířil do jeho blízkosti,sám jej vyzval,aby se vzdal a jako prosebníka ho vzal na svou bárku.
 
64/ V Alexandrii ho při obléhání mostu donutil náhlý výpad Egypťanů vskočit do člunu; když se však tamtéž vřítilo i mnoho jiných,vyskočil do moře,plaval asi 200 kroků a zachránil se na nejbližší loď; přitom měl vysunutu levici vysoko nad vodou,aby se nenamočily papíry,které držel,a v zubech vlekl vojevůdcovský plášť,aby se ho jako kořisti nezmocnil nepřítel.
 
 
65/ Vojáka nehodnotil podle mravů,ani podle štěstí,nýbrž jen podle síly a nakládal s ním stejně přísně jako shovívavě.Ke kázeňským prostředkům nesahal všude a vždy,nýbrž jen když byl nepřítel nablízku; tehdy bezohledně vyžadoval nejpřísnější kázeň,takže neohlašoval ani čas k pochodu,ani čas k bitvě,nýbrž náhle vyváděl,kam chtěl,vojsko,jež musilo být připravené a na každou chvíli pohotové.Často tak činil i naplano,zvláště za dešťů nebo o svátcích.Rovněž někdy po příkazu,aby ho vojáci dobře pozorovali,náhle se ve dne nebo i v noci vytratil a prodlužoval pochod,aby unavil ty,kteří ho trochu opožděněji následovai.
 
66/ Byli-li vojáci přestrašeni pověstí o početnosti nepřátel,dodával jim odvahy tím,že zprávy nejenom nevyvracel nebo nezmenšoval,nýbrž ještě přeháněl a další vylhával.Tak když očekávání příchodu Jubova nahánělo hrůzu,svolal vojáky k promluvě a řekl: „Vězte,že v těchto několika nejbližších dnech přibude král s deseti legiemi,třiceti tisíci jezdci,stem lehkooděnců,s třemi sty slony.Pročež přestaňte někteří slídit dále nebo pronášet dohady.Věřte mně,který to mám zjištěno.Jinak takové naložím na nejzpuchřelejší loď a dám je odvézt kterýmkoli větrem do neznáma!“
 
67/ Nestíhal každé provinění,ani vždy netrestal úměrně k jeho velikosti: jak neobyčejně ostře vyšetřoval a trestal zběhy a buřiče,tak dovedl v ostatních případech zamhouřit oko.Mnohdy po velké a vítězné bitvě slevil vojákům dodržování běžných služeb,ponechal jim možnost všestranně se vyřádit a opětovně se chlubil: „Moji vojáci mohou dobře bojovat,i když se napomádují!“ Také při úředních projevech neoslovoval je: „Vojáci!“,ale lichotivějším jménem: „Spolubojovníci!“ Vychoval si je k takovému smyslu pro vzhled,že mohl jako vyznamenání rozdávat postříbřené a pozlacené zbraně; činil tak jednak pro zvýšení lesku,jednak aby si jich v boji více hleděli ve strachu před ztrátou.Vojáky měl do té míry rád,že si dal po zprávě o porážce Tituriově narůst vousy a vlasy a nedal si je ostříhat dřív,dokud ji nepomstil.
 
68/ Takovýmito prostředky dosáhl u svých vojáků krajní oddanosti k sobě i krajní statečnosti.Když vstoupil do občanské války,nabídli se centurionové všech legií,že mu ze svých prostředků každý uhradí náklad na jednoho jezdce,všichni prostí vojáci přislíbili sloužit zdarma bez nároků na příděl obilí a žold,přičemž zámožnější vzali na sebe vydržování chudobnějších.Také za tak dlouhé údobí od něho vůbec nikdo nepřeběhl k nepříteli,mnoho pak těch,kteří upadli do zajetí,odmítli záchranu života,udělovanou jim podmínkou,že obrátí zbraně proti němu.Hlad i ostatní nuzování snášeli jeho vojáci,nejenom když byli obléháni,nýbrž i když sami obléhali jiné,a to tou měrou,že za obležení Dyrrhachia řekl Pompeius při pohledu na jakýsi chléb z trávy,kterým se živili: „Mám co činit s šelmami“,rychle dal ubohou poživatinu odklidit a zakázal ji komukoli ukazovat,aby odolností a vytrvalostí nepřítelovou nebyla ochromena odvaha jeho vlastních lidí.Jak statečně bojovali,toho svědectvím je,že jednou po nešťasné bitvě u Dyrrhachia sami se dožadovali potrestání,takže velitel uznal,že je musí spíše utěšovat,než trestat.V ostatních bitvách pomnohokrát snadno potřeli nesčetné zástupy protivníků,proti nimž byli sami v menšině.Dokonce jediná kohorta VI.legie,umístěná posádkou v malé tvrzi,vzdorovala čtyřem legiím Pompeiovým po několik hodin a byla téměř do posledního muže pobita množstvím nepřátelských střel; uvnitř opevnění se jich našlo 130. 000! A není s podivem,hledí-li se k činům jednotlivců,hrdinství například centuriona Cassia Scaevy nebo prostého vojína Gaia Acilia,abych nemluvil o četných jiných.Scaeovi bylo vyraženo oko,byl proboden na stehně i na plecích,ve svém štítě měl 120 děr po zásazích,přece však setrval jako strážce brány jemu svěřené tvrze.Acilius zachytil pravicí záď nepřátelské lodi v námořní bitvě u Massilie; když mu ji uřízli,napodobil pamětihodný,u Řeků oslavovaný příklad Kynégeirův,přeskočil na loď a puklou štítu hnal před sebou nepřátele.
 
 
 69/ Vzpoury se za 10 let válčení v Gallii nedopustili vojáci vůbec žádné,za válek občanských jen několikrát; vždy se však rychle vrátili k plnění služby,a to ne tak díky povolnosti vojevůdcově jako jeho vážnosti.Nikdy totiž před vzbouřenci necouvl,nýbrž vždycky šel rovnou proti nim.Tak IX.legii u Placentie,třebaže měl tehdy Pompeius ještě armádu,s hanbou celou rozpustil a stěží ji obnovil po hojných úpěnlivých prosbách vojáků a ovšem i po potrestání viníků.
 
70/ Vojáky X.legie v Římě,kteří se s nesmírnými hrozbami,dokonce s krajním ohrožováním Města domáhali propuštění a odměn v době,kdy ještě planula válka v Africe,neváhal nejenom přes výstrahy přátel navštívit,nýbrž i rozpustit; ale jediným slovem- oslovil je: „Občané!“ místo „Vojáci!“- tak snadno způsobil obrat v jejich smýšlení,že se mu ihned hlásili jako „vojáci“ a ne civilisté,a přestože se zdráhal,sami od sebe ho následovali do Afriky; arci i tenkrát potrestal všechny největší podněcovatele vzpoury tím,že jim srazil třetinu z kořisti a z výměry pozemkového přídělu.
 
 
71/ Ochota a věrnost vůči klientům nechyběly u něho ani již v mladých letech.Vznešeného jinocha Masinthu hájil proti králi Hiempsalovi (další z numidských králů) tak urputně,že synovi krále Juby při soudním přelíčení vjel do vousů.Když pak byl Masintha odsouzen k zaplacení poplatku a hned ho již odváděli,vyrval jim ho a po dlouhou dobu u sebe skrýval.Teprve když jako proprétor odcházel do Hispánie,vzal ho do svých nosítek a vyvezl z Říma za čestného doprovodu své suity a pod ochranou liktorských prutů.
 
 
 72/ Přátelům projevoval vždy neobyčejnou vlídnost a shovívavost.Tak Oppiovi,který ho provázel na pochodu lesnatou krajinou a byl zachvácen náhlou chorobou,postoupil osamělou chaloupku a sám ulehl na zemi pod širým nebem.Když již byl u moci,dopomohl některým osobám dokonce nejnižšího rodu k nejčestnějším úřadům a těm,kdož mu to vytýkali,řekl otevřeně: „Kdybych byl užil k obraně své důstojnosti lapků a zlodějů,byl bych se i takovýmto lidem podobně odvděčil.“
 
73/ Naproti tomu nepřátelskými pocity nikdy se tak hluboko nezatvrdil,aby je při vhodné příležitosti rád neodložil.Memmiovi,na jehož velmi drsné řeči písemně odpověděl s nemenší jedovatostí,zakrátko dokonce pomáhal v ucházení o konzulát.Gaiovi Calvovi,který se po uveřejnění ostouzejících epigramů pokoušel prostřednictvím přátel jednat o smír,sám od sebe a první dopsal.
Valeria Catulla,jehož veršíky na Mamurru se cítil,jak se nikterak netajil,natrvalo stigmatizován,když mu učinil zadostiučinění,pozval ještě téhož dne k večeři a nadále jako předtím udržoval s jeho otcem vztahy pohostinného přátelství.
 
 
 74/ Ale i v pomstě byl od přirozenosti velmi mírný.Když námořní loupežníky,od kterých byl zajat,dostal do své moci,splnil sice svou přísahu,že je pověsí na kříž,ale k zmírnění bolesti je dal zprvu zardousit a teprve mrtvá těla pověsit.Dokázal nikdy se nepomstít Corneliu Phagitovi (který byl za Sully udavačem) ,který ho kdysi,nemocného a skrývajícího se,v noci přepadl a z jehož nástrahy jenom složením velikého úplatku unikl,že nebyl vydán do rukou Sullových.Svého tajemníka,otroka Filémóna,který přislíbil nepřátelům,že ho jedem sprovodí ze světa,nepotrestal přísněji než prostou smrtí (nedal jej ukřižovat?) Když byl předvolán jako svědek proti svůdci své manželky Pompeje Publiu Clodiovi,žalovanému právě z téže příčiny pro poskvrnění náboženské slavnosti,popřel,že by se byl kdy co dověděl,ačkoli i matka Aurelia i sestra Julia před týmiž soudci všecko podle pravdy vypověděly,a na otázku proč tedy zapudil manželku,odpověděl: „Neboť jsem toho názoru,že na příslušnících mé rodiny nesmí lpět provinění,ale také ani pouhé podezření.“
 
 
75/ Mírnost a shovívavost osvědčil podivuhodnou měrou jak v úřední správě,tak při vítězství v občanské válce.Kdežto Pompeius vyhlásil,že bude pokládat za nepřátele všechny ty,kdo státu nepomohou,oznámil Caesar,že všechny osoby nerozhodné a neutrální bude řadit mezi své stoupence.Ale všem těm,kterým udělil důstojnické hodnosti na doporučení Pompeiovo,poskytl možnost,aby přešli k němu.Když se u Ilerdy začalo jednat o podmínkách kapitulace a vznikl mezi oběma nepřátelskými stranami v té věci častý společenský styk,dali Afranius a Petreius z náhlé rozmrzelosti nad tím,že dochází k vyjednávání,pochytat a povraždit všechny Caesarovce,kteří byli právě v jejich táboře; Caesar však dokázal nenapodobit takovouto věrolomnost,která byla proti němu spáchána.V boji u Farsálu dal vyhlásit,že civilního obyvatelstva má být šetřeno,potom povolil každému ze svých lidí právo zachránit život jednomu příslušníku pompeiovské strany podle vlastní volby.Také bys neshledal nikoho,kdo by byl býval zabit jinak než v boji.Výjimku činí toliko Afranius,Faustus a mladý Lucius Caesar (Caesarův vzdálený příbuzný,na straně Pompeiově) ,ale ani ti,jak se soudí nebyli popraveni na jeho rozkaz.A přece se první dva znovu dopustili odboje,když již předtím byli vzati na milost,a Lucius zase dal jednak mečem a ohněm ukrutně povraždit Caesarovy propuštěnce a otroky,jednak také utratit šelmy,které Caesar nakoupil k veřejným hrám.Konečně v posledním období povolil Caesar také těm,kterým ještě neodpustil,vesměs vrátit se do Itálie a zaujmout civilní i vojenské hodnosti.Dokonce sochy Sully a Pompeia,které lid svrhl,dal znovu postavit.Rovněž se později vynasnažoval,kdykoli se připravovalo nebo řečí šířilo něco závažnějšího proti jeho osobě,takovéto jevy raději zastavit nežli se za ně mstít.A tak i odhalená spiknutí a noční schůzky dále již nestíhal a jenom ediktem dával najevo,že mu jsou známy; také se spokojil s tím,že lidi.kteří nevraživě hovořili,varoval ve veřejném shromáždění,aby toho zanechali.s rozvážným klidem přešel přesto,že jeho pověst špinili Aulus Caecina skandálním pamfletem a Pitholáos velmi zlomyslnými básničkami.
 
 76/ Naproti tomu jiné jeho činy i výroky zatěžují ho převážnou měrou,a proto vedou k názoru,že zneužil samovlády i že právem byl zabit.Nepřijal totiž jenom přílišné množství čestných úřadů- stále opakovaný konzulát,doživotní diktaturu a dozor nad mravy (lat.: dictator et censor perpetuo) ,nadto předjmení „Imperátor“,příjmení „Otec vlasti“,sochu své osoby postavenou mezi sochami králů,vyvýšené sedadlo v orchéstře,nýbrž strpěl,aby mu byly odhlasovány i pocty přesahující lidskou míru: zlaté křeslo v senátu a na soudu,božský vůz s nosítky pro procesí v cirku,chrámy,oltáře,sochy stavěné vedle soch bohů,místo u hostiny pro bohy (sochám olympských bohů bývaly servírovány drahé pokrmy) ,vlastní obětník,vlastní luperkové (kněží boha Fauna) ,nazvání jednoho měsíce jeho jménem (měsíc Quintilis,červenec- byl přejmenován na Julius,srovnej ve slovenčině Júl) .Většinu čestných hodností přijímal i uděloval podle své libosti.Třetí a čtvrtý konzulát zastával jenom podle jména; spokojil se diktátorskou mocí,přiznanou mu zároveň s konzuláty,a v obou oněch letech jmenoval za sebe vždy na poslední tři měsíce dvojici konzulů,takže v mezidobí nekonal žádné volby kromě voleb tribunů a édilů lidu; místo prétorů ustanovil prefekty,aby za jeho nepřítomnosti spravovali městské záležitosti.Když jednou posledního dne v roce jeden konzul náhle zemřel,dal uprázdněné místo na několik hodin kterémusi uchazeči.Se stejnou libovůlí,opovrhnuv zvykem po otcích zděděným,uděloval čestné úřady na více let; deseti mužům,pouhým prétorům,propůjčil konzulské odznaky; do senátu přijal lidi,kterým právě bylo darováno občanské právo,mezi nimi také několik z polobarbarských Gallů.Kromě toho své vlastní otroky pověřil správou mincovny a veřejných důchodů.Péči o tři legie,když je zanechával v Alexandrii,a velení nad nimi uložil synu svého propuštěnce Rufionovi.který mu byl milenecky oddán (viz film Kleopatra s E.Taylorovou).
 
 
77/ Nemenšími projevy svévole byly,jak píše Titus Ampius,jeho výroky na veřejnosti: „Republika není nic,je to pouhý název bez těla a tvaru.“ „Sulla neznal ani abecedu politiky,když se dokázal vzdát diktatury.“ „Nyní musí lidé se mnou mluvit opatrněji a považovat za zákon,co říkám.“ V osobní nadutosti zašel tak daleko,že haruspikovi,který jednou hlásil,že vnitřnosti jsou neblahověstné a bez srdce,odpověděl: „Však budou radostnější,budu-li já chtít; také netřeba brát za osudné znamení,chybí-li dobytku srdce.“
 
 
78/ Ale obzvláštní a sobě osudnou nenávist si způsobil hlavně takto: Shromážděné otce a přísedící,přicházející k němu s početnými návrhy nejvyšších poct,přijal před chrámem Venuše Rodičky,aniž povstal.Někteří se domnívají,že byl zadržen od Cornelia Balba,když se pokoušel povstat.Jiní tvrdí,že se o to nejenom vůbec nepokusil,nýbrž i na Gaia Trebatia,když ho upozornil,že by měl povstat,vrhl pohled ne zrovna přátelský.Tento jeho čin se zdál tím nesnesitelnější,že se sám,když slavil triumf a míjel tribunské lavice,na jednoho člena tohoto sboru,Pontia Aquilu,který před ním nepovstal,tou měrou rozhořčil,že zvolal: „Zkus to,Aquilo,jako tribun lidu,vyžádat si ode mne navrácení státu!“ Tenkrát také ještě po celou řadu dní,ať cokoli komukoli sliboval,vytrvale doložkou připojoval výhradu: „Pakli proti tomu nebude mít námitky Pontius Aquila.“
 
 79/ K tak významné potupě,jíž znevážil senátory,přidal čin ještě nadutější.Když se totiž o latinských slavnostech vracel,zahrnován nesmírnými a nezvyklými pozdravnými výkřiky lidu,posadil kdosi z davu na hlavu jeho sochy vavřínový věnec vpředu ovinutý bílou páskou (naznačoval královský diadém) .Tu tribunové lidu Marullus a Flavus dali pásku z věnce strhnout a toho člověka odvést do žaláře.Caesar však z lítosti,buďto že se málo šťastně začalo se zmínkou o královládě,anebo jak sám rozšiřoval,že mu byla předem vyrvána zásluha odmítnout ji,tribunům zle vyčinil a zbavil je moci.Z toho mu vzešla zlá pověst,že zatoužil také po královském názvu,a nezdařilo se mu ji rozptýlit,třebaže lidu,který ho zdravil jako krále,odpověděl: „Caesar jsem,nejsem král!“,jednak když se o luperkáliích před řečništěm opětovně pokoušel konzul Marcus Antonius vstavit mu na hlavu diadém,odstrčil ho a vínek poslal Největšímu a Nejlepšímu Jovovi na Capitol (lat.: Iuppiter Optimus Maximus Capitolinensis) .Dokonce se hojně rozšířily rozmanité pověsti,že prý hodlá přesídlit do Alexandrie nebo do Ília (Trója) ,zároveň tam přenést těžiště říše a přenechat přátelům Itálii,vyčerpanou odvody ,i správu Říma.Dále že prý v nejbližším zasedání senátu přednese člen sakrálního sboru patnácti mužů Lucius Cotta návrh,aby byl Caesarovi udělen název „král“,protože je v sibylských knihách psáno,že Parthové mohou být poraženi jedině králem.
 
80/ To bylo spiklencům důvodem k urychlení připravovaného podniku,aby se nestalo nutným projevit s návrhem souhlas.Spiklenecké záměry,které se předtím projevovaly jenom rozptýleně a začínaly ponejvíce schůzkami dvou nebo tří lidí,byly tedy hromadně přeneseny do jediného shromáždění,když už ani lid nebyl spokojen s přítomným stavem,nýbrž tajně i veřejně odmítal samovládu a dožadoval se osvoboditelů.Když byli do senátu přibráni cizinci,objevovaly se letáky tohoto znění: „Úřední vyhláška.Nikdo se neopovažuj novému senátoru ukázat,kde je radnice!“ Všude bylo slyšet deklamovat známé verše:
 
 

 
V triumfu vede Caesar Gally,do senátu též je zve: Sotva kalhoty si svlékli,široký pruh si navlékli.
 
 
 
Když náhradní tříměsíční konzul Quintus Maximus vcházel do divadla a liktor podle ustáleného obyčeje vybízel obecenstvo do pozoru,ozvaly se ze všech stran hlasy: „Tohle přece není konzul!“ Když Caesar sesadil tribuny lidu Flava a Marulla,objevilo se při nejbližších volbách množství hlasovacích lístků navrhujících právě tyto dva za konzuly.Pod sochou Lucia Bruta (zakladatel republiky) napsal kdosi: „Kéž bys žil!“ a zase pod sochu samotného Caesara:

 

Brutus,protože krále vyhnal,prvním konzulem učiněn,

 

Tenhle,protože konzuly vyhnal,naposled králem učiněn.

 Spiklenců proti Caesarovi bylo víc než 60,jejich vůdci pak Gaius Cassius a Marcus i Decimus Brutové.Zprvu byli na rozpacích,zda mají Caesara napadnout z různých stran,až bude na Martově poli při volbách vyzývat lid k hlasování,srazit ho z můstku,polapit a zavraždit,či zda na něho mají zaútočit na Svaté třídě nebo u vchodu do divadla.Ale když bylo na 15.března (r.44 př.n.l.) svoláno zasedání senátu do radnice Pompeiovy,snadno dali přednost tomuto času i místu.

81/Hrozící zavraždění bylo však Caesarovi ohlášeno neklamnými znameními.když několik měsíců předtím v kolonii Capui rozebírali kolonisté,uvedení tam podle zákona juliova,velmi starobylé náhrobky,aby získali kámen k výstavbě svých dvorců,a když si v tom počínali s tím větší horlivostí,že při svém rozrývání nacházeli také nějaké nádoby starobylé práce,byla objevena v náhrobku,kde byl podle pověsti pohřben zakladatel Capue Capys,měděná deska popsaná řeckým písmem a řeckými slovy tohoto smyslu: „Až budou odkryty kosti Capyovy,bude zabit jeho potomek rukou pokrevných přátel a jeho smrt bude brzy pomstěna velkými pohromami Itálie.“ A aby tuto zprávu nikdo nepokládal za vybájenou smyšlenku,uvádím zde pramen,jímž je Cornelius Balbus,velmi důvěrný přítel Caesarův.V dalších dnech se dověděl Caesar,že stáda koní,která pustil,aby pobíhala volně a bez strážce,s velikou tvrdošíjností odmítají potravu a roní hojné slzy.Také při oběti napomenul Caesara haruspex Spurinna: „Vystříhej se nebezpečí,které nepřesáhne den 15.března.“ Den před samotným patnáctým březnem vletěl do radnice Pompeiovy pták střízlík s vavřínovou větvičkou,ale z blízkého háje se naň vyřítili ptáci rozmanitých druhů a přímo v radnici ho rozsápali.Oné pak noci,po níž následoval úsvit dne vraždy,zdálo se jemu samotnému,když odpočíval,brzy že létá nad mraky,brzy že tiskne ruku Jovovi; současně i jeho choť Calpurnia měla sen,jak se zřítil štít domu a jak je manžel v její náruči ubodán- a náhle se dveře ložnice samy od sebe otevřely.Pro tyto příznaky,i protože se necítil zdráv,dlouho váhal,neměl-li by se zdržet doma a odložit,co si umínil v senátu projednat.Konečně na přímluvy Decima Bruta,aby neopouštěl senátory,kteří se v hojném počtu sešli a již dlouho naň čekají,vyšel z domu kolem jedenácté hodin.Papír,který mu podal kterýsi kolemjdoucí a který obsahoval udání chystaných nástrah,vsunul mezi jiné papíry,které držel v levici,jako by si jej chtěl přečíst až později.Při předvstupní oběti (než vešel do radnice) ,přestože bylo zabito několik dobytčat,neobjevila se blahověstná znamení.Nicméně,pohrdnuv náboženskou překážkou,vkročil do radnice,vysmívaje se Spurinnovi a usvědčuje ho jako klamného proroka: „Bez jakékoli mé škody nadešel 15.březen.“,ale on mu odpověděl: „Pravda,nadešel,ale ještě nepřešel.“

82/ Když usedal,obstoupili ho spiklenci pod záminkou úsluhy a hned k němu přistoupil Tillius Cimber,který převzal vůdčí úlohu,jako by o něco chtěl požádat.Jakmile mu Casear odmítal vyhovět a posuňkem ho odkazoval na jinou dobu,strhl mu z obou ramen tógu.Na Ceasarovo zvolání: „Tohle je ale násilí!“ raní ho jeden z Casků (Publius Servilius Casca) zezadu o něco níže pod hrdlem.Caesar ho chopil za paži,probodl ji pisátkem,pokusil se vyskočit,ale nová rána mu v tom zabránila.Jakmile zpozoroval,že se na něho ze všech stran útočí tasenými dýkami,zahalil si hlavu tógou a zároveň levicí stáhl její přehyb až ke kotníkům,aby se zahalenou i spodní částí těla tím slušněji padl.A tak byl proklán třiadvaceti ranami,Jenom po prvním úderu vydal ze sebe ston,třebaže někteří vykládali,že útočícímu naň Marku Brutovi řekl řecky: „I ty,můj synu?“ Protože se všichni rozprchli,nějakou dobu tu mrtev ležel,až tři ubozí otroci mrtvolu naložili na nosítka,přitom jí nechali jednu paži splývat k zemi,a odnesli domů.Z tolika ran,jak usoudil lékař Antistius,nebyla žádná shledána smrtelnou s výjimkou druhé,kterou dostal do prsou.Spiklenci měli v úmyslu tělo zabitého odvléci do Tiberu,jmění zabavit a jeho opatření prohlásit neplatnými,upustili však od toho ze strachu před konzulem Markem Antoniem a velitelem jízdyLepidem.

83/ Na žádost jeho tchána Lucia Pisona je otevřena a v domě Antoniově předčítána jeho závěť,kterou sepsal předchozího 13.srpna na svém venkovském sídle u Lavika a svěřil v opatrování představené vestálek.Quintus Tubero podává zprávu,že v době od prvního konzulátu až do počátku války občanské činíval Caesar v svých závětech dědicem vždy Gnaea Pompeia a že to bylo veřejně oznámeno vojákům.Ale ve své zcela poslední závěti ustanovil tři dědice,vnuky svých sester,a to ze tří čtvrtin Gaia Octavia (budoucího císaře Augusta Caesara) a ze zbývající čtvrtiny Lucia Pinaria s Quintem Pediem.Na dolním okraji závětní destičky také přijal Gaia octavia do své rodiny a propůjčil mu své jméno (jmenoval se od té doby Gaius Julius Caesar Octavianus) .Mnoho svých vrahů tam jmenoval za poručníky svého syna,jestliže by se mu nějaký narodil,Decima Bruta dokonce uvedl mezi případnými druhými dědici.Lidu obecně odkázal své zahrady u Tiberu,jednotlivě každému muži po 300 sesterciích.

84/ Když byl ohlášen pohřeb,byla vystavěna hranice na poli Martově vedle náhrobku Juliina,před řečništěm pak umístěna pozlacená svatyňka po vzoru chrámu Venuše Rodičky,uvnitř lehátko ze slonové kosti,pokryté zlatem a purpurem,v hlavách sloup s rouchem,v němž byl zabit.Protože se zdálo,že by na průvod s dary nestačil den,bylo vyhlášeno,aby je lidé nodili bez jakéhokoli pořádku kterýmikoli městskými ulicemi podle vlastní volby přímo na Martovo pole.Mezi pohřebními hrami byly přednášeny některé texty,vhodně vybrané ke vzbuzení lítosti nad obětí a nenávisti k vrahům,z Pacuviova Sporu o zbroj (nedochováno- Aiásův a Odysseův svár o brnění mrtvého Achillea) :

 

  Já že zachránil jsem příští vrahy své?

  a z Electry Aciliovy (nedochováno) místo podobného smyslu.Náhradou oslavné pohřební řeči dal konzul Antonius hlasatelem přečíst usnesení,jímž se senát rozhodl udělit Caesarovi všemožné božské i lidské pocty,taktéž přísahu,jíž se všichni senátoři zavázali k ochraně tohoto jediného muže.K tomu dodal ze svého zcela málo slov.Smuteční nosítka nesli na Fórum současní i bývalí úředníci a vystavili je před řečništěm.Zatímco jedni navrhovali,aby bylo mrtvé tělo spáleno ve svatyni Jova Capitolského a druzí v radnici Pompeiově,náhle se objevili dva neznámí muži,opásaní meči a držící po dvou oštěpech,a planoucími voskovicemi je podpálili.Hned začal zástup kolemjdoucích snášet suché klestí,soudní lavice a soudcovská křesla a kromě toho z pohřebních darů,co bylo po ruce.Potom se jali pištci a jevištní umělci svlékat šaty,které si k této příležitosti vyzvedli ze skladišť triumfální výstroje,trhali je a vrhali do plamenů.Tak činili i legionářští veteráni se svými zbraněmi,kterými se vyzdobili na poctu pohřbu.Stejně i mnohé matróny házely tam ozdoby,jež měly při sobě,také amulety a chlapecké pláštíky svých dětí.Při hlubokém státním smutku naříkalo ve svých střediscích i množství cizinců,vždy po svém způsobu,obzvláště Židé,kteří ještě několik nocí po sobě jdoucích,navštěvovali žároviště.

 

85/ Lid hned po pohřbu zamířil s pochodněmi k domu Brutovu a Cassiovu a jen stěží byl odražen.Cestou se jim však namanul Helvius Cinna a pro záměnu jména,jako by to byl onen Cornelius Cinna,který den předtím nenávistně řečnil o Caesarovi a jehož hledali,zabili ho a odnášeli jeho hlavu nabodnutou na kopí.Potom postavili Caesarovi na Fóru sloup téměř dvacet stop vysoký z jediného kusu numidského mramoru s nápisem: OTCI VLASTI. U něho dlouhý čas konali oběti,činili zásliby a vytrvale urovnávali rozmanité spory,skládajíce přísahu při Caesarovi.

 

 86/ U některých ze svých známých zanechal Caesar podezření,že neměl chuti déle žít,nehleděl léčit své nevalné zdraví,a proto také nedbal ani náboženských výstrah,ani varování přátel.Mnozí se domnívají,že se spoléhal na ono poslední usnesení senátu i na přísahu,a proto také že odklidil tělesnou hispánskou stráž,která ho dříve provázívala s tasenými meči.Jiní se zase domnívají,že dal přednost tomu,nástrahy odevšad mu hrozící jednou podstoupit nežli ve strachu se jim vyhýbat.Podle některých říkával,že je prý spíše v zájmu státu než v jeho zájmu vlastním,aby byl živ; on že již dávno dosáhl sdostatek moci a slávy,ale stát,stane-li se s ním něco lidského,neužije klidu,nýbrž zažije občanské války za horších podmínek.

87/ V tom jsou téměř všichni zajedno,že se mu takové smrti dostalo bezmála podle přání.Kdysi totiž četl u Xenofónta,jak stářím zesláblý Kýros (staroperský král) činil nějaká opatření pro svůj pohřeb,vyjádřil nechuť k tak pozvolnému umírání a přál si pro sebe smrt náhlou a rychlou.Také den před svým zavražděním,když se při večeři u Marka Lepida rozpředl rozhovor o tom,jaký konec života je nejpříhodnější,vyslovil se pro náhlý a netušený.

 88/ Zahynul v šestapadesátém roce svého věku a byl zařazen do počtu bohů nejenom ústy navrhovatelů,ale i podle přesvědčení lidu.Při hrách,které poprvé po jeho prohlášení za boha mu uspořádal k poctě jeho dědic Augustus,zářila sedm dní po sobě vlasatice,která vycházela kolem sedmnácté hodiny,a věřilo se,že je to duše Caesara vzatého na nebe,Proto bývá na vyobrazeních k temeni jeho hlavy přidávána hvězda.Radnici,v níž byl zabit,bylo usneseno zazdít a den 15.března nazvat dnem otcovraždy; na ten den nesměl být nikdy svoláván senát.

 

89/ Z vrahů ho nepřežil téměř žádný déle tří let a nikdo z nich nezemřel přirozenou smrtí.Odsouzeni byli všichni,každý zahynul jinou nehodou,část ztroskotáním na moři,část v boji,někteří se zahubili touž dýkou,kterou násilně obrátili proti Caesarovi.  

příště životopis Octaviana Augusta

 

Caesar jako vojevůdce- římské prameny uvádějí,že ve všech válkách které Caesar vedl,pobil přibližně 1.500 000 nepřátel a dobyl více než 500 měst v Gallii,v Hispánii,Africe,či Asii.Ač to za života nemohl tušit,stal se skrze prvního císaře Octaviana Augusta zakladatelem julsko-klaudijské dynastie,která pak římské říši vládla 95 let...

Vřele doporučuji všem čtenářům:

McCulloughová Colleen:
První muž Říma
Koruna z trávy
Přízeň Fortuny
Caesarovy Římanky
Caesar
Říjnový kůň

(z anglického originálu přeložil Vladimír Svoboda)

Knižní klub (Ikar), 1997 - 99
Knihy pokrývají období od Caesarova narození až po bitvu u
Fillip. Každý svazek má cca 800 stran a je napěchován dějem a fakty, snad bez hluchých míst. Doplněno mapami a portréty významných Římanů a Římanek, podle mých zkušeností je to nejhlubší sonda do římského života. Precizní práce, strhující příběh, fascinující detaily, čtenáři nezbývá, než se nechat vtáhnout a pohltit dějem. První a poslední díl jsem marně sháněl a jak jsem zjistil, mnozí jsou na tom podobně. Nedávno vyšel poslední díl, snad se dočkáme i prvního ve formě reedice.       (Radek Tůma,web Římské císařství)

 

 

VÝVOJ ŘÍMSKÉ ( a byzantské)

ŘÍŠE V LETECH 510 př. n.l. - 1453 n.l.                                                              VÝVOJ tzv. Svaté říše Římské Národa německého v letech 962 - 1806 n.l.

                                                                                            
 

 VÝVOJ NÁBOŽENSTVÍ V EURASII A AFRICE V LETECH 0 -2000 n.l.    

 

 
  žlutá: hinduismus; oranžová: buddhismus

 modrá: křesťanství; zelená: islám

 


 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 
 
 
 
 
 

 
TOPlist
Tvorba webových stránek na WebSnadno.cz  |  Nahlásit protiprávní obsah!  |   Mapa stránek