Založit webové stránky nebo eShop
STAROSVĚT

 
 

T

erasu krčmy Křenův šenk okupoval regiment zmasakrovaných vojaků. Plukovní felčar Herbert Stavros přezdívaný „doktor Bolístka“ nevěděl kam dřív skočit. Tu amputoval rozdrcenou nohu, tamhle sešíval roztržené břicho. To vše samo sebou bez narkózy, a když už to postižený nemohl bolestí vydržet, naléval ho pálenkou tak dlouho, dokud neupadl do milosrdného bezvědomí.

Nešťastný hostinský, dobrácký kudůk jménem Slamoslav Křen, kmital po zakrvácené terase sem a tam, roznášejíce pacientům kteří přežili Bolístkovy drastické zákroky, číše vína a tupláky piva. Není to žádný med, když se vám v podniku usadí armáda a veškeré zásoby vám zrekvíruje pro vlastní potřebu. Navíc ta krev všude kolem a hejna masařek slavících hody… Při pohledu na Stavrosovu řezničinu by se zvedl žaludek i otrlému veteránovi. Doktor právě pižlal zrezivělou pilkou stehenní kost mladého kopiníka. Voják ryčel jako tur v říji, volal maminku a proklínal celý svět.

„Neřvi!,“ okřikl ho doktor. „Buď rád, že jsi přežil! Jiní takové štěstí neměli. Teď z tebe bude vysloužilec, a jestliže se někdy vrátíš domů, hlas se u zemského hejtmana pro dřevěnou nohu-tu ti hradí stát zdarma!“

„Seru na dřevěnou haksnu!,“ naříkal ubožák, a jakmile si všiml Křena, hlasem plným bolesti na něj zařval: „Přines kořalku, půlčíku! Rychle, nebo ti tu zhebnu!“

Krčmář hbitě vyplnil nešťastníkovo přání a raději zmizel zpět do šenku.

„A heleďme se, naši lovci se vrací!,“ ozval se nadšeně jeden z nasávajících marodů.

Po prašné cestě, směrem od borovicového lesa, se k hospodě blížila zajímavá dvojice. Neobvyklý pár tvořil elf a trpaslík. Každý nesl jeden naditý pytel, elf měl navíc na zádech připnutý dlouhý luk.

„Hola, Křene!,“ zahlaholil zdáli drsný bas trpaslíka. „Připrav ten největší kotel, co máš na skladě! Bude se vařit jelení guláš!“

„Konečně pořádný žrádlo!,“ zaradovali se zranění vojáci. „Člověk nemůže bejt pořád o sejru, vejcích a chlebu.“

„Máte pěkně rozmlsané huby, pánové,“ prohlásil na jejich adresu doktor, který právě dokončil operaci mladíka, jehož Křenova samohonka poslala do říše snů-naštěstí pro něj.

„To ani ne, mastičkáři,“ řekl podsaditý chlapík v uniformě královského lancknechta, jehož pravačka bezvládně visela na zakrváceném šátku. „Omeleta ujde, i ty bramborový placky se daj žrát. Stejně ale není nad pořádně připravený maso-a je jedno, jestli je to slípka, vepřový, nebo skopový.“

„Máš recht, Rudy,“ souhlasil další lancknecht, muž s býčí šíjí a dlouhými, zplihlými kníry. „Úplně jsem si vybavil chuť babiččina bažanta na pepři. Už jsem vám přece vyprávěl, že bába byla kuchařkou na hradě knížete Wilibalda, ne?“

„Jo! Drž klapačku! Jsem zvědavej, co nám poví Arne.“

Trpaslík Arne von Dalmach ztěžka dokráčel k okraji terasy, přehodil pytel přes zábradlí a protáhl si ztuhlá záda. „Rudy, Gérarde! Odneste to Slámovy do kuchyně a ať nešetří paprikou. Jo a přineste nám džbán piva, jsme pěkně utrmácený a v puse máme oba jak na poušti! A půjdete tam ještě jednou, kolega se za mnou pachtí s druhou kejtou a s žebírkama!“

Arneho zjev se dal popsat asi takto: Typický trpaslík, byť na své plemeno poněkud vysoký a urostlý. Dobrácké modré oči, holá hlava, lesknoucí se v letním slunci jako pouťové zrcátko a neuvěřitelně bujný plnovous s licousy kaštanové barvy, místy prokvetlý rzí a šedí. Kdo jej znal, toho pokaždé nakazil jeho bodrý smích a nenucené vystupování. Také si zakládal na vzhledu a vousy nosíval spleteny do umných cůpků-ale tak tomu bylo v dobách míru. Drahou kazajku z vydělávané bizoní kůže a stylové traperské kalhoty s třásněmi vyměnil za starý hauberk s hustě našitými ocelovými šupinami a za silné plátěné punčochy prošité koženými řemínky, v nichž, jak si často stěžoval, se mu „kurevsky potily nohy“. Zbraní mu byla válečná sekera, vlastnoručně ukovaná ve věčně hořících pecích Dalmachu. Teď se ale vracel z lovu a Ostrá Mary, jak hrozivé sekeře láskyplně říkal, odpočívala zamčená v pokoji Křenova šenku.

Arneho věrným druhem byl elfský hraničář Vaditaka, zkušený stopař a lovec. Pocházel z daleké elfí říše Egdrassil a provázela jej pověst bravurního lučištníka. Přestože na elfský věk byl pouhým mladíčkem, měl za sebou ledasjaké dobrodružství a sám felčar Stavros si jej vážil pro jeho skvělé znalosti léčivých bylin a lektvarů.

Různé klevety o Vaditakovi tvrdily, že se vyzná v magii lesa a ve starobylých praktikách elfských druidů. Žádný z přítomných ho sice nikdy neviděl používat zaklínadla, nebo snad dokonce ovládat zvířata, nicméně Vaditaka legendy oplývající jeho osobu nikterak nevyvracel, ovšem ani nepotvrzoval. Do jisté míry si takovou reputaci vysloužil svými ranními meditacemi, při nichž ve strnulé póze vysedával pod obzvláště vzrostlými stromy a budil tak dojem když ne podivína, tak alespoň nadmíru záhadné bytosti. Od ostatních vojáků, i od svého trpasličího společníka se lišil nejen povahou, ale i oděním. Nosíval lněnou kytlici barvou připomínající podzimní les a šedý plášť sepnutý masivní mosaznou sponou ve tvaru vlčí hlavy, pod nímž se dali sotva zahlédnout hnědé, kožené kalhoty s třásněmi. A protože byl výtečným lučištníkem, používal dlouhý jasanový luk, jímž dokázal dostřelit až do vzdálenosti dvou set sáhů, i když Arne se dušoval, že jej jednou viděl skolit daňka pasoucího se půl míle od střelce.

Elf hodil svůj pytel přes zábradlí terasy a posadil se na trávník, vedle odpočívajícího Arneho.

„Pivo tu bude hned,“ oznámil mu trpaslík. „Dneska si ho fakticky zasloužíme. Štvali jsme toho čtrnácteráka skoro celej den a noc. Škoda tý trofeje, ale kdo by se s tím tahal, že?“

„Na tři šípy,“ ucedil Vaditaka. „Měl tuhý kořínek.“

„To jo. Nebejt barvy, tak se nám ztratí. Málem nás dovedl až k Hydřím močálům, paroháč jeden.“

Z krčmy se vynořili Rudy s Gérardem. Prvně jmenovaný Arnemu podal obrovitý hliněný džbán s pivní čepicí jako hora, zatímco Gérard popadl Vaditakův pytel.

Arne se zaklonil a neuvěřitelnými hlty lokal chladivý křenovský ležák.

„Áááá, to je lahoda,“ zaskřehotal, když vyprázdnil přibližně tři čtvrtiny nádoby. Utřel si vousiska od pěny a vrazil džbán do rukou Vaditakovi.

„Žádné velké popíjení, pánové!,“ pohrozil jim Stavros. „Nezapomeňte, jak jste se předevčírem zřídili! Chápu, nejste vojáci, jen stopaři, ale jste ve službách armády jeho královského Veličenstva, takže bych prosil, abyste dodržovali kázeň a disciplínu! Do návratu plukovníka Santangela jsem tu nejvyšší šarží já! Doufám, že mi rozumíte? Haló! S vámi mluvím!“

„Jasnačka, doktore,“ odvětil mu Arne napůl úst, načež se obrátil k Rudymu a zašeptal: „Si myslí, že když má poručíka, tak si může vyskakovat, apatykář pitomá.“

Stavros dělal, jakoby trpaslíkovu jedovatou poznámku přeslechl a smířlivějším tónem zavolal na elfa:

„Až si odpočinete, mohl byste mi pomoci s ošetřováním raněných?“

Vaditaka mlčky přikývl a napil se ze džbánu. Lancknecht Rudy z nich začal tahat podrobnosti z úspěšného lovu, když vtom zaplál východní obzor rudou září. Protože se už smrákalo, působila ta scenérie dojmem takřka divadelním.

„Lidičky! To hoří Perengaard!,“ zavřískl půlčík Křen, přilákaný z kuchyně, kde porcoval jelení maso hlasy vzrušených vojáků.

„Pořád někde hoří-je válka,“ sdělil mu Arne bez rozpaků.

„Ale vždyť je tam pivovar odkud vozím pivo!,“ naříkal kudůk.

„Ech, to je zlá novina,“ soucítil s ním trpaslík. „Budeš muset změnit značku.“

Z dálky k nim dolehla dunivá ozvěna. Připomínalo to hromobití za pořádné letní bouřky.

„Dělostřelba,“ hlesl Rudy.

„Zatracení Aspaňáci,“ zaklel doktor Bolístka. „Už to tak vypadá, že prolomili obranu perengaardského průsmyku. U ďasa! Kdyby nám ze štábu poslali alespoň nějaké zprávy! Kdoví, jak dlouho tu ještě budeme moci zůstat? Zdá se mi, že plukovník se už nevrátí. Má někdo nějaké návrhy?“

Přihlásil se Arne. „Mohli bysme si udělat rozlučkovej mejdan. Já s kámošem elfem se zdeklujem do Pustiny a vy byste mohli hromadně dezertovat.“ Následoval výbuch trpaslíkova hrdelního smíchu.

„Teď není čas na žerty, stopaři!,“ okřikl ho Stavros.

„Proč ne?,“ podivil se trpaslík. „Rozděláme si ohníček, dáme k dobru pár písniček. Můžu vás naučit dalmašskýho kozáčka…“

„Doktor má pravdu, Arne,“ řekl elf zachmuřeně. „Padl-li Perengaard, mají císařští otevřenou cestu do nitra království. Válka by tak byla prohraná.“

„Hm, takže co podnikneme?“

Všechny oči se upřely na doktora. Stavros bezradně pokrčil rameny.

„Bez rozkazů od plukovníka si nejsem jistý…ech, tedy…Já, já nevím.“

Vaditaka potřásl hlavou. „Práceschopní muži by měli začít vyrábět nosítka. Arne, Rudy, Gérarde-vy připravte koně. Máme čtyři silné hřebce, to je dobré…“

„A co já?,“ bědoval krčmář. „Co bude se mnou? Přece mně tu nenecháte? V otroctví nepřežiju! Ještě, že jsem se včas rozvedl…“

„Žádný strach, Slámo,“ řekl elf. „Vezmeme tě s sebou.“

„To je dezerce!,“ zařval Stavros.

„Houby s octem!,“ přiskočil k němu trpaslík rozzlobeně. „To je evakuace, kapišto? Teď si seber ty svý pilky, jehly a šitíčko a koukej přiložit ruku k dílu, nebo tě u všech kovadlin přetáhnu sekerou a zakopu za hospodou! Už mně vážně krkáš!“

Doktor s poručnickou hodností zrudl a poté s nepředstíraným strachem přikývl na souhlas.

„Fajn,“ zasyčel trpaslík a plácl Stavrose bodře přes rameno.

„Berte to tak, pane, že jste nezklamal. Nic jinýho se stejně nedá dělat, pokud si teda vážně nepřejete, abych vám tu předvedl toho kozáčka. Nechcem s Vaditakou podlamovat vaší autoritu, ale zůstat tady nemůžem.“

„Půjdeme na sever, směrem na panství vévody Rufuse Orkomlata,“ oznámil vyděšenému mužstvu elf. „Vévoda bojuje na frontě, ale jeho lidé se o naše postarají-jsou to přívětivé typy.“

„Odkud čerpáte přesvědčení, že nás tam přijmou?,“ otázal se doktor Vaditaky. „Je nás tu sto dva mužů, včetně vás dvou a krčmáře.“

„Jen klid. S vévodou i vévodkyní se znám dobře. Vyučoval jsem jejich synka lukostřelbě. Rufus je královským generálem, takže si jsem stoprocentně jistý, že nám poskytnou útočiště.“

„Hm, no dobrá. Jdu si zabalit nástroje, vy se postarejte o hladký průběh té vaší evakuace. Jen by mně zajímalo, co je asi se zbytkem regimentu a plukovníkem…“

„Coby?,“ zamumlal Arne. „Buď vyklidili pozice, nebo padli.“

„Půjdu to zjistit,“ prohlásil Vaditaka a zvedl se k odchodu. „Jestliže se do rána nevrátím, vyrazte beze mne.“

„Ne, že bych nevěřil tomu, že se nevrátíš, ale nenajíš se předtím?,“ zeptal se ho Arne.

„Stačí mi čutora vody, chleba a sýr. Ale vy se dnes asi budete muset obejít bez guláše.“

„Mohl bych připravit pečeni s brusinkovým sosem, to stihneme,“ navrhl Křen.

„Výborně, jdi na to,“ souhlasil Arne. „A ty na sebe dávej bacha!,“ zavolal za elfem, který si to už metelil přes cestu, aby zmizel v houstnoucí tmě mezi labyrintem remízků a křovin.

Svítalo. Arne seděl na zápraží hospody a nervózně pobafával z fajfky. Krčmářův pacholek, pihatý mladík s trudovitou pletí umýval u pumpy umaštěné talíře a obrovitý pekáč, zatímco Křen hořekoval nad krutým osudem a snažil se na starý povoz naložit co nejvíce ze svého majetku.

„Dá-li svatá panna, snad se sem někdy vrátím. Pro jistotu si beru klíče od hospody s sebou,“ řekl kudůk. „Patřila naší rodině po čtyři generace a vloni jsem získal ocenění Nejlepší zájezdní hostinec perengaardského okresu!“

„Hm, tak se smiř s tím, že ti ho Aspaňáci s největší pravděpodobností vyrabujou a zapálí,“ pravil trpaslík, čímž do Křenových zarudlých očí vehnal nové slzy.

Dva další povozy, patřící armádě a sloužící jako sanitní vozy, se proměnily v pojízdné lazarety pro zraněné vojáky neschopné chůze. Ti, jejichž rány nebyly příliš vážné, odpočívali na nosítkách stlučených narychlo ze starých trámů-ta měli na střídačku nést vojáci, kteří na tom byli po zdravotní stránce nejlépe.

Felčar Stavros pobíhal mezi vystresovanými muži a nutil je polykat hořké tablety čertví jakých opiátů, které vyhrabal z Vaditakova vaku. Sám si vydatně přihýbal z flašky Křenovy pálenky. Stres dolehl i na něj a tak jej řešil po svém…

Trpaslík hleděl k východu. Ozvěny dělostřelby ustaly krátce po půlnoci. Město Perengaard bylo od hospody vzdáleno šest mil. Křenův šenk ležel přímo u velké severovýchodní cesty a od města jej dělil kopcovitý terén, zarostlý řídkým lesem, hustými křovinami a kapradinami. Byla to pahorkatina, z níž místy vyrůstaly pískovcové věže a jinde se otevíraly hluboké rokle.

Dále na východ, za Perengaardem, jejž odsud nebylo vidět, se vypínal majestátní masív Jestřábích hor. Vrcholky velikánů halil poprašek sněhu, ve svitu ranního slunka zabarvený do nachova.

Arneho pozornost však poutalo cosi jiného, než úchvatný výhled na pohoří, za nímž leželo Meziříčí, okupované již několik let aspanásskou armádou, která odtamtud pořádala pravidelné, každoroční útoky na místní bertonskou doménu.

Předně jej zaujala přerušená kanonáda. Také záře plamenů odrážející na jitřní obloze polevovala.

„Sakryš!,“ uplivl si, vyklepávaje dýmku. „Tohle je podezřelý. Připadá mi, jakoby to vůbec nehořelo město.“

„Z čeho jste tak usoudil?,“ otázal se jej mírně připitý Stavros.

„Pokaždý, když císařští dobyjou nějaký město, tak předtím, než strhnou hradby, zapálí většinu domů a významnejch budov. Jo, jasně-vidíme, že tam někde zuří požár. Jenže mě přijde, že to nehoří Perengaard. To by totiž oheň planul pořád stejně intenzívní silou a taky bysme viděli zatracenej čmoud. Možná se mi to jen zdá, ale ten oheň přestává.“

Stavros si promnul oči, okamžik civěl na obzor a potom kývl hlavou.

„Krucinál! Vždyť máte pravdu!“

„Počkáme ještě hodinu,“ řekl Arne. „Vaditaka běhá rychlejc, než ostatní smrtelníci. Jsem zvědavej, co nám k tomu poví.“

„Nějak náramně tomu elfovi důvěřujete. Nu což, je to řádný stopař a mužstvo si jej váží. Poslyšte, Arne, vám nepřipadá tak trochu jako blázen? Mám na mysli to jeho divné chování…“

„Divný chování?,“ uchechtl se trpaslík. „Vězte, pane, že divní mu připadáme MY! Hele, znám ho už nějakou dobu a život v nebezpečí je mu denním chlebíčkem. Řekněme, že pro většinu z vás je válka dost nebezpečnou kratochvílí.Vaditaka je expert na přežití. Je to hraničář, doktore-lovec z Pustiny! Teď mám na mysli Pustinu s velkým P-totiž ty podělaný končiny na severozápadě, o kterejch víte jen to, že se to tam hemží orkama, trollama, lykantropama a nespočtem dalších potvor. Ten bláznivej elf to místo považuje za svůj druhej domov, rozumíte? Občas tam s ním chodívám střílet jeleny a tetřevy-nevěřil byste, jak se tam zvěři daří! Na břehu Amydarskýho jezera tam máme loveckou chatu…“

„Prosím?,“ zhrozil se Stavros. „Žádné Amydarské jezero neznám. V mapě jsou zakreslena jen vřesoviště a blata, poblíž zřícenin Amydaru… Ke všemu se tam potulují orkské hordy.“

„To je právě to, o čem mluvím,“ zapálil si Arne nanovo dýmku. „V tý vaší civilizaci nemáte ani tušení, co je tam, vně hranic království. Nevíte, jak je obtížný tam přežít. Tuším, že nějakej bertonskej cestovatel, shodou okolností taky trpaslík, prošmejdil kousek Pustiny a napsal o tom knížku…“

„Ano, asi myslíte Viktorína Fisthammera a jeho spis Tisíc dní v Pustině.“

„Jo, to je asi on. Kdysi jsem to četl a je to snůška nesmyslů! Ten chlápek si tam vyloženě vymejšlí. Z orků nadělal idioty bez rozumu, který vám bez udání důvodu, jen tak pro zábavu vymlátí řemdihem mozek z hlavy. To je blbost! Ty mizerové sice maj averzi vůči jinejm plemenům a rádi se perou, ale můžu vás ujistit, že ne všichni patří do jednoho pytle. Znám v Pustině pár šikovnejch orků, se kterejma je snazší domluva, než s některejma lidma.

Človíčku! Chtěl bych vás vidět, jak byste tam přežil jedinej den! Narazil byste na medvědy šediváky, který jsou rychlí jako dostihovej kůň a jediným úderem drápatý pracky vás roztrhnou vpůli! Nebo co byste řekl na smečku stříbrnejch vlků, schopnejch vás štvát klidně celej den, aby vás zaživa rozsápali a sežrali? Taky tam číhaj žízniví netopejři, sající převážně krev-krev z živý oběti. A jestliže byste všechny nástrahy Pustiny zvládl a unikl vlkodlakům, hejkalům, rvačky chtivým orkům a různejm šelmám, dozajista by vás tam zabili komáři. Viděl jsem hejna podobný temnejm mrakům, vznášejícím se nad smrdutejma bažinama jako smrtonoš ozbrojenej miliardou sosáků.

Takže bejt váma, Stavrosi, rozhodně bych Vaditaku nenazýval bláznem. Má důvěra v toho elfa je opodstatněná. Koneckonců je jen dobře, že tu trčíme s tou vaší sebrankou válečnejch kriplů, protože neznám nikoho lepšího, kdo by se o ty hochy postaral tak jako on s mou maličkostí… Teda, abych vám nekřivdil, tak i s vaší. I když vaše metody ve mně občas vzbuzujou odpor.“

„Ach tak,“ procedil doktor mezi zuby. „Za těchto podmínek, bez slušného vybavení a anestetik, je to lékařská fušeřina. Ani nevíte, jak je mi těch chudáků líto, ale válka je válka a smrt si nevybírá. Úmrtnost je vysoká a nové zásoby, které plukovník sliboval nikde.“

„Chápu. Doufám, že jste si ten náš malej výstup večer nevzal příliš osobně?“

„Zpočátku ano,“ hlesl Stavros, „Mohu vás ale ujistit, že v dané situaci jsem už změnil názor. Zodpovědnost za životy raněných je přednější, než nějaké spory. Beru to tak, jako že se nic nestalo.“

„Hej, pane!,“ zavolal na ně lancknecht Gérard hlídkující opodál krčmy.

„Ano?“

„Elf je zpátky!“

„Vida!,“ zaradoval se Arne. „Přesnej jak tažný ptáci, spolehlivej jak pradědečkovy kapesní hodinky!“

Vaditaka dosprintoval k nim a požádal Křena o pohár vody. Zřejmě běžel celou noc, ale v žádném případě nebyl uřícený, ba ani zpocený, což doktor Stavros ohodnotil uznalým hvízdnutím. O elfech slyšel spoustu legend i otřepaných klišé, ale Vaditaka ho nyní přesvědčil o jejich pravdomluvnosti. Ne nadarmo staré bertonské přísloví praví: Pelášíš jako elf!

„Tak co?,“ zatahal přítele nedočkavý trpaslík za rukáv kytle.

„Přináším povzbuzující novinky!,“ ušklíbl se elf tajemně.

„Tak nás nenapínej a ven s tím!“

„Předně: Včera byly prolomeny naše obranné linie v perengaardském průsmyku. Císařští legionáři přitrhli k Perengaardu s úmyslem zmocnit se města, ale byli na hlavu poraženi! Zbytek jejich armády se stáhl za hory…“

„COŽE?,“ vyhrkl doktor překvapeně.

„Slyšel jste dobře. Bylo to slavné vítězství! Evakuace se ruší…“

„No to jsou mi fakt skvělý zprávy!,“ řekl Arne s nadšením. „To bysme měli zapít!“

„Ne tak zhurta,“ ohradil se Vaditaka. „Míří sem kolona dalších raněných z té včerejší bitvy a doprovází ji plukovník Santangel se skupinou důstojníků. Jedou celkem rychle…“

„Do prdele,“ zamručeli Gérard s Rudym. „Leháro je asi u konce.“

„Ale co ten požár? Co ta dělostřelba?,“ zajímal se Stavros.

„Obávám se, že o tom vám toho moc nepovím,“ řekl elf. „Při návratu jsem prohodil pár slov s plukovníkem. Něco mi sice naznačil, ale více si vyslechnu spolu s vámi. Jediné co vím je, že jsme vyhráli díky nějaké léčce.“

Trpaslík se poškrabal na lysé hlavě. „Podívejme! Už jsem pochyboval o bertonským vojenským géniu a ono bác ho!  Slyšíš, Křene? Protentokrát je tvá hospoda spasena!“

Kudůk jakoby ho nevnímal. Podoben uzlíčku nervů seděl na terase a po tváři se mu koulely slzy štěstí.

„Takže marody zase vyložíme a připravíme pokoje pro novou várku. Akorát mám pocit, že tam budou namačkaný jak sardinky. Už teď je tam sakra těsno“

„Taky by se měl uklidit veškerý chlast,“ souhlasil Vaditaka při pohledu na lahev kořalky ve Stavrosově ruce. „Plukovník tu bude před polednem a bude chtít doktorovo hlášení.“

Nato se elf zkoumavě zadíval na doktora poručíka. Oznámí Stavros plukovníkovi incident s trpaslíkem?

Zmíněný, jakoby uhádl, nač Vaditaka myslí, odložil lahev a řekl:

„Můžete být bez obav. Naopak-předám Santangelovi písemnou pochvalu vás obou.“

„Fajn, Bolístko!,“ usmál se Arne. „Seš správnej chlap.“

Plukovník Santangel s doprovodem dorazil skutečně krátce před polednem. Za jeho družinou skládající se z několika důstojníků, desetičlenné skupiny elfských kleriků a jednoho paladina, o němž ještě bude řeč, se táhl zástup několika stovek raněných. Spousta vojáků utrpěla ohyzdné popáleniny, ale jak se zdálo, nálada mezi nimi byla výborná. Vítězství je očividně těšilo.

Santangel byl věrným stoupencem krále Reginalda a jeho úkolem na severní frontě byla právě péče o zraněné. Pocházel ze starého šlechtického rodu a před válkou sloužil na dvoře, jako zástupce velitele královské gardy. Věděl o sobě, že není žádným nadaným stratégem – ostatně velení nad válečnými operacemi leželo na bedrech paladinů, s nimiž se snažil vycházet co nejlépe. Přesto byl známý osobní statečností a na honosném, pozlaceném kyrysu mu viselo vyznamenání bertonského jednorožce, jež si vysloužil vítězstvím v osobním souboji s jedním aspanásským generálem v líté bitvě na pláni u Morigaardu. Od oné památné bitvy uplynulo již šest let, Santangelovy přibyly vrásky, šediny a starosti. Nadále ale zůstával optimistou.

Nejdůležitějším mužem plukovníkova průvodu byl mladý paladin jedoucí na ušlechtilém černém hřebci, jenž byl původem zcela jistě z Meziříčí. Pokud budil jeho oř zasloužený obdiv, tak mladíkova ocelová plátová zbroj byla hotovým mistrovským kouskem. Umně vytepané náloketníky a chrániče nohou skýtaly podívanou na jakýsi mytický kovoryt, zatímco kyrys kryl zažloutlý varkoč-bojová suknice nesoucí erb v podobě draka chrlícího oheň. Krátké rukávy varkoče zdobilo purpurové třepení. Helmice, dokonale snýtovaný armet se stopkou pro upínání chocholu, se houpala na boku koně, proto si mohlo osazenstvo Křenova šenku dopodrobna prohlédnout paladinovu tvář.

V té tváři byla vepsána hrdost a čest. Zračilo se v ní odhodlání, a pohled modrých očí prozrazoval mimořádně silnou osobnost, ačkoliv mladému muži mohlo být jen něco málo přes třicet. Přísnou linku rtů vroubil řídký, světlý vous, pleť zářila neuvěřitelnou bělostí. Rzivé vlasy měl ostříhány nakrátko-po vojensku a ten, kdo by je zkoumal blíže, by na temeni hlavy objevil dobře zahojenou jizvu, nejspíš památku na čísi meč, utrženou snad při duelu, snad v bitvě.

„Pane,“ zasalutoval Stavros plukovníkovi, unaveně slézajícímu ze hřbetu statného grošáka. „Poručík lékař Stavros. Svěřil jste mi sto osmnáct zraněných, z čehož osm na následky utrpěných zranění zemřelo a dvaadvacet je dalších bojů trvale neschopno. U zbytku mužstva trvám ještě na jednom týdnu rekonvalescence…“

„V pořádku,“ řekl Santangel. „Dejte si pohov, poručíku, co nevidět vás čeká spousta práce. Doufám, že ti léčitelé, co jsem s sebou přivezl, vám budou něco platní. Jsou to klerici z nějakého lesního chrámu. Také jsme vám vzali nějaké nástroje a lektvary.“

„Dovolte mi vás upozornit, pane, že kapacita stavení, které armáda zabrala, je už nyní nepostačující. A to se nezmiňuji o nedostatku hygieny a vhodného jídla…“

„S tím jsem počítal. Vidíte tu louku vedle hospody? Do večera na ní vyroste tábor. Stanů máme dost, potravinových zásob také. Dohlédněte na to, aby se muži, kteří jsou v relativně dobrém stavu, ihned pustili do práce.“

„Rozkaz,“ vyštěkl Stavros. „Ještě bych chtěl pochválit oba naše stopaře, pane. Velice se mi tu osvědčili.“

„Výborně,“ pronesl plukovník ne bez nadšení a věnoval krátký pohled Arnemu s Vaditakou, stojícím na terase. Nato pokynul paladinovi, důstojníkům a zmizel uvnitř krčmy, kam jej okamžitě následoval hospodský.

Stavros spiklenecky mrkl na elfa s trpaslíkem a odběhl k hloučku postávajících kleriků. Prohodil s nimi pár slov a jal se komandovat vojáky u vozu se stanovými plachtami. Křenova kořalka z něj asi nadobro vyprchala.

„Nějak mi vyschlo v hubě,“ luskl Arne prsty a začal se ohlížet po něčem k pití. Vaditaka se natáhl na dubové lavici, kde mu uvolnil místo Rudy, jehož Stavros povolal na stavbu tábora.

„Tohle je tedy slovutný Arne von Dalmach,“ ozval se za trpaslíkovými zády jemný, kultivovaně znějící hlas.

Arne postavil zpět na stůl tuplák se zvětralým ležákem a obrátil se, aby se setkal s pohledem usmívajícího se paladina.

„Na mou věru, mistře trpaslíku, slyšel jsem o vás hotové legendy!“

„Hm, když to říkáte,“ odvětil Arne, zjevně potěšen paladinovým zájmem. „Arnulf Martianus z hroudy Dalmachu, k vašim službám, pane…pane…“

„Mac Leod,“ představil se mladík a nabídl trpaslíkovi ke stisku pravačku, z níž si předtím sňal obrněnou rukavici. Arne přijal a začalo tak jedno pozoruhodné přátelství.

„Mac Leod? Mac Leod! Copak nejste šlechtic? Lord? I ten vůl Stavros je z nějakýho zapadákova, kterýmu říká hrad!“

„Na tituly si příliš nepotrpím,“ pravil paladin. „Jsem toho názoru, že se musí zasloužit. Já sice pocházím z urozeného rodu-otec je vrchním královským podkoním, a dokonce jsem si prošel obvyklou cestu k rytířským ostruhám-od pážete, přes panoše, až po rytíře, ale lidé si mne neváží, proto jaký jsem, nýbrž proto, že nosím tohle.“

S těmi slovy si Mac Leod poklepal na zbroj. Kovově to zadunělo.

„Drak co fluše oheň?,“ upoutal Arneho paladinův erb.

„V naší rodině se traduje, že jeden dávný předek takového draka zabil a zbavil tím utrpení jistý kraj. Na znamení úcty jej dostal od krále do rodového znaku. Tomu kraji vládneme jménem krále do dnešních časů.“

„Takže váš titul zní?“

„Nu dobrá. Sir Erick Navarro Mac Leod z Cloix.“

„A to se podívejme!,“ plácl se Arne do čela. „Cloix a ohnivej drak! Tak už vím, kde jsem ten erb viděl!

„Kdepak?“

„Kdysi jsem sloužil pod jedním námořním kapitánem,“ pravil trpaslík. „Je to už spousta let, ale na jedno nezapomenu. Ten kapitán zbožňoval ústřice. Mohl se po nich utlouct a vyvažoval je zlatem. Hádejte, kam a koho si pro ně nechával posílat?“

„Samozřejmě, že na panství lordů z Cloix,“ odpověděl Mac Leod. „Naši poddaní je chovají ve velkém ve speciálních sádkách nedaleko pobřeží. Pravděpodobně jste to viděl na vlastní oči, že?“

„No jo! Povím vám, že to byl náramnej pohled, sledovat ty davy lidí, jak se za odlivu vrhaj do míst, kde bylo ještě před hodinou několik sáhů mořský vody a přehrabujou se v těch bednách zarostlejch chaluhama. Přišlo mi to dost legrační.“

„Legrační? Měl jste si to vyzkoušet – závisí na tom jejich živobytí. Obchod s ústřicemi je po staletí hlavním zdrojem příjmů rodu Mac Leodů a dalo by se říci, že je to zdroj více než výnosný.“

„Snad taky nejste obchodník? Vy, paladin!,“ podivoval se Arne.

Mac Leod mávl rukou a řekl: „Jsem bojovník, jak jste si ráčil všimnout. To však neznamená, že jsem jím pořád. V mírových časech se mimo jiné věnuji i pěstování mlžů-ústřic, slávek, hřebenatek, lasturnatek. Víte, že neslouží jen jako pochoutka gurmánům?“

Arne se zašklebil. „Perly?“

„Hm. I ty se vyvažují zlatem. Alespoň marnivé fifleny ode dvora si jich velice cení.“

„To znamená, že ten zámek na útesu, kterej jsme vídávali, patří vám?“

„Zajisté. Je naším sídlem již po několik generací. A mohu děkovat moři za jeho dary, neboť rodové panství na pevnině neoplývá zrovna bohatstvím. Samá vřesoviště a temné lesy.“

„Aspoň máte krásnej výhled na moře a co teprv ten zdravej vzduch! Kdo by to byl řekl, že se s nositelem erbu, kterej bejval vyraženej na sudech s ústřicema setkám osobně?“

„Také bych si nepomyslel, že jednou budu mluvit se slavnými dobrodruhy Arnem a Vaditakou. Nelze o vás neslyšet. Pokud je mi známo, byli jste to vy dva, kdo zachránil Reginaldova výběrčího daní ze špinavých pařátů orků…“

„Heh, to bylo ještě před válkou a dostali jsme za to dobře zaplaceno.“

„Donesla se mi i historka o vašem potření lapků v Západním vévodství. Dost známých žoldáků si na té bandě vylámalo zuby. Jakpak jste je vyřídili? Vím, že jejich vůdce patřil mezi ty nejmazanější lupiče, jací kdy v království řádili.“

Arne se chopil nedopitého tupláku, usrkl piva a dal se do vyprávění:

Ti prevíti měli loupežnický doupě v jeskyni na úpatí Pohoří ozvěn. Je to dost hrozivý místo samo o sobě, protože v těch horách žijou lidožraví obři, sněžní muži a spousta další havěti. Náčelníka tlupy, Krvavýho Jeremiáše jsem znal z dřívějška… ehm, býval nákupčím zbraní u trpaslíků a povahou předčil ty nejhorší lotry. Byl to vejtaha, jakýmu není rovno a kdysi se přede mnou tou jeskyní vychloubal-že ho tam prej vévodovy lidi nikdy nevypátraj a může na ně v klidu dělat dlouhej nos. Dobře jsem si jeho tlachy zapamatoval.

Jednou jsem s Vaditakou putoval na hranice s Egdrassilem, kde se měl účastnit nějakýho toho elfskýho rituálu. Naše cesta náhodou vedla přes Západní vévodství a vyhlášky s Jeremiášovým portrétem tam visely skoro na každým rohu. Za jeho dopadení, živýho, či mrtvýho, vévoda nabízel tisíc zlatejch dublonů, což se akorát tak hodilo, protože nám už docházely prachy. Banditi měli tu smůlu, že Pohoří ozvěn jsme znali jako svý boty-vede skrz ně totiž průsmyk do Pustiny, kam chodíme lovit. Takže ještě než jsme vyslídili tu jejich díru, dali jsme dohromady plán, který je měl zlikvidovat.

K Jeremiášově jeskyni jsme dorazili za tmy. Už jsem si myslel, že mi její poloha vypadla z hlavy. Vyhnuli jsme se hlídkám, dost amatérsky rozestavěnejm a schovali se pár kroků od jejich táboráku. Zbojníci se povalovali kolem ohně a chlastali, což se mi šiklo, protože jsem si chtěl s Jeremiášem promluvit a napít se s ním. Seděl u vchodu do jeskyně a něco popíjel ze zlacenýho rohu. Taky jsem tam zahlídl pár truhlic a třpytivou šperkovnici. Takže lup schovával tady!

„Hej, Jeremiáši!,“ zavolal jsem na něj.

Trhl sebou, vyskočil jako na trní a do tmy, zhruba do místa kde jsme se krčili, zamířil těžkou kuši.

„Dej pryč tu věc, sakra! To jsem já, Arne z Dalmachu! Jezdívals k nám do kovárny! Mám pro tebe zajímavou nabídku!“

„Arne? Poznávám tě po hlasu! Sejdi sem dolů a žádný prudký pohyby! Jestli máš jiný, než dobrý úmysly, seš synem smrti!“

„Fajn, takže se chytil,“ zašeptal jsem Vaditakovi. Nato jsme se s rukama nad hlavou vydali přímo do středu Jeremiášova ležení.

Ti jeho syčáci nás obklopili a podezíravě si prohlíželi hlavně elfa, kterej jim asi připadal moc vznešenej.

„Řekni těm pitomcům, ať skloní zbraně, přišli jsme v míru.“

Vyhověl nám a dokonce nás pozval na skleničku. Nevím, komu to víno šlohl, ale bylo vynikající.

„Tak s čím přicházíš, starý příteli?,“ vyzvídal a já si uvědomil, že toho přítele myslel přinejmenším ironicky.

 „Má poklona, žes nás tu našel a zůstala ti zdravá kůže. Však si to s těmi idioty na hlídce vyřídím. Tak spusť.“

Tak jsem začal: „Znám jistýho obchodníka z Kallteburgu – nějakej Kvido Kvíčala. Je zazobanej jak mahmúdistánskej otrokář a jeho lakota by se dala donekonečna mazat na chleba, kolik jí je.“

„Hm, a co my s tím?“

„Onehdy jsme tady s kámošem Vaditakou popíjeli s Kvíčalovým tajemníkem. Zkoušel s náma držet krok, ale zlil se jako dobytek a vykecal nám věci, který bys měl vědět.“

„Například?“

„Třeba to, že jeho pán šidí vévodu i krále na daních a clech.“

Jeremiáš se obrátil k bandě: „Slyšel někdo z vás o tom obchodníkovi?“

Ozval se neholenej, zjizvenej chlápek s páskou přes oko: „Myslím, že jo šéfe. Kvíčala je mistrem krejčovskýho cechu a jak říká trpaslík-pro zlaťák by si nechal vrtat koleno. Jednou jsme přepadli kolonu s jeho zbožím, pamatujete? Prodal jste ten brokát nějakejm podloudníkům z Decapollis.“

V ten moment jsem si zamnul dlaně. Plán vycházel skvěle.

„Pokračuj,“ pokynul mi Jeremiáš.

„No, nabídli jsme se ožralýmu tajemníkovi, že ho doprovodíme až do domu jeho patrona, ulice po setmění totiž dokážou bejt pěkně nebezpečný. Souhlasil a docela ho překvapilo, když jsme jej v jedný takový temný uličce zmáčkli. Stačilo ho krapet polechtat sekerou a položit mu správný otázky. Vysypal ze sebe, kde se nachází Kvíčalovo tajný skladiště.“

„A co je v něm?,“ zeptal se Jeremiáš dychtivě.

„Co? Přibližně dvacet tisíc na hotovosti v různejch mincích a spousta ulitýho zboží, který se dá dobře střelit.“

„To zní čím dál líp, Arne. Kde je to skladiště?“

„Nedaleko průsmyku, v jedný rokli. Ten chlapík nám sice nenačrtl plánek, ale byl tak vyděšenej, že nám cestu ke skladišti dopodrobna popsal.“

„A co jste s ním udělali?“

„Hodil jsem ho do stoky. Víš, v tý tmě, jak jsem na něj tlačil sekerou… Je po něm.“

„Bravo, Arne!,“ zatleskal mi ten zloduch. „Měl ses už dávno přidat ke mně, udělali bysme spolu kariéru!“

Co mi to bylo platný, když mi Jeremiáš věřil, ale jeho muži ne?

„Nevím, šéfe, ale čuju v tom nějakou boudu,“ řekl jeden z nich. Náčelník mu vyťal řádnou facku a vynadal mu do čubčích synů, protože zrovna tenhle rejpal měl na starost hlídky.

„Trpaslík je můj přítel a budete se k němu i k jeho průvodci chovat s respektem, vy krysy! A ty mi Arne řekni-cože sis vzpomněl zrovinka na mě? Mohli jste to skladiště vybrat sami, ne?“

„To jo, ale je tady háček, starej brachu. Kvíčala není tak hloupej, aby to tam nechal bez ostrahy. Nebožtík tajemník nás varoval před nestvůrou, která skladiště hlídá. Prej to je ten… ééé…“

Vaditaka mi musel přispěchat na pomoc: „Je to golem. Mechanické monstrum, které obchodník kontroluje pomocí magické formule. Ve dvojici bychom ho nezvládli, ale když půjdete s námi, je šance, že ho přemůžeme a zneškodníme.“

„Hergot,“ zaklel zbojník. „Magie! To je ta potvora tak silná?“

„Rozhodně silnější, než my dva s Arnem. Pro Kvíčalu ho sestrojil jeden vážený alchymista, takže bych ho nepodceňoval.“

Jeremiáš se dlouze zamyslel. Už jsem si nebyl tak jistej, že nám na falešnou nabídku přikývne a půjde do toho. Vypadalo to, že s magií je na štíru a nechce s ní nic mít. Jenže by to nebyl on, aby ho vidina bohatství uloženýho ve fiktivním skladu nezlákala. Vaditaka, se pokusil oživit jeho zájem a skoro nábožně pronesl:

„Dvacet tisíc, drahé látky, klenoty…“

„To stačí, elfe!,“ vyhrkl najednou. „Ano, půjdeme do toho! Hned zítra nás k tý rokli zavedete.“

„A jak se rozdělíme?,“ otázal jsem se a naoko předstíral, že mi na tom ohromně záleží.

„Sedmdesát procent pro mě, třicet pro vás,“ řekl ten bídák.

Ještě pár minut jsme se s ním jako dohadovali, než jsme souhlasili a přijali nocleh v jeskyni. Můžu vám říct, Mac Leode, že jsme tý noci nezamhouřili oka. Jeremiášovi jsem nevěřil ani slovo, i když on nám drzou fintu zbaštil se vším všudy. Ty jeho maníci byli schopný nás podříznout ve spánku a bylo mi jasný, že Jeremiáš se s náma dělit nebude a patrně nás bude chtít po společný akci zlikvidovat.

„Takže kam jste je to vlastně chtěli zavést, když žádné skladiště neexistovalo?,“ přerušil Arneho paladin. Trpaslíkův příběh ho dokonale zaujal.

„Ha, ha!,“ zachechtal se Arne, čímž donutil dřímajícího Vaditaku na lavici obrátit se k nim zády.

„Vymysleli jsme úskok jako řemen!  S tím tajemníkem jsme se napili, to jo, ale nikam jsme s ním nešli, to dá rozum. Kvíčala tajný skladiště vlastnil, jenže to se nenacházelo v horský rokli, nýbrž ve sklepě jednoho mlejna. V tý rokli, kam jsme měli namířeno, měli brloh skalní obři! Při návratu z Pustiny, jsme tam chtěli jednou bivakovat a skoro jsme jim tehdy vlezli přímo do spárů.“

Mac Leod se pousmál. „Poněkud riskantní lest, nemyslíte?“

„Jsou to pěkně houževnatý bestie. Velikostí přesahujou největší orky a mohutností je můžete srovnat s průměrným trollem. Sežerou všechno, nač přijdou, včetně medvědů-halej se totiž do jejich nevydělanejch kožešin. Štěstí, že neuměj zpracovávat železo a používaj jen primitivní kyje! Menší bratranci týhle odrůdy obrů přebývají i v Jestřábích horách.

Předtím, než jsme se vydali k banditům, ověřili jsme si, že tam ti obři pořád žijou. Naštěstí nás nezmerčili, protože hned po jednorožcích a laních, je Vaditaka nejtišším z lesních tvorů.“

„To byl Jeremiáš tak poťouchlý, že to neprohlédl? Jen vypravujte.“

Vzal s sebou celou tlupu, takže teď už úspěch plánu spočíval na bedrech Vaditaky. Hned vám vysvětlím proč. Čím blíž jsme byli rokli, tím víc v lupičích narůstalo podezření.

„Že by Kvíčala schovával svý poklady v týdle divočině?,“ reptali. „Tady něco smrdí, šéfe. Je to tu samá dravá zvěř.“

Jeremiáš se zastavil. Kdoví co se mu v tu chvíli honilo hlavou. Mrkl jsem nenápadně na Vaditaku a ten začal váhající lupiče přesvědčovat. Vlastně to nebylo přesvědčování, ale nějaký jeho elfský kejkle. Myslím, že se to jmenuje suge…suge… Sugesce! Vidím, že víte, oč jde. Podle mě je to druh hypnózy, ale to není podstatný. Důležitý je, že to zabralo.

„Představte si, co všechno se dá pořídit za tolik zlata!,“ líčil Jeremiášově bandě, co na ně čeká v rokli. Musím přiznat, že to maloval tak barvitě, až jsem tomu skoro uvěřil i já!

„Plné měšce zlaťáků! Za jeden takový váček si můžeš pořídit statek s pár čtverečními mílemi pozemků! Skladiště je doslova napěchované rolemi a štůčky nejskvostnějších látek-aksamitem, brokátem, hedvábím, ba i hermelínem! Pokud tajemník nelhal, najdeme tam i přepychová roucha a oděvy, do nichž Kvíčala naškudlil svůj kapitál. Kněžské ornáty zdobené drahokamy a stříbrem, pánové! Tuniky obarvené v nachu a purpuru! Pláště z nejvytříbenějšího materiálu, nevyčíslitelné ceny! To vše tam je skryto před královskými úředníky, ale nikoliv před námi! Vzhůru, stateční mužové-vezměme si to! Stačí jen zlikvidovat strážce, který ty poklady střeží a vše bude naše!“

Lupičům se doslova leskly oči chtíčem a s hubou otevřenou dokořán, hltali každý Vaditakovo slovo. Protože elf se dal během řeči do chůze, následovali ho všichni i s Jeremiášem k okraji tý podělaný strže a nepřestávali naslouchat těm jeho šalebnejm, líbeznejm slovíčkům. Měl je úplně pod kontrolu. Když s tou produkcí začne, pokaždý mám dojem, že ho přes všechno, co jsme už spolu zažili, znám jakoby povrchně a svý nitro přede mnou ukrývá. Rozhodně z něj jde přitom děs. Inu, je to zkrátka elf.

Banda čítala dvacet po zuby ozbrojených členů. Bohudík, jen pět jich mělo střelný zbraně, a to jenom kuše. Zbytek třímal meče, palice a obušky. Zatraceně si na toho golema věřili, hlupáci.

Do rokle se vcházelo úzkou úžlabinou, z obou stran uzavřenou skaliskama. Počítali jsme s tím, že nás Jeremiáš pro jistotu pošle dovnitř jako první. Naším úmyslem bylo nenápadně se proplížit na dohled obřímu pelechu, což byla ďoura ve skále, vrátit se k Jeremiášovi a naznačit mu, že vzduch je čistej. Pak jsme se spolu s bandou chtěli vydat ke zteči brlohu, v pravou chvíli vzít kramle a uzavřít ústupovou cestu zapáleným chrastím. Hromadu suchejch větví jsme si na vybraným místě schovali už dopředu.

Zloduši nás ale mile překvapili. Vaditakův sugestivní proslov jim vymyl mozky natolik, že se bezhlavě vřítili do rokle a na nás dva vůbec nebrali ohled. Dokonce si ani nevšimli, že nejdem s něma!

„Bravo, kámo!,“ pochválil jsem elfa. Potom jsme se dali rychle do práce na zátarasu. Měli jsme na to zhruba pět, šest minut-tak dlouho potrvá, než Jeremiáš zjistí, že jsme ho tahali za fusekli.

Roští jsme proložili pořádnýma větvema a trnitým hložím. Celou hromadu jsem polil kořalkou a zapálil. Vaditaka hbitě vyšplhal po skále na malej plácek pod převisem, kde se připravil k ostřelování případnejch přeživších. Já se postavil před plápolající ohnivou stěnu, nabil svou starou bambitku, opřel se o topor sekery a čekal. Netrvalo dlouho a celým údolím zaburácel vzteklej řev. Jeremiáš obludy asi značně naštval. Do kloktavejch obřích skřeků se vmísily hlasitý nadávky banditů, postupně přecházející v bolestnej jekot. V rokli muselo zuřit učiněný peklo. Takovej rozzlobenej obr je horší, než tucet namíchnutejch gladiátorů, nebo celej berňák!

„Vaditako, vidíš něco?,“ zavolal jsem, umíraje zvědavostí.

„Mnoho ne, výhled mi zčásti kryjí stromy! Z toho co lze vidět, soudím, že nestvůry vyrušili ze spánku! Ó při hvězdné Mirendell! Je to tam jak na jatkách! Připrav se, Arne, banditi prchají a budou tady co nevidět!“

„Jen ať přijdou! Doufám, že sis nachystal výbušný šípy?“

„Bez starosti!“

A už byli tu! Plamenná zeď pro ně ale byla nepřekonatelná. Mohli se pokusit jí zdolat, buď by ale uhořeli, nebo by narazili na mně.

„Arne, ty jeden sviňskej trpajzlíku!,“ řval Jeremiáš skrze oheň. „Já tě zabiju, slyšíš? Vlastnoručně ti rozpářu to tvý břicho a střeva hodím prasatům!“

Za hulákajícím náčelníkem se bil zbytek jeho mužů s rozlíceným obrem, mávajícím sukovitým kyjem, tlustým jako sloupy podpírající kovářskou výheň v Dalmachu. Za ním supěli další dva obři, protože do úžlabiny se všichni nevešli.

„Je mi líto Jeremiáši, ale skončils,“ odpověděl jsem zbojníkovi. „Zabíjels lidi pro peníze, okrádal je a ještě sis z toho utahoval. Takže se aspoň postav smrti čelem, jako chlap!“

Nato jsem dal znamení Vaditakovi. Zadrnčela tětiva jasanovýho luku, zasvištěl šíp. Jeremiáš se skácel k zemi. Elf ho trefil tak šikovně, že nespadl do ohně a pozdějc jsme mohli vévodovi přinýst jeho hlavu. Možná vám to zní barbarsky, ale s celým tělem jsme se plahočit nechtěli.

Vaditaka nepřestával střílet. Sázel do lapků jeden šíp za druhým, přičemž já se k němu přidal s bambitkou. Netrvalo dlouho a celá tlupa, postrach poctivejch poddanejch a vévodova noční můra, se stala historií. Byli tu ale ještě tři obludy, který vyly vztekem a snažily se překonat hořící přehradu, aby mohly zmasakrovat i mě.

„Na co čekáš? Nasaď bomby!,“ halekal jsem na Vaditaku, protože mi už začínala na ramena klepat panika. Kule v bambitce byly ty tam, sekera mi byla proti přesile obrů platná asi jako mrtvýmu konto v bance.

Vaditaka použil výbušný šípy, jejichž zásobu jsme s sebou tahaly pro podobný příležitosti. BUM! PRÁSK! Široký okolí ohodila žlutozelená páchnoucí břečka. Obrovi, kterej už utržil šrámy z bitky s Jeremiášovejma lidma, explodovala horní polovina těla. Druzí dva si to s duněním rázovali přímo proti ohni. Zbyla ve mně malá dušička. Přestože si na modlitby nepotrpím, tak jsem nějakou začal drmolit, jen aby Vaditaka zasáhl netvory přinejmenším podobně, jako jejich druha, z kterýho zbyl karbenátek.

Obři se rozmáchli kyjem a rozmetali žířící překážku. Už jsem se viděl rozstříknutej na skále a jen tak tak jsem se stačil skrčit před olbřímí palicí bližší obludy. Zatraceně se mi ulevilo, když jí hrot šípu s třaskavinou provrtal špinavý, vrásčitý břicho. Horempádem jsem se zdekloval za jeden balvan. I tak se mi sprška těch zelenožlutejch sraček nevyhnula. Poslední obr se zmohl jen na napřáhnutí kyjem, jakoby chtěl ten šutr, za kterým jsem se schovával rozbít napadrť. Nikdy ale neudeřil. Vaditaka ho zasáhl přímo do uslintaný, uřvaný tlamy. Tupě to třesklo, ozvalo se mlasknutí a zadunění, jak se obrovo tělo poroučelo k zemi.

Nu, Jeremiáše a jeho bandu jsme poslali ke všem čertům. Taky jsme zbavili pocestný tří příšer, který na ně číhaly ve skalách. Ještě jsme si něco málo nabrali z Jeremiášových pokladů a hurá k vévodovi pro odměnu! Dost nás tahle prácička proslavila.

„Umění improvizace vám tedy neschází,“ sdělil Arnemu Mac Leod, když trpaslík ukončil své vyprávění. Z jeho hlasu zazněla patřičná dávka obdivu.

„I ta včerejší bitva, jak nás informoval Vaditaka, se neobešla beze lsti,“ řekl Arne. Paladin by o tom mohl něco vědět.

Mac Leodův modrý pohled nabyl vážnosti. „Ještě si promluvíme, Arne, tím si buďte jist. Teď mne omluvte, musím za plukovníkem.“

Než se trpaslík nadál, paladin se k němu obrátil zády a zmizel uvnitř krčmy.

„To bych teda rád věděl, o čem by si chtěl promluvit,“ mumlal Arne pro sebe. Potom pokrčil rameny, a protože na něj dolehla únava po probdělé noci, uvelebil se na lavici naproti Vaditakovi, pod hlavu si dal svůj tlumok a tvář skryl pod letitým, koženým kloboukem. Z dálky doléhalo bušení kladiv zatloukajících stanové kolíky, křik a přisprostlé vtipy vojáků. Někde řehtal kůň- asi se nechtěl dát vyhřebelcovat. Trpaslík zaskřípal zuby a obrátil se na levý bok.

„Co jste to probírali?,“ hlesl elf, vyrušený z polospánku Arneho hlučnými pokusy o usnutí.

„Ústřice a Krvavýho Jeremiáše. A teď už spi.“

 V šenku zůstali jen paladin s plukovníkem a jedním z důstojníků. Podnik musel opustit i majitel, kudůk Křen. Za okny krčmy se pozvolna snášela noc, prosvětlená mnoha ohni od nově postaveného polního lazaretu.

„Pojďte dál a zaberte místo u stolu,“ zval plukovník oba stopaře, zdrženlivě přešlapující ve dveřích.

Mac Leod jim z broušené karafy nalil plné číše vína a řekl: „Jen se neostýchejte a berte si co hrdlo ráčí. Sušené maso, žitný chléb, ovoce. Čerstvé zásoby z Perengaardu.“

„Díky, pane,“ špitl Arne zdvořile, popadl číši a zakousl se do plátku pemikanu. Vaditaka usrkl vína a zvědavě čekal, co se bude dít. Nedalo se nevšimnout, že Mac Leod není ve zbroji, ale má na sobě prostou koženou kazajku a krátký plášť.

„Pánové,“ oslovil je Santangel, „doktor Stavros na vás pěl samé chvály a předal mi dokonce písemné uznání vašich kvalit. Věděl jsem, že armáda neprohloupila, když najala vás dva, coby stopaře a průzkumníky. Nyní pro vás máme další úkol. Důležitý úkol. Sire Mac Leode, mohl byste jim říct oč jde?“

Paladin odhrnul mísy a tácy s jídlem stranou. Nato sáhl do záňadří kazajky pro pečlivě složený list zažloutlého papíru, rozevřel jej a rozprostřel na stole. Byla to mapa Perengaardu, Jestřábích hor, Meziříčí a přilehlého okolí.

„Přestože jsme včera dosáhli velkolepého vítězství,“ pronesl Mac Leod, s očima upřenýma do mapy, „je situace velmi vážná, neřku-li zoufalá. Jak sami vidíte, imperiální gryf se nám stáhl za hory, ale císařská posádka má stále v držení naší pevnost Wolfenburg. Včerejší porážka Aspanássijců u Perengaardu znamená velkou úlevu pro severní frontu a síly generála Falwicka. Císař teď nejspíš odvolá maršála Albiana a nařídí jeho nástupci, aby co nejrychleji sklížil zbytky armády v Meziříčí. My opět obnovíme opevnění v průsmyku a část vojska odešleme na jih, kde nyní probíhají nejtužší boje…“

„Promiňte, že vám skáču do řeči, sire,“ vyhrkl Vaditaka vzrušeně, „ale nevystavujeme se tak přílišnému riziku? Nejsem žádný odborník na vedení války, ovšem jedno vám povím už dnes: Císařští se přinejmenším ještě do konce roku vrátí! Vždycky se vrátili a vždycky byli silnější, poučení minulými chybami.“

Mac Leod zlehka pozvedl světlounké obočí. „Zde, kapitán Borken,“ ukázal na prošedivělého důstojníka vedle sebe, „je představeným místní buňky královské rozvědky. Kapitáne, máte slovo.“

„Proti našemu království stojí obrovská moc, přátelé. Consternus netouží po ničem jiném, než po vládě nad celým Starosvětem. V současnosti se do války po našem boku zapojilo několik spřátelených zemí-Egdrassil, přístavní Liga, Sanghridor, různé barbarské státečky na severu i trpasličí monarchie. Válka je velice nákladná. Impérium dobylo naše sýpky v Meziříčí, obilí musíme dovážet až z našich nejvzdálenějších západních držav, nemluvě o docházejících zásobách rudy, stupňující se inflaci a všeobecné nechuti obyvatelstva k pokračování v bojích. Stát se nesmírně zadlužil, zejména u velkých bank v Lize…“

„Mluvte k věci,“ vybídl netrpělivě Borkena paladin. „Přednášku z hospodářství si odpusťte. Všichni víme, že to s námi nevypadá růžově!“

„Momentálně disponujeme zhruba dvěma sty tisíci mužů ve zbrani-což je zbytek z půlmilionu, který jsme vrhli do pole na počátku války. Císař má stále převahu třech svých vojáků na jednoho našeho. Jisté úspěchy jsme zaznamenali na moři. Spřátelení korzáři doráží na velkoadmirála Margharitta jako psi na kost a spoustu lodí mu už poslali ke dnu. I naši mágové se mohou pochlubit kladnými výsledky. Jejich schopnosti stále brání výraznějšímu postupu Aspanássijců na jižní frontě.“

Kapitán Borken si povzdychl. Vypadal ustaraně, možná i ustrašeně.

„Consternus je rozhodnut uskutečnit svůj cíl za každou cenu. Proto neváhal spojit své síly s černou magií. Abych se vyjádřil přesněji: Využívá proti nám nekromancie.“

„Och, to narážíte na ty zkazky o tom temným chlápkoj, kapitáne?,“ ušklíbl se Arne. „Podle mě jsou to nesmysly a pár blbejch triků!“

„Ne tak docela,“ ozval se Mac Leod. „Jistě se k vám donesly zprávy o bitvě u sellinorských mohyl? Ano, vím, že je opředená spoustou povídaček a smyšlenek, ale jedno je jisté-tehdy poprvé proti nám císař nekromancii použil.“

„Zaslechl jsem cosi o živoucích mrtvých, o šílenství které propuklo v řadách královské armády,“ zašeptal Vaditaka. „Když se naši dali na útěk, naskákaly prý mnoha vojákům po těle ohavné puchýře, krváceli z pórů a nakonec, praví pověst, začali s bláznivým smíchem pobíjet vlastní spolubojovníky.“

„Spíš je to dílko propagandy, která tak chtěla zatajit jejich zbabělost,“ řekl Arne a prsty zabubnoval do desky stolu. „Co myslíte, vašnosti paladine?“

„Kéž byste měl pravdu,“ řekl Mac Leod. „Jenže ji nemáte. Ten, jehož nazývají Bezejmenný, nebo Černý muž, nebo jenom Nekromant, je skutečnější, než si myslíte! Podobné příznaky způsobené nekalými magickými praktikami, jaké zde uvedl Vaditaka, se objevily u našeho expedičního sboru na pravém břehu Perenny, který táhl vyrvat Wolfenburg z držení nepřítele. Tytéž puchýře, krvácení, pomatenost mysli… Zpět na naše pozice u Perengaardu se z elitního přepadového oddílu, čítajícího tři sta mužů, vrátilo jen pět blekotajících, zkrvavených parodií na člověka. Klerici, kteří dnes přijeli s námi, se ty ubožáky pokoušeli zachránit. Jejich snaha však byla marná.“

„A co jim teda bylo? Že by nějaká nemoc? Možná mor?“

„Nakažený morem, Arne, se vám nebude snažit prokousnout hrdlo,“ odpověděl paladin trpaslíkovi.

„Cože? O čem to kruci mluvíte?“

„Jak jste slyšel, nebylo těm mužům pomoci,“ ozval se kapitán Borken. „Vypadali příšerně a jejich chování se úplně vymykalo běžným symptomům morové epidemie. Jediné co z nich elfové dostali, bylo nesrozumitelné blábolení o Černém muži a o smrti. Ani jsme si nechtěli domýšlet, jakým peklem prošli! Když se pak začali měnit, bylo nemyslitelné nechat je dál žít.“

„Zombie,“ pronesl Vaditaka zlověstně a doprovodil to slovo hvízdnutím.

„Tak jest,“ řekl Mac Leod. „Když se vrátili, zůstalo v nich ještě něco z člověka, ale během vyšetřování kleriky, se takřka neuvěřitelnou rychlostí proměnili v nemrtvé. Pak zaútočili. Díky bohům byli včas zneškodněni, dříve, než mohli někoho… Stalo se to, ještě než sem přibyl regiment plukovníka Santangela. Proto jsme také všechny raněné vojáky drželi co nejdál od bojiště. Podle kleriků zranění, či oslabení jedinci mohou účinkům nekromancie snáze podlehnout.“

„Tak počkat!,“ vybuchl Arne. „To se tu bavíme o zasranejch chodících mrtvolách, je to tak? O upírech, nosferatu, o podělaný černý magii?“

„Už hodnou chvíli, pokud vám to uniká,“ oznámil mu Borken s ironickým úšklebkem.

Trpaslík zhluboka upil vína, okamžik zadumaně civěl do prázdné číše a potom pravil: „Tak mám pocit, že ten úkol, o kterým plukovník mluvil, bude mít něco společnýho s nemrtvejma. Rád bych se mejlil… He?“

„Je to už deset dní,“ sáhl Mac Leod opět do kazajky, „co na pobřeží, nedaleko ústí řeky, ztroskotala imperiální loď-galéra. Schytala to od pirátských korábů, operujících v této části Staromoří a bouře jí navíc poničila plachty. Posádka se vzdala naší patrole a u kapitána jsme zadrželi tento dopis.“

 

V paladinových rukou se objevil svitek pergamenu, ušmudlaného od sazí a popele. Zlámanou rudou pečeť se znakem gryfa nešlo přehlédnout.

„Pozorně poslouchejte:

Je v našem zájmu, abyste armádám snažícím se o průnik Jestřábími horami přispěchal co nejdříve na pomoc. Pokusy o spojení s Vámi skrze artefakt, se ukázaly jako nemožné, proto jsme nuceni vyrozumět Vás opět písemně! Ten Váš oddaný sluha a společník nám doručil vzkaz o Vašich potížích. Varujeme Vás! Nesnažte se z úkolů, jimiž jste pověřen vyvléknout. Víte, že máme možnosti jak vás přinutit ke spolupráci! Očekáváme, že se nejdéle do tří týdnů prokážete jasnými výsledky! Ztrácíme s Vámi trpělivost a to málo, co jste zatím předvedl, je zcela nedostačující! Vykonáte, co je Vám uloženo, jinak s Vámi skoncujeme!                                                                    C.

Nu? Kdopak si myslíte, že psal ten list?“

„To je jasné,“ odpověděl Vaditaka. „Cé jako Consternus. Ale komu je určen?“

„Víme komu,“ opáčil velitel Borken. „Nekromantovi. Jak pravil sir Erick, je skutečnější, než si myslíte. A je blíž, než si vůbec troufáte pomyslet.“

„Kde?,“ vykřikli stopaři jedním hlasem.

„V pevnosti Wolfenburg, samozřejmě.  Tvrdí to kapitán galéry. Nechtělo se mu mluvit, ale orkští žoldnéři mu nakonec rozvázali jazyk. Ten čaroděj se údajně v pevnosti usadil hned po jejím obsazení před dvěma roky!“

„Jak jste si domysleli,“ řekl paladin, „spolupráce Nekromanta s císařem notně skřípe. Jsme přesvědčeni o tom, že ho Consternus něčím drží v šachu a nutí ho škodit nám.“

„Dobrá, dobrá,“ rozmáchl Vaditaka rukama, jakoby chtěl všechny v místnosti obejmout, „ale co s tím máme společného my? Čeho se týká úkol, kterým nás chcete pověřit?“

„Chceme, abyste se stali průvodci jednoho našeho člověka, který se pokusí  Nekromanta odstranit,“ řekl Borken. „Nebudete v tom tak docela sami-zde paladin jde do toho s vámi.“

„To se mi hnedle ulevilo!,“ zamručel Arne.

 Mac Leod, jakoby jeho narážku nebral na zřetel, schoval imperátorův dopis a oslovil Vaditaku:

„Nu, mistře elfe? Předpokládám, že váš přítel poněkud ztratil odvahu a co vy? Jste připraven pomoci spojeneckému království i teď, když víte, že proti nám stojí síly temnot a nejenom ocel a oheň?“

„Tak to prrr!,“ zaryčel trpaslík podrážděně, ještě než stačil Vaditaka odpovědět. „Myslíte si, že jsem nějakej sralbotka? Že mám nahnáno z těch pekelnejch šered? Trpaslíka z Dalmachu něco jen tak nerozhází! Možná Křenova samohonka, ale ne proklatý zombie! Podívejte na tuhle sekeru, páni! Vlastnoručně jsem ji vykoval za zpěvu bohatýrskejch písní z durovirilu-což je ta nejlepší a nejkvalitnější ruda. Dobře si prohlídněte její ostří! Je stříbrný, pokrytý runama bojovníka! Pár nemrtvejch jsem už za svůj život do kopru poslal…Bude mi potěšením, přidat k nim další! Jdu do toho!“

„Arne mi ušetřil starosti s odpovědí,“ řekl Vaditaka. „Těžko byste sháněli lepší průvodce…A smělejší. Egdrassil je vaším spojencem, i já se svým lukem stojím při vás.“

„Skvělé!,“ zaradoval se Mac Leod. „Hned jsem věděl, že vy dva jste ti praví. Štěstí, že vás tu máme.“

„Už dost tý chvály, radši nám povězte, komuže to budeme dělat ochranku?,“ otázal se trpaslík, dolévaje si víno.

„Gilda nám poslala mága. Povídá se o něm, že patří mezi nejlepší-prý je to žák samotného Prospera.“

„Mistr elementární magie,“ doplnil Mac Leoda Borken, „psychurgie a theurgie. Jistý George Reuwen z Fredensteinu. Říká to jméno někomu něco?“

Ticho. Plukovník Santangel, držící se nápadně pozadu, pokrčil rameny, Vaditaka zavrtěl hlavou.

„Zatím jsem se s ním nesetkal osobně,“ řekl paladin. „Jednal s ním řádový bratr, generál Falwick. Z toho, co mi naznačil, působí Reuwen dost povýšeným dojmem. Odmítl ubytování ve vojenském stanu a pronajal si pokoj v luxusním perengaardském hostinci U Modré lucerny.“

„Jo, ten podnik známe,“ zamyslel se Arne nahlas. „Neřekl bych, že je to až zas tak nóbl knajpa, i když pivo tam nepatří mezi nejlevnější. Doufám, že ten Reuwen je dobrej kmán. Víte, s mágama je dycinky ta potíž, že si připadaj nehorázně důležitý. Znal jsem jednoho, co se pokoušel proměnit hovno ve zlato. Nenechal se od toho ničím odradit. Když se mu pokoušeli vysvětlit, že to je blbost, seslal na tamní lidi průjem a katar. Nakonec ho sundali uspávací šipkou, dali mu roubík a zavřeli ho do klece. Lžící tam do stěn i do podlahy vyryl záhadný vzorečky. Nakonec se zbláznil a oběsil na šňůře od spoďárů.“

„Nu, doufám, že takového něco tady nehrozí,“ uchechtl se Mac Leod. Nato si v duchu pomyslel, že i při tak nebezpečné misi, jaká je očekávala, o švandu v žádném případě nouze nebude.

 

 

II. V Perengaardu

 

T

rpaslík s Vaditakou sdílel sedlo armádního jabloňáka, dobře rostlého hřebce, uvyklého nosit těžší pasažéry, než byli oni dva. Jak jim bylo naznačeno, patříval rytíři, jehož proklálo aspanásské kopí.

Ještě  nám pořád dlužíte vysvětlení té bitvy o Perengaard!,“ zavolal Arne na Mac Leoda.

Paladin jedoucí před nimi na vraníkovi, se ani nenamáhal obrátit.

„Vyjeli jsme hned za rozbřesku,“ řekl, jakoby pro sebe. „Tímhle tempem dorazíme do města nejdéle do dvou hodin. Cesta je v děsném stavu. Nu aby ne, když tudy neustále někdo pochoduje. Dávejte pozor, pánové, je to tady samý výmol a samá díra! Kůň se může lehce zranit.“

„Ale no tak, Mac Leode! Máme čas, tak jen povídejte!“

Paladin přitáhl koni otěže, který se zafrkáním zastavil.

„Poslyšte,“ nasadil přátelský, téměř familiérní tón, „strávíme spolu nějaký čas a byl bych rád, kdybychom si přestali vykat.“

Stopaři překvapeně kývli na souhlas. „A jak vám…ehm, jak ti máme říkat?“

„Hlavně ať se to obejde bez všech těch sirů, lordů a paladinů. Jsem Erick, nebo Mac Leod. Výběr je na vás.“

„Fajn, takže bys mohl porozprávět o tý vyhraný bitvě, ne Ericku?,“ naléhal Arne.

„Dobrá,“ řekl Mac Leod. Pobídl koně a za jízdy se dal do vypravování.

Jak víte, nalákali jsme je do pasti. Nebyla to otázka improvizace jako vaše záležitost s lupiči, nýbrž šlo o pečlivý plán, vypracovaný týdny dopředu. Do poslední chvíle jsme nevěděli, zda vůbec vyjde. Maršál Albiano se třemi veteránskými legiemi dorážel od počátku roku na naše opevnění v perengaardském průsmyku a jeho útoky se neustále stupňovaly. V hláskách a na ochozech palisády přehrazující průsmyk, se tísnili pouhopouhé dva tisíce obranyschopných vojáků, proti více než třicetitisícové imperiální hydře. Opevnění bylo nutné takřka bez ustání opravovat, protože Aspanássijci je ostřelovali jednak z katapultů a zčásti z houfnic, které si tam dotáhli. Na to obránci odpovídali střelbou z kuší, hákovnic i sprchami vřelého oleje a smůly. Viděl jsem to na vlastní oči a nebyl to příjemný pohled. Císařští padali po stovkách. Seshora vypadaly ty hořící postavičky groteskně, ale jejich řev k smíchu rozhodně nebyl.

Tehdy jsme s Falwickem usoudili, že opevnění již nelze udržet. Náš závěr posílil i ten fakt, že Albiano začal šetřit legionáře a na zteč palisády posílal zotročené sedláky z Meziříčí. Sice mu to příliš neprospělo, protože jsme zabíjeli i je, jen aby se jim nepodařilo vztyčit žebříky a umožnit císařským silám, natěšeným k pořádnému krveprolití obsazení a následné prolomení naší bašty.

Naštěstí právě tehdy do Perengaardu dorazili toužebně očekávaní trpasličí dělostřelci. Jistou vizi jsme už měli, ale trpaslíci představovali nový, vítaný prvek, významně zvyšující naši naději na úspěch.

Perengaard leží na Asturii, což je nepříliš vodnatý přítok Perenny. Severně od města, na úpatí hor, rostou rozsáhlé borovicové a smrkové lesy. Cesta z města do průsmyku začíná na travnaté pláni a pokračuje asi deset mil právě skrze tyto hvozdy. Neuniklo nám, že letos je nadmíru suchý rok, ani že bory a smrčiny jsou dočista nacucané pryskyřicí. Bylo nutné jen trochu upravit podrost. Alchymistům nastala perná práce. Potřebovali jsme několik stovek sudů hořlavin. Připravovali je tuším ze směsi síry, ledku, kalafuny, nehašeného vápna a bozi vědí čeho ještě. Pokusy dopadly výborně, jedinou stinnou stránku představovala vyhořelá kasárna, v nichž se odehrávaly, a zranění předáka alchymistů, gnóma Scoppioniho, jemuž se vzňala kštice. Přiškvařilo mu to čapku k hlavě, ale o nic vážného nešlo.

Pozice v průsmyku už nadále nešlo bránit, proto jsme si museli pospíšit. Zamýšleli jsme opustit opevnění a nalákat tím Albiana k útoku na Perengaard, přímo před hlavně naši děl. Plán byl jednohlasně přijat a dnem D byl zvolen předvčerejšek.

Náš záměr se neobešel bez obětí. Několik dobrovolníků muselo zůstat v průsmyku do poslední chvíle, aby krylo ustupující spolubojovníky. Bylo mezi nimi i několik mých bratří z Řádu. Vězte, že si pro každého, kdo tam setrval do konce, vymůžeme na králi vyznamenání in memoriam. Bez nich by se dnes v Perengaardu roztahoval Albiano. Zachovali se jako hrdinové. Avšak dost sentimentu, sleduji, že jste napjatí co se přihodilo dál.

Předsunuté hlídky na nejnižších vrcholcích hor, nám k poledni zrcadly signalizovaly, že průsmyk padl. Jejich hlášení o síle nepřítele naznačovalo, že se na nás hrne převážně pěchota, jízdu tvořil hlavně maršálův doprovod. Aspanásské legie slují skoro neuvěřitelnou rychlostí pochodu. Za den jsou schopné urazit i přes třicet mil! To znamenalo, že nejdéle do osmi hodin dorazí na pláň před Perengaardem, kde je očekávala nažhavená artilerie.

Nic jsme neponechali náhodě. Imperiální zvědové šmejdili po lese, ale než stačili kohokoliv varovat, zlikvidovala je naše přepadová komanda, ukrytá v podzemních skrýších. Tyto oddíly byly navíc pověřeny speciálním úkolem. Ano, uhodli jste-byli to žháři. Měli na několika místech zapálit les. Jejich čas ale ještě nenadešel. Z lesní cesty Albiano naprosto nemohl dohlédnout míli hluboko do hvozdu. Ani předtím, když vytáhli z průsmyku, nemohli spatřit, že stromy míli od cesty jsou v šíři sta sáhů vykáceny, neboť poloha vjezdu do hor jim takový úhel pohledu prostě znemožňovala. Tímto opatřením jsme chtěli zabránit nekontrolovatelnému rozšíření požáru. Tak jako tak, si ctný maršál neuvědomoval, že se s celou armádou ocitl ve smrtelné pasti.

Čelisti pasti jsme sklapli večer, sotva se z lesa začali vynořovat první nepřátelé. Uvědomil jsem si, že při nás stojí samotné božstvo. Slunko již zašlo a tma houstla-většina císařských vojáků v rukou třímala pochodně, jimiž si svítila na cestu. Zázrak, že les už dávno nechytil! Napadlo mne, zda na naše dosavadní štěstí nemají skutečně vliv hromadné bohoslužby za Perengaard, které se v městských chrámech a kostelích odbývaly bez ustání již týden.

Světelné body pochodní vydatně posloužily kanónům při zastřelování. Střelmistr Fanfulf z Papalachu (mimochodem tě pozdravuje, Arne!) si se zaměřováním příliš nelámal hlavu a nechal dělostřelce pálit dle libosti. Striktně však dodržoval rozkazy nezasahovat les a nedovolit Aspanássijcům rozvinout bitevní šiky. Jak jsme záhy usoudili, Albiano nepropadl panice a pokračoval v pochodu. Zřejmě byl přesvědčen, že už samotné množství jeho vojáků, naši artilerii smete jako vlny rozbouřeného oceánu titěrnou loď. Legionáři postupovali z lesa a nedbaje nepolevujícího ostřelování, se formovali k útoku. Tři čtvrtiny císařských vojsk však stále skrýval hvozd. Tempo, jakým se císařští řadili k výpadu, se zrychlovalo.

Nyní byli na řadě muži, poschovávaní v lese. Netrvalo dlouho a porost podél cesty, vydatně předtím prosáknutý hořlavinami, připomínal nitro sálající pece. Stromy se vzňaly okamžitě jako troud, k nebi vyšlehly gigantické plameny a vyrojila se mračna jisker. Hukot ohně byl slyšitelný až ve městě, stejně jako vyděšený křik imperiální armády. Trpaslíci nepřestávali ve střelbě, k níž se záhy připojily i další válečné stroje. Katapulty do ohnivé bouře vrhaly nádoby s dehtem a nějakým dusivým plynem, který jsme pojmenovali scoppionin, po jeho tvůrci-ještě štěstí, že vládlo skoro bezvětří-jak kvůli ohni, tak kvůli tomu alchymistickému vynálezu! Zář ohně se odrážela na noční obloze tak, že jsme si připadali jako na exkurzi v pekle-jen démoni s vidlemi chyběli.

Čelo Albianových legií se zhroutilo. Vojáci se rozprchli na všechny strany, ale daleko se nedostali, protože mimo dostřel artilerie jsem je převálcoval já, s dalšími dvěma stovkami obrněných jezdců a elitních orkských žoldáků. Zbytek nepřátelských vojsk, uvíznuvších v planoucím lese se marně pokoušel o průnik na planinu. Nesčíslné množství pěšáků uhořelo, nebo se udusilo, či bylo ušlapáno.

Strašný řev umírajících pozvolna umlkal. Vystřídal jej vítězný jásot našich bojovníků a občanů, nahrnutých na perengaardských hradbách a triumfální řev orků na pláni. Trpaslíci ukončili zkázonosné bombardování a završili je oslavným hrdelním pokřikem. Později se ukázalo, že čtyři z dvaadvaceti děl se roztrhla a mistr Fanfulf přišel o několik zkušených dělostřelců.

Tu a tam naše jízda dostihla nějaké ty nešťastníky, ale ty jsme už brali do zajetí, protože jejich otřesný stav vylučoval jakýkoliv pokus o další boj. Jen hrstka se odhodlala k nějaké té potyčce.

Pás lesa o průměru zhruba sedmdesáti čtverečních mil shořel na popel, až na písčité podloží. Žároviště stále doutná.

Zajali jsme na osm tisíc zubožených, ohněm poznamenaných nepřátel. Některé Falwick nařídil odpravit, většinu odeslal hned po bitvě, dalo-li se to bitvou nazvat, do zajateckého tábora v Carpedalu. Padla většina Aspanássijců, mrtvé ještě sčítají. Po maršálovi a jeho důstojnickém sboru se však slehla zem. Předpokládám, že se mu nějak podařilo proklouznout požárem zpět do průsmyku, alespoň to vyplynulo z ranních signálů horských hlídek. Nu, pokud už nenalehl na meč, čeká ho docela určitě poprava.

 Nepočítám-li muže, kteří byli pobiti při našem ústupu z opevnění, zhruba tři stovky našich zahynuly-zejména spousta mužů z komand v lese, a čtyři sta utrpělo při paběrkování popáleniny-to jsou ti v Santangelově lazaretu. Dosáhli jsme vítězství na severu, ale na ostatních válčištích má navrch císař.

„Nezbejvá mi, než konstatovat, že jste starýho lišáka Albiana zničili přímo ukázkově,“ řekl Arne, když Mac Leod skončil s líčením událostí, které tak vyděsily Křenův šenk.

„Jakou roli ty vlastně v téhle válce zastáváš?,“ zeptal se paladina Vaditaka. „Vrchním velitelem severní fronty je generál Falwick, jsi snad jeho pravá ruka?“

„Nu, pokud to chceš tak nazývat, pak ano,“ řekl Mac Leod. „Konvence příliš nedůvěřuje Reginaldovým lidem-Santangel je spíše čestná výjimka, protože během krize před válkou, spolu s několika dalšími důstojníky vyhlásil přísnou neutralitu, ačkoliv patřil k důvěrníkům krále a řídil jeho gardu. Reginald mu to asi nikdy nezapomene, přestože ho Santangel o své oddanosti ujistil tím, že se vzdal velení gardy a odešel do ústraní. Časem se plukovníkovo smýšlení změnilo a začal s Konvencí sympatizovat. Za to se mu bez ohledu na mínění zatrpklého vladaře dostalo podílu na řízení a správě severní armády.

 Na začátku války jsme důležité bitvy ztráceli hlavně pro neustálé hádky armádních velitelů s paladiny. Generální štáb vedli bezpáteřní idioti bez rozhledu a se zkušenostmi teoretickými, nikoliv praktickými. Většinou to byli domýšliví šlechtici, kteří si vojenské hodnosti od krále nestydatě koupili, aby mohli proslavit své domy. Vůbec je nenapadlo, že bez taktických a strategických schopností mohou přijít nejen o svěřená vojska, ale i o život!

Jen hrstka vojevůdců starého krále Adalberta, vesměs pamětníků válek s orky, byla ochotná s Konvencí spolupracovat. Ovšem tito veteráni měli u vojáků značnou vážnost. Oni se zasloužili nejvíce o hladký přesun vrchního velení z generálního štábu na Řád. Paladinové jsou obětaví, leč apolitičtí ochránci svrchovanosti království-odtud ta řevnivost s armádou, jež často podléhá demagogii různých jedinců, či frakcí. V Řádu se nelze bez správných, zemi prospěšných důvodů, postavit na tu, či onu stranu. Nelze si jej koupit. A stojí-li král proti vlastním poddaným, nelze mlčet. Řád není o moci a hrubé síle. Je o obraně tradic, pořádku a všech slušných, zbožných lidí.

Už odmalička jsou adepti Řádu podrobeni nejtěžšímu možnému výcviku. Učí se zacházení se všemi možnými druhy zbraní-krátkým mečem počínaje, jízdním kopím konče. Každý z nich si také musí osvojit umění boje beze zbraně. Sestává z několika desítek typů sebeobrany a výsledkem jsou schopnosti paladina ubránit se holýma rukama proti bodným i sečným zbraním. V souboji dokáže čelit početní převaze až deseti protivníků. Chvaty vypilovanými k naprosté dokonalosti je umí nejen odzbrojit, ale buďto je nezraněné uvést do bezvědomí, nebo jediným úderem zabít. Paladin je rovněž vzdělán v přírodních vědách. Je obeznámen se základy medicíny, obranné magie a válečné strategie.

Mac Leod se na okamžik odmlčel, jakoby hledal vhodná slova. „Tyto aspekty vám tady nepopisuji proto, že sloužím Řádu, ani z nějaké primitivní chlouby,“ řekl po chvíli, „ale kvůli tomu, že Řád a s ním celá Konvence, představují hlavní a jedinou sílu, schopnou zastavit sebejistého Consterna. A dokážou ho i porazit! Přestože Řád čítá méně, než deset tisíc bratří, jeden jediný z nich, se zvládne vypořádat s celou dekurií imperiálních vojáků! Zde na severu nás vede bratr Falwick. Já sice nemám žádnou oficiální vojenskou hodnost, ale kdybych ji měl, dala by se přirovnat k veliteli jízdy. Takto jsem Falwickovi k dispozici pro vícero úkolů. Nestěžuji si. Netoužím po vyšším postu. Plním svou svatou povinnost z lásky k vlasti.“

„Krásně podáno,“ řekl Vaditaka zasněným hlasem. „Skoro jakoby z tebe nemluvil člověk, ale elf. Ovšem právě proto, že jsi člověk, to vyznělo značně idealisticky.“

„Ideálem Řádu není apologie míru,“ oponoval Mac Leod, „nýbrž jeho věcné prosazování, což beze zbraní nejde-navzdory všem snahám pacifistů a stoupenců nenásilí! A těch ve Starosvětě nenajdeš mnoho. Snad jen Ertisiny kněží a některé bílé mágy-ti podléhají rádi podobným iluzím.“

„Tím se dostáváme k základním rozdílům mezi našimi dvěma rasami,“ pustil se Vaditaka do polemiky, zatímco Arneho, z rozvíjející se akademické diskuze, začínala mírně bolet hlava. Možná to však bylo po nehorázném množství vína, jež včera vypil.

„Touha po moci je v lidech,“ řekl elf. „Moc je zlo a to plodí chaos. Uvedu ti příklad, Ericku. Elfové by nikdy nepřipustili, ani v ohrožení života ne, aby byl zapálen les! Stromy jsou posvátné. I voda je posvátná. Je to esence všeho bytí. Tím, že jste zapálili les, jste narušili rovnováhu přírodních sil. Deště smyjí to málo humusu, zůstalo-li nějaké. Dojde k erozi a může se stát, že sesuvy půdy způsobí sesutí skal na úpatí hor. Tím se stane vjezd do průsmyku velice nebezpečným místem. A to nemluvím o znečištění vodních zdrojů. Asturie, zásobárna pitné vody pro Perengaard se změní ve špinavý bahnotok plný popela. Lidé se neřídí rozumem, nedokážou vidět do budoucnosti, ba nejednají správně ani v přítomnosti! Vykáceli jste už polovinu prastarých hvozdů Starosvěta. Některé oblasti se změnily v neplodné, mrtvé pustiny…“

„Chápu tvé rozhořčení,“ řekl Mac Leod, „ale existuje přísloví o tom, že když se kácí les, tak létají třísky! Elfové, Vaditako, už před drahnou dobou, tuším, že ještě před vznikem samotné Bertonie, opustili po válce s Chaosem Starosvět a přenechali jej lidem, jejichž mágové Chaos za nesmírných ztrát a obětí porazili! Národy světa se vyvíjejí. Proud času se žene kupředu a vše je proměnlivé, jako mořská bríza. Váš svět se stal minulostí a přežívá jen na odlehlém poloostrově Egdrassilu. Tam se ještě stále rozprostírají zelené pralesy a zurčí tam kolotající, křišťálové bystřiny. Je jen logické, že lidi zrovna dvakrát nevítáte s otevřenou náručí. Někteří z elfů se přizpůsobili podmínkám, které nyní panují, a domnívám se, že patříš mezi ně. Nemálo se jich vrací do dávné pravlasti. Ať už jako spojenci našeho království, nebo jako kolonisté v pohraničí. Spousta let již uplynula od pogromů, které na vaše předky pořádali panovníci zaprodaní Chaosu a jejich pozdější stoupenci. Ve válce, která svět nyní sužuje a je nejhorší, nejstrašlivější a nejděsivější ze všech, jaké se kdy vedly, nemůžeme brát ohled ani sami na sebe a už vůbec ne na požáry stravující kraj-navíc, když takový oheň způsobil těžké ztráty agresorovi! Nepodléhej klamu, Vaditako! Císař Consternus je bezohledný, nehorázně ambiciózní a má moc uvrhnout celý svět do okovů, jen proto, aby se tou mocí mohl kochat, opájet, aby byl uctíván a vyrovnal se tak bohům! Věř, že pokud ho nezastavíme, umyjí si jednou jeho legie meče od krve až ve vlnách oceánu, na západním pobřeží Elfie!“

„Ať si nechá zajít chuť,“ zasyčel elf. „Egdrassilské háje jsou hluboké a ohněm by nic nesvedl. Je zde energie zaštiťující zeleň a zvěř. A naši druidové po moci netouží-sami jsou její součástí!“

Z Vaditaky čišela nevyslovená hrozba. Paladin i trpaslík se zachvěli. Listoví štíhlých topolů, lemujících cestu, načechráno náhlým větříkem pochmurně zašumělo.

„Souhlasím s tebou v jednom,“ řekl Mac Leod po chvilce ticha, do nějž zazníval jen klapot koňských kopyt, „a sice v tom, že touha po moci je v člověku. Kéž bychom ji mohli spoutat jako starší lid! Ale i to je jedna ze základních myšlenek Řádu.“

„Nu, brachu,“ ozval se pro změnu Arne, „nedovedeš si představit, a já taky ne, co asi náš elfskej přítel prožívá! Viděl jsem ho modlit se za střelenýho jelena, jakoby to zvíře mělo duši, rozumíš tomu? I tu Jeremiášovu bandu prosil po jejich smrti za odpuštění!“

„Je to neoddělitelná součást povahy každého elfa,“ řekl Vaditaka. „Možná se vám jevíme bez emocí, jako uctívači stromů, květin a zvířat. Jenže to je náš duchovní kodex, stejně jako je věrnost rodné zemi a míru vlastní paladinům. Elfy svazují pravidla, která by vám připadala cizí, snad i trochu pomatená. Pro mne jsou však ryzím principem, jímž se budu navždy řídit a z něho vycházet.“

„Už dost tohohle tématu,“ zamručel trpaslík. „Vím, že si v lecčems vy dva nerozumíte, ale nemá cenu dohadovat se! Čeká nás prácička a jak tak koukám na tvůj meč, milej zlatej Ericku, nemůžu nepoznat, že je to dílo trpasličího mistra kováře!“

„Je to ocelový scimitar,“ povytáhl Mac Leod zbraň z pochvy, popruhy přivázané k sedlové brašně. „Pravda, stříbro je stříbro, ale tenhle meč, pánové, je požehnán osobně velmistrem Dagalaifem! Předtím to byl jen meč, i když zakalený v krvi nejedné nestvůry. Můj praděd jej skutečně vyhrál v kostkách s jedním trpaslíkem. Možná ti napovím, Arne, když řeknu, že se jmenoval Durgulf Gorak.“

„Ó! Sám největší kovář za posledních tisíc let! Dobře si na něj pamatuju. Byl jsem tehdy ještě malej holobrádek a Gorak stařec s fousama bílýma jak mlíko, co mu šahaly až na zem! U dalmašský kovadliny! Už to bude tři sta let!“

„Copak to byl hráč?,“ podivil se Vaditaka.

„A jakej! Všechny fígle a švindly, a že jich je, mně naučil on! Kostky, karty, nebo ruleta-Gorak byl na tohle kabrňák. Ale nic se nevyrovnalo pohledu na Goraka u kovářský výhně! Jak ten se dovedl ohánět kladivem! Ještě dlouho by se věnoval řemeslu, kdyby ho na jedný výpravě do dolů nezavalila lavina.“

„Nu, takže tato zbraň je památkou na mistra Goraka,“ řekl paladin. „Dědí se v naší rodině už po čtyři generace. Praděd s ním zabil trojhlavou wyvernu v bažinách nedaleko Cloix. Děd jej tasil ve válce s orky a otec při duelu o ruku mé matky. Má za sebou bohatou historii.“

„Takže je požehnanej? To aby se mrtvoláci třásli strachy!“

„Garantuji vám, že narazíme-li na nějaké, po zásahu scimitarem Mac Leodů už nevstanou.“

Slunce již vystoupilo značně vysoko a letními paprsky laskalo krajinu, když před jezdci vyvstala majestátní silueta perengaardských hradeb. Jakoby je vítala, zaznívala z města kovová ozvěna chrámových zvonů. Radní tak občanům oznamovali buďto začátek trhu, nebo se na největším rynku konala veřejná poprava. Tentokrát zvonili při exekuci zajatých zlodějů, kteří se po masakru aspanásské armády pokoušeli napakovat olupováním mrtvých, což vrchní velitel Falwick nemohl přenést přes srdce. Bylo to nečestné a odporné. Jak později našim hrdinům sdělili strážní u západní městské brány, pětice zločinců byla odsouzena k rozčtvrcení zaživa. Poprava město vylidnila-spousta obyvatel se nahrnula na náměstí, aby se mohla zúčastnit kruté podívané. Pískot a pokřikování chuligánů se mísily s řevem odsouzenců, virblem bubnů a vyzváněním. Projevy okounějících občanů a dalších zvukových kulis provázejících popravu, mimo zvonění, však z návrší, z něhož se vinula cesta k městu, nebyly slyšet.

Přehlédnout ovšem nešlo rozsáhlé spáleniště severně od Perengaardu. Z místa, které jakoby do zelenohnědého kabátce zalesněného podhůří vykousl nějaký obří, ohnivý drak, pořád stoupaly sloupy dýmu, z nichž se snášel déšť jemného popílku. Zesílí-li a otočí-li se vítr, bude popel padat na střechy perengaardských domů. Navíc byl vzduch silně prosycen zápachem shořelého dřeva a sírou. Celé to připomínalo bájné inferno-zemi efrítů a běsů, kde nenajdeš než lávu, prach a popel.

Vaditaka zaslzel. „Když jsem šel na výzvědy, nedostal jsem se až sem. Zastavila mně jízdní hlídka ze Santangelova tábora. Plukovník sbíral zraněné na cestu do šenku…Vše co jsem zahlédl, bylo jen nebe v plamenech…To co vidí mé oči nyní, je noční můra…“

„Ale no tak,“ řekl Arne chlácholivě. „Buď rád, že Albiana porazili! Les vyroste znova!“

„Měl bys vidět jižní bojiště, útlocitný elfský příteli,“ řekl Mac Leod. „Vypálená pole, stavení, města se strženými hradbami a v troskách. Ženy s dětmi vzaté do otroctví, jejich manželé a otcové přibiti na křížích, nebo naházeni do jam hromadných hrobů, rozrytých mrchožrouty.“

„A do toho se nám tu rozlezli nemrtví,“ podotkl trpaslík. „Taky mi ten pohled přijde k zblití, Vaditako, ale furt je to lepší, než vidět Perengaard v rozvalinách, jako ty města dole na jihu.“

Elf rezignovaně kývl hlavou. „Až dorazíme do města, budu se muset napít.“

„Jo, to je zatraceně dobrej nápad! Kořalka v čutoře už dochází, takže nějakej ten panák bysme si dát mohli.“

„Dobrá,“ řekl paladin. „Já tedy vyzvednu Reuwena U Modré lucerny a vy na nás počkáte…Kde?“

„Nedaleko brány je hospoda Blízký mýto-najdeš nás tam. Krčmář Voháňka je starej známej. Obstarávali jsme mu zvěřinu, protože na černým trhu stojí po čertech draho.“

Cesta se změnila. Prašný povrch plný děr a výmolů nahradil nejprve štěrk, vzápětí vystřídaný ohlazenými kamennými dlaždicemi. Po pravé straně vyrůstal rozlehlý armádní tábor obehnaný náspy, palisádami a příkopem. Co do velikosti, mohl směle soupeřit s Perengaardem.

„Přes tři tisíce stanů,“ popisoval Mac Leod stopařům ležení generála Falwicka, „deset stájí a čtyři polní kuchyně. Místo pro lazaret už nezbývá, proto jsme museli zabrat Křenův šenk s přilehlými pozemky, což bychom kvůli Nekromantovi udělali tak jako tak. Momentálně je zde osm tisíc chlapů ve zbrani plus tři stovky trpaslíků.“

„A co ty chýše támhle?,“ zeptal se Arne, ukazující na chatrče z vepřovic, rozeseté bez ladu a skladu opodál táborového příkopu.

„Nepoznáš tu vlajku na stožáru mezi nimi?“

„A jo! Hleďme-řemdih v šedým poli! Takže tam se roztahujou orkové?“

„Loajální orkští žoldnéři,“ opravil ho Mac Leod, „vedení Gruhu Temperem. Naši vojáci se s nimi nesnášejí a do města mají zakázaný přístup vůbec. Tempereho žoldáci jsou konfliktní, rádi si zanadávají a pro ránu nejdou daleko.“

„To já taky,“ namítl trpaslík.

„Je lepší, když se drží mimo. V bitvě jsou však velice užiteční. Císařští z nich mají nahnáno.“

„Tempereho horda se nechala koupit?,“ podivil se Vaditaka.

Mac Leod přikývl. „Impérium je vytlačilo z jejich původního území nedaleko Morigaardu a Konvence jim nabídla nové teritorium v Západním vévodství. Na oplátku musel stařešina hordy přislíbit pomoc Bertonii ve válce. Tempere patří mezi nejzdatnější válečníky Morigaardské hordy a velí skoro půl tisícovce schopných bojovníků. Další orkské oddíly operují na jižní frontě a pokud vím, bijí se jako lvi! Poněkud tu vadí ta jejich násilnická povaha, ale strach z Tempereho a ostatních jejich předáků je drží na uzdě.“

„Další oheň?,“ upíral Vaditaka zrak na několik velkých, hořících hromad, za ležením orků.

„Seš slepej?,“ zamumlal Arne. „To jsou umrlčí hranice. Fuj! Už cítím ten zápach spálenýho masa!“

„Mrtvoly se musí odstranit,“ řekl paladin, „a nikdo nechce riskovat, že ožijí a začnou řádit jako navrátilci od Wolfenburgu. Občané Perengaardu mají také ode dne, kdy jsme zjistili, kdo se v pevnosti uhnízdil, nařízeno pohřbívat své mrtvé pouze žehem.“

„Ten čaroděj má dlouhý prsty! Vždyť Wolfenburg je od Perengaardu vzdušnou čarou přes čtyři sta mil daleko!“

„A zrovna tam se vypravíme. Nebude to procházka růžovým sadem, proto vkládám důvěru v Reuwenovo magické nadání.“

 

Ostražití strážní u asturijské brány paladinovi předpisovým způsobem zasalutovali a nato naše trojice vjela do Perengaardu.

„Jedno z největších měst carpedalské provincie.“ rozhlížel se Mac Leod po vylidněných ulicích. „Není tak rozsáhlé jako Landwall, nebo Decapollis, ale i tak v místních výstavných měšťanských domech a nevzhledných činžácích žije dvaadvacet tisíc lidí.“

„Zrovna vyrazili za zábavou na náměstí,“ zamručel trpaslík. „Nikdy nepochopím, co lidi na popravách tolik přitahuje…“

To už ale zvony dozvonily a slepá salva z děla na ochozu radniční věže oznámila konec odpudivému výjevu.

„Co nevidět se to tady začne hemžit davy,“ řekl paladin, „takže se rozdělíme. Doufám, že za hodinku se uvidíme u Blízkého mýta. A snažte se zůstat střízliví!“

„Jen klid,“ řekl Arne. I když se snažil, zněl jeho hlas tak nějak žíznivě.

Mac Leod nevěřícně zavrtěl hlavou a rozjel se po kočičích hlavách vzhůru do města, směrem ke čtvrti Largaparte-což byla nejbohatší a nejpřepychovější část Perengaardu, přeplněná kýčovitými kolonádami, patricijskými vilami, letohrádky, drahými vykřičenými domy se „zaručeně nejlepším zbožím“ a hotely s bary, vedle nichž Křenův šenk připomínal barbarskou putyku nejpodřadnější kategorie.

O něco málo později již trpaslík s elfem seděli na zahrádce před hospodou Blízké Mýto a popíjeli perengaardskou čtrnáctku, prokládanou sklenkami řízného koňaku z Arvengue. Arne kouřil druhou fajfku a naslouchal Vaditakovi, který, lehounce opojený alkoholem, teoretizoval o původu nekromancie.

„Může být,“ říkal, „že umění černé magie pochází přímo od Pánů Chaosu. Ti naše dávné elfské předky rádi učili svým nečistým kouzlům a otravovali tak jejich duše. V druidských foliantech třeba vystupuje jistá kněžna Atanvarnë z Taur-an-Liathu…“

„A to je jako kde?,“ zabafal trpaslík z dýmky.

„Posloucháš vůbec? V současnosti tohle knížectví, které se rozkládalo v místě dnešní Pustiny, už nějakých deset tisíc let neexistuje! Nezůstalo po něm nic, ani ruiny, ani mohyly jeho vládců-jen jméno v legendách a pověst o kněžně, která se zapletla s nekromancií.“

„A jak?“

„Vypráví se, že Zurikam, jeden z Pánů Chaosu a velice mocný mág, se ucházel o její ruku. V těch časech se záměry Chaosu ještě neprojevovaly a Atanvarnë ve své naivitě Zurikamovu nabídku přijala. Dala mu však podmínku, že musí před jejíma očima povolat z podsvětí jejího otce Eardhilla, aby dal k tomu sňatku povolení a požehnání. Jasně, že to byl sarkasmus, kterým chtěla Zurikama ponížit, jenže se přepočítala. Mág to dokázal a prostoduchá kněžna se za něj musela provdat. Posléze jí natolik okouzlil a ošálil, že sama začala studovat černé umění nekromancie a dokonce ve své zemi zavedla lidské oběti. Lidské, nikoliv elfské. Člověk těch časů byl jen o něco víc, než divoch z jeskyně.“

„Ten Zurikam nebyl člověk?“

„To nevím. Jeho skutečný popis se nezachoval, zato v každé legendě, ve které vystupuje, vypadá vždycky jinak. Jednou je to elf, podruhé jakýsi okřídlený démon…namouduši jsem četl i příběh, v němž byl Zurikam trpaslíkem!“

„Ale? Další elfská báchorka?“

„Chceš-li to považovat za pohádku. Neznáš pověst o Grimbovi Kováři?“

Arne přikývl. „Jo, to měl být učitel našich prvních kovářů. Přišel z hlubiny hor Dalmachu v časech, kdy byly naše kmeny ještě mladý, a trpaslíků bylo jen pár tisícovek. Naučil nás kutat rudu, zpracovávat železo a kovat z něj ocelový zbraně a zbroj…Počkej! Chceš snad říct, že to byl ten, ten Zurikam?“

„Druidské letopisy to tvrdí s velikou jistotou,“ řekl Vaditaka. „Copak vaši předkové pro Grimba nevykovali množství zbraní? Četl jsem o desítkách tisíc mečů-velkých na to, aby jimi vládli trpaslíci. I ta brnění na pupky tvých praotců nepasovala!“

„Pokud vím, traduje se, že to byla zakázka pro nějaký lidský království, který zrovna povstávalo z věku barbarství a se kterým Grimba pojila nějaká smlouva o vzájemný pomoci, či co…“

„Dějiny trpaslíků jsou prodchnuty vskutku naivními představami o původu a úmyslech opěvovaného Grimba Kováře. Byl to Zurikam, Arne!“

„Dokaž to!,“ zavrčel trpaslík a luskl na hostinského, objednávaje další koňak.

Vaditaka se ušklíbl. „Předně-zbraně i zbroj nevyužili trpaslíci, nýbrž lidé. Co ve vašich kronikách stojí konkrétního o těch Grimbových spojencích?“

„Nu, že snad měli potíže s armádou démonů, která přišla z nějaký Tramtárie. Grimbo jim jen pomáhal.“

„Svatá prostoto! To lidské království byla říše Firstenhorg! Copak jsi o ní neslyšel? Stát oddaný Chaosu! Válčil s elfskými zeměmi několik staletí! Grimbo byl jedním z Pánů Chaosu a já ti tady tvrdím, že to byl sám Zurikam!“

„Ale vždyť jsi před chvilkou říkal, že se popis jeho osoby nezachoval…“

„Metamorfóza, Arne. To zvládne i průměrný mág. Ocituji ti zpaměti pramen, ve kterém se o Grimbovi-Zurikamovi hovoří více než jasně. Je to z knihy Příchod Chaosu, díl IV. Kapitola 33, odstavec pátý.“

Tehdy trpasličí mistr Grimbo, kovář zvaný, mezi hroudy trpaslíků prvně zavítal, by od nich pomoc žádal. Nebyl to totiž nikdo jiný, než zlovolný kníže temnot Zurikam, který byl na sebe podobu trpaslíka vzal, by nevzbudil podezření. Tak trpaslíci oblouzeni Chaosem pracovali nevědomky pro Chaos. Jejich zbraně velmi přispěly k porážce elfských armád v bitvě s Firstenhorgem na planině Dol Haganu. Trpaslíci se až do dnešních dnů o zradě, která na nich byla spáchána, ničehož nedozvěděli, neb taková byla vůle Vládců ostatních plemen. Později však, když Chaos ještě nabyl na síle, přidali se v boji proti němu na stranu elfů i lidí, statečností a houževnatostí druhé rasy zastiňujíc…

„Ha ha!,“ zachechtal se Arne. „Mýty, kámo! V Dalmachu se o Grimbovi vyprávějí neuvěřitelný zkazky. Dědek mi jednou předčítal pohádku o tom, jak Grimbo Kovář samojedinej porazil ohnivýho draka v Hromový jeskyni! Taky jsem zaslechl, že tenhle tvůj Pán Chaosu ojel jednu trpaslici ze sousední hroudy a tamní králové pocházejí přímo z jeho rodu! Ha!“

„Mýty nepodceňuji-je v nich totiž víc než špetka pravdy. Elfští dějepisci zaznamenávají historii Starosvěta už velice dlouho. Začali s tím ještě před válkou s Chaosem. Vsadím se, že Nekromant na Wolfenburgu je s Chaosem nějak spojen, pakliže to není jeden z jeho znovuožívajících Pánů. To by bylo zlé. Consternus se spřáhl se silami, které by se mohly dost dobře obrátit proti němu samotnému.“

Arne vyklepal fajfku a na okamžik se zamyslel. „Copak Chaos nebyl poražen? Tuším, že je to už drahnej věk, takže jak by mohl znova povstat?“

„Nezapomínej, že Zurikam nebyl jediným z těch, kdo se stali služebníky Chaosu,“ odpověděl Vaditaka. „Takových jako on byl celý tucet! Dvanáct mocných čarodějů ovládajících neskutečnou moc a podstatu tohoto světa! A pak-téhle moci se kořili po mnohá staletí králové, císaři a knížata všech národů a ras. Takový měla vliv. Když jsem toto téma probíral se svými učiteli v egdrassilské svatyni Zeleně, upozorňovali mne, že Dvanáctka, ač poražena, oslabena a polozapomenutá, nebyla nikdy úplně zničena… Možná jsem paranoidní, ale už dlouho si myslím, že Chaos se jen stáhl jakoby do ústraní. Snad jen vyčkával na vhodnou příležitost vytáhnout zase drápy… A jsem přesvědčen o tom, že nám Mac Leod s Borkenem neprozradili zdaleka vše o špinavých plánech aspanásského císaře.“

„Poslyš,“ zašeptal trpaslík, „vždycky jsem si tě vážil pro tvou sečtělost, i pro to, jak válíš s lukem, ale tohle zní natolik děsivě, že to nemůže, nesmí být pravda!“

„Umění nekromancie vyžaduje schopnosti velmi nadaného mága,“ řekl Vaditaka. „Je to složitá věda. Vyžaduje podrobné znalosti anatomie, alchymie a theurgie. Moc takového nekromanta pramení ze zla a Chaosu, kterého je zlo součástí. Z mýtů, jimiž tak opovrhuješ, nám jako názorný příklad může posloužit třeba nekromant Sintrillo Krvavý. Četl jsem o něm ve spisu Intentis id vigorum, napsaném svatým Theofrastem, učedníkem blahoslavené panny Ertis, před dvěma tisíci lety. Hm, neřekl bys, jaká literatura je v druidských knihovnách k nalezení! Takže tenhle Sintrillo byl drow-temný elf, a žil nějaké to století před Ertisiným umučením. Určitě znáš pomluvy, které drowský lid opřádají-příchylnost ke zlu, nenávist k ostatním elfům, neúcta ke stromům a tak dál. Jen některé se zakládají na pravdě-hlavně jejich zášť ke všemu zelenému a kvetoucímu, ale na Sintrilla sedí všechny…“

„Asi to byl pěknej mezulán, co?“

„Z toho co jsem vyčetl, se prý sám vzdal života a pomocí hrůzných rituálů a kouzel se proměnil v upíra. V kraji pod Středohořím, kde se usadil v jedné zřícenině, nastolil tyranii, která zdecimovala polovinu populace. Theofrast psal o jeho náruživé touze po lidské i elfí krvi. Naneštěstí jeho oběti neumíraly, ale samy se stávaly upíry, aby dál sloužily svému pánovi! Když proti Sintrillovi vytáhli do pole sousední panovníci, nasadil proti jejich armádám vojsko nemrtvých-vesměs kostlivců a zombií, jež povstaly z hrobů a pamětních hrobek. Králové v panice a s tvářemi rozrytými úděsem z bojiště uprchli, přičemž jejich padlí značně rozšířili počet Sintrillových sil. Ke slovu museli přijít bílí mágové z předchůdkyně dnešní bertonské Gildy. Shodou okolností jejich vůdce, mistr Terence Diamantová hůl, byl dědem děda svatého Theofrasta, proto nám Ertisin učedník zachoval podrobné vylíčení Sintrillova konce-patrně na oslavu svého předka. Sto mágů se postavilo Sintrillově nemrtvé armádě v bitvě u městečka Drevanburgu. Jistě to musel být impozantní pohled na blesky, které metali do hord vyjících nestvůr! Theofrast si možná něco přimyslel, něco krapet přikrášlil, ovšem na tom nic nemění, že drevanburgská bitva s nekromantem Sintrillem zůstává nejoblíbenějším čtivem mých raných mladých let…Na devadesát mužů, kteří se rozhodli upířího nekromanta potřít, se ctí padlo a již nepovstali. Tehdy už Sintrillo přišel o všechny své bojovníky a vrhl do střetu s mágy upíry a ďábelské fexty-křídlaté skřety, plivající oheň. Mistr Terence odpověděl zaklínadlem Boží světlo-což je jedno z nejmocnějších psychických kouzel a vyvolat je může opravdový arcimág. Pasáž, která v Theofrastově knize následuje, popisuje záři vycházející z Terencových dlaní, šířící se jako spalující vlna do okolí, vstříc Sintrillovým bestiím. Upíři s fexty shořeli v okamžení, jako papírový vích, Sintrillo se stáhl do svého hradu ve Středohoří. Terence Diamantová hůl však za své vítězství zaplatil životem-Boží světlo doslova vysálo všechnu jeho životní energii. Devět zbývajících mágů svého Mistra oplakalo a poté se rozhodlo skoncovat s upírem jednou pro vždy. Postavili se proti Sintrillově doupěti, blesky rozervali silné hradby a stropy podzemních chodeb tak, aby do hradu vniklo sluneční světlo, které jej vyčistilo ode všeho zlého, krvežíznivého. Nato mágové vstoupili do ruin a v nejzazší podzemní kobce objevili masivní, pozlacenou rakev z dubového dřeva, posázenou smaragdy a rubíny-hlavně rubíny, protože jejich rudá barva zjevně Sintrilla fascinovala. Proč, to si asi domyslíš sám. Společnými silami z truhly strhli těžké víko a stanuli tváří v tvář Sintrillovi. Upír se snad o něco pokusil, ale marně-sluneční paprsky jak známo, na takové neřády působí takříkajíc zkázonosně. A to byl jeho konec. Mistr Terence a s ním spousta dalších, které Sintrillo připravil o život, byli pomstěni…“

Vaditaka dokončil příběh, při němž se jednu chvíli Arnemu ježily vousy (že by strachem, nebo díky ostré chuti trpasličího tabáku?), a hodil do sebe skleničku chlouby arvengueských likérníků.

Arne zabubnoval prsty do desky stolu. „Zatraceně, kde je ten Mac Leod? Říkal, že do hodinky dorazí, sedíme tu už půlku odpoledne a milostpán paladin nikde!“

„Snad abychom mu šli naproti?,“ navrhl elf.

„Co když se s ním mineme?“

„V klidu. Hej, Voháňko!,“ zavolal Vaditaka na krčmáře.

Obtloustlý hostinský v umaštěné zástěře přiběhl ke stolu a ptal se, zda si hosté dají ještě rundu.

„Ani ne, ale budeme od tebe potřebovat malou službu.“

„Cokoliv, chlapci! Mimochodem jsem zaslechl, že se staráte o raněné z pevnosti z průsmyku?“

„Jo, opatřovali jsme jim žvanec,“ řekl Arne.

Hostinský se k nim naklonil a zašeptal: „Až zase půjdete lovit divočáky, myslete na mě, ano? Ti vojáci mi už skoro vyžrali rezervní sklad! A copak je to za službu, co požadujete?“

„Měli jsme se tu sejít s jedním paladinem, ale jak to vypadá, tak se nám někde zasekl, proto mu vyrazíme naproti do Largaparte. Pro ten případ, že se s ním mineme, ho za náma pošli do Modrý lucerny jasný?“

„Dobrá, ale jak ho poznám? To víte, moc paladinů sem nezabrousí.“

„Je zrzavej, má na sobě koženou kazajku, plášť s erbem draka a zadek si vozí na ucházejícím vraníkovi. Toho si nemůžeš splíst!“

Voháňka spráskl ruce v obdivném gestu. „Ó, vždyť to je sir Erick, zachránce našeho města!“

Trpaslík na něj vrhl kousavý pohled. „Koukám, že náš kámoš je v Perengaardu za hvězdu!“

„Zaslouženě, páni lovci, zaslouženě,“ řekl hostinský. „Měli jste ho vidět, když před třemi dny řadil jízdu k útoku na císařské! Sledovali jsme ho z hradeb. Ještě, že tu paladiny máme, bez nich by to armáda dávno vzdala! Jen s tím ohněm to trochu přepískli, včera se tu nedalo skoro dýchat. Naši radní siru Erickovi a generálu Falwickovi odhlasovali sochy v životní velikosti, což je pocta, které se v tomhle zapadákově hned tak někomu nedostane!“

„Fajn, takže tady máš zlaťák a uděláš, jak jsme se domluvili. Dnešní pití nám připiš na účet.“

„Ale, Arne, co si o mě myslíš? Účet vám dvěma nevedu, to bys měl vědět, ne? Hlavně nezapomeňte na ty kance! Nevěřili byste, jak si hosté pečenou zvěřinu s bylinkami oblíbili! A pro příště ukliďte koně do stáje ve dvoře vedle hospody a neuvazujte mi ho tady u zábradlí! Copak nevidíte, že mi okusuje macešky v květináčích?“

Oba stopaři, nyní ve službách Konvence, vyžahli zbytky piva a koňaku, poněkud těžce se zvedli od stolu a jali se odvazovat koníka, jehož Arne z Alfonsina (tak jej pojmenoval nebožtík, předchozí majitel) překřtil na Renegáta. Jabloňák se vzpínal, hubu plnou Voháňkových kytek a od kopyt mu létaly jiskry. Několik štamgastů usazených na zahrádce se dalo do bujarého smíchu, který je přešel, teprve když Vaditaka zkušenými doteky na plecích a kolem uší zvířete, koně uklidnil. Chechtot vystřídal potlesk uznání.

Arne zamračeně odmítl sdílet sedlo s Vaditakou a celou cestu do honosné čtvrti s funěním a kořennými nadávkami běžel za zadkem Renegáta.

III. Nečekané trable

 

O

brovský černoch hlídkující před podnikem U Modré lucerny si podezíravě prohlížel elfa, který se ladně svezl ze hřbetu statného hřebce a podsaditého trpaslíka, jenž si zapaloval dýmku, provázeje tento úkon hněvivým lamentováním, neboť křesadlo v roztřesených rukách ne a ne hodit jiskru. Zpoza mahagonových, nestoudnými řezbami nahotinek hustě zdobených dveří, doléhal šum mnoha hlasů, podbarvený frivolní melodií piána. Z okénka v suterénu, zívajícího do ulice na úrovni chodníku, hlaholil bujarý zpěv vycházející z mnoha slušně podroušených hrdel. A nade dveřmi, pod prosklenou stříškou visela na pozlaceném řetězu lucerna, umně zhotovená z modrého křišťálu-symbol tak známý a oblíbený perengaardskou nobilitou.

„Pohlídejte nám na chvilku koně,“ požádal strážce Vaditaka. „Nezdržíme se uvnitř dlouho.“

Černý obr ohrnul tlusté rty v úšklebku pohrdání. „Kdo si myslíš, že jsi, špičatouchý? Tohle je podnik pro honorace a ne pro vandráky, jako jste vy dva!“

„Co si to dovoluješ, černá hubo?,“ utrhl se na vrátného Arne. „Musíš tu bejt novej, když nepoznáš pány Arneho z Dalmachu a Vaditaku ze staroslavnýho kmene Dlasků! Koukej nás pustit dovnitř, nebo ti ten úsměv natrhnu sekyrou!“

Hromotluk rozhodně zavrtěl hlavou. „Koukejte odtud zmizet! A ty si nevyskakuj, skřete! Takových jako ty už mám po krk! Popíjejí tu už čtyřiadvacet hodin a chovají se jako dobytek!“

Vaditaka si povzdechl. Tleskl rukama a upřel na černého muže hypnotizující pohled. Arne schoval kuřácké náčiní a sledoval, kterak se na tváři vrátného rozlévá hloupý úsměv.

„Pohlídáš nám koně a pustíš nás dovnitř,“ přikázal elf černochovi uhlazeným hlasem a dodal: „Tady je tě škoda, kamaráde. Měl by ses na takovouhle práci vykašlat a odejít do hlavního města. Tamní arény pořád nabírají nové gladiátory a jak se tak koukám, tebe by vzaly všema deseti.“

Vrátný tupě přikývl, odemkl dveře, poté sestoupil po schodech k Renegátovi, chytil ho za uzdu a zůstal stát jako zkamenělý.

„Bravo!,“ pochválil Arne druha. „Ale zkus to někdy na mně a přísahám, že si budeš na lovu vařit sám!“

Interiér Modré lucerny nabídl oběma přátelům nevšední podívanou. Sice sem už několikrát zavítali, ale pokaždé v dopoledních hodinách a ještě k tomu na skok, protože Modrá lucerna skutečně patřila nejen mezi nejdražší podniky Perengaardu, ale celého okresu vůbec. Dvakrát je sem pozvali kostkaři, které Arne obral v hazardu, jednou sem doprovázeli nějakého přespolního barona, jenž se rozhodl utratit něco z dědictví po zesnulém strýci. Před obědem tu obvykle bývalo prázdno, ale nyní, kolem šesté hodiny odpolední, to tady připomínalo místo, o němž Arne Vaditakovi pošeptal, že „Takhle musí vypadat ráj!“.

Uprostřed rozlehlého sálu zurčela fontána, obklopená nádobami se vzrostlými palmami a čtyřmi malými pódii, na nichž se do břeskných tónů vodních varhan vlnily polonahé tanečnice, nabízející kolemjdoucím k polaskání zadečky i ňadra s bradavkami postříbřenými stibiem. U kulatých stolů s deskami z leštěného mramoru, si na poduškách hověla nějaká stovka zazobaných hostí, obskakovaných dalšími lepými děvami, vyzývavě kroutícími pozadím. Dlouhatánský barpult ověšený fialkami a orchidejemi tak, že připomínal výklad v květinářství, okupovali další desítky popíjejících zbohatlíků, z nichž někteří s náručemi přetékajícími koktejly s brčky a paraplíčky, pendlovali mezi barem a karetními stolky, kde se právě odehrávaly bouřlivé partie pokeru. Arne závistivě hleděl ke stolům hráčů a nervózně si přihlazoval vous, s čímž přestal, teprve když jej Vaditaka šťouchl ramenem.

Sál byl osvětlen gigantickým mosazným lustrem, z nějž visela spousta hořících lucerniček-miniaturních kopií modré lampy přede dveřmi. Jinak byl každý stůl, včetně barpultu vybaven baterií svícnů. Arne s Vaditakou se podivovali nad takovým plýtváním, když se venku ještě zdaleka nesetmělo a veliká okna do ulice přesto zakrývaly poloprůsvitné, hedvábné závěsy. Inu, luxus je luxus.

„Patříte k těm trpaslíkům?,“ přitočil se k nim lokaj v livreji třpytící se zlatými nitkami a drahokamy, v nichž však zkušené Arneho oko odhalilo laciný, skleněný šmejd.

„K jakejm trpa…“

„Jistěže ano,“ přisvědčil Vaditaka. „Copak by nás jinak ten obr pustil dovnitř se zbraněmi?“

„Dobrá, pánové, vaši přátelé se ožírají, pardon, nalézají se ve vinném sklípku. Vezměte to přes sál, je to ta první chodba, první dveře napravo, schodištěm dolů.“ řekl poskok. „Zbraně laskavě svěřte do mé péče, neboť jsou zde zakázány.“

„To víme, ale ne abys je ztratil!“

Lokaj se jim uklonil a křepce odkvačil s jasanovým lukem a Ostrou Mary směrem k šatnám, nacházejícím se v sousedství baru.

„Jak se tak rozhlížím, Mac Leoda nikde nevidím,“ oznámil Vaditaka Arnemu.

„Zato támhle jsem zmerčil známej ksicht!,“ ukazoval Arne k okraji baru, kde si pokoušel objednat pití vrávorající trpaslík, navlečený v nevkusné, rudomodré vestě. Zcela jistě patřil ke společnosti, na níž upozorňoval lokaj.

Prodrat se hodujícím a napájejícím se davem, představovalo pro stopaře uvyklé drsnému životu v divočině, nemalé úsilí. Někteří z hostů se jim sami štítivě klidili z cesty, jakoby Arne s Vaditakou byli nějací žebráci, jiní ostražitě pozorovali zejména elfa, který byl v těchto krajích velikou raritou a jehož plemeno spousta nevzdělanců považovala přinejmenším za pronárod kouzelníků, šarlatánů a tajnůstkářů. Ke všemu se nachomýtli k polštářové bitvě, jež vypukla u jednoho stolu poblíž fontány. Z konfliktu, hrozícího se přenést k dalším rezervacím, je vysvobodil včasný zásah ochranky, v podobě tří urostlých černých svalovců, kteří jakoby z oka vypadli chlapíkovi, jehož Vaditaka zhypnotizoval u vchodu. Arne sice zakopl o nějakého tlusťocha, válejícího se s pečeným husím stehýnkem v ruce po vzácném koberci, ale svůj pád zmírnil tím, že se tváří zaryl do bujného výstřihu nóbl dámy v béžové toaletě, držící na vodítku mopslíka, dorážejícího na břicháčovu pečínku. Baba spustila vyděšený jek, čokl se Arnemu zahryzl do nohy a nepříjemné faux pas musel zachraňovat Vaditaka. Vyprostil Arneho ze zajetí mohutného poprsí, zdvořile se madam omluvil a odtáhl červenajícího se kamaráda k baru.

Když se trochu vzpamatovali, rozhlédli se, kam jim zmizel opilý trpaslík. Nedošel daleko, neboť jej spatřili, jak klátivou chůzí opouští sál a mizí v chodbě, z níž rámusil smích, řev a neskutečný kravál, jakoby tam řádila celá švadrona totálně zpitých dělostřelců-což byla náhodou pravda.

„Nejdřív bysme se měli poptat po paladinovi,“ řekl Arne, ještě trošku zpitomělý vzpomínkou na sladká ňadra, jichž se mu dostalo okusit.

Vaditaka souhlasil. Natlačili se k baru, očekávajíc, že si jich někdo z pětice ulítaných barmanů vzápětí všimne. Když se dobré tři minuty nic nedělo, zařval Arne na nejbližšího z nich. Jeho ochraptělý, divoký bas přivodil mdloby postaršímu pánovi, věnujícímu se sklence nějakého průsvitného alkoholu, hnedle v jejich sousedství, ale barman si jich konečně ráčil povšimnout.

„Vím, vím,“ sdělil mladík za pultem otráveně Arnemu. „Zase trollí krev, co?“

„Poslouchej skrčku!,“ čapl ho Arne za límec aksamitové košile a přitáhl si ho před vousy. „Hledáme paladina Mac Leoda, znáš ho?“

„Aby ne, blahorodí,“ vyhrkl holobrádek. „Byl tady, je tomu tak dvě, tři hodiny. Sháněl se po panu Reuwenovi.“

„Nu? Tak kde je? Cos mu řekl? Ven s tím!“

„Já s ním nemluvil, pane! Hovořili s ním tamhle Ron s Leem.“

Arne pustil vyděšeného barmana, objednal dva ležáky a poprosil ho, zda by nezavolal kolegy.

Když oba spolupracovníci znechuceného mládence předstoupili před stopaře, zeptal se Arne znovu na Mac Leoda.

„Jistě, mistře trpaslíku, byl tady,“ odpověděl vyšší z nich. „Vyptával se na jednoho z našich hostů, pana Reuwena z Fredensteinu.“

„A? Kde je?“

„Řekli jsme mu totéž, co teď povím vám: Jeho milost, pan Reuwen včera navečer odcestoval z města, spolu se svým osobním strážcem a dalšími čtyřmi muži. Jeden z nich měl na sobě zbroj paladina, zbytek uniformy královských vojáků. Když se to sir Erick dozvěděl, rychle odsud odešel. Kam, to nám říci neráčil.“

Vaditaka se zachmuřil, Arne rovnou sprostě zaklel.

„Kdyby se sir Erick vrátil, což je pravděpodobné, pošlete ho za námi do vinného sklepa,“ nařídil elf zmatené dvojici a hodil na bar dvě stříbrné mince, z nichž se smál profil krále Reginalda. Barmani přikývli a dodali, že je na ně spolehnutí.

„Ten známej, co jsem ho zahlídl, je brácha Vito,“ říkal Arne Vaditakovi, zatímco sestupovali strmým, špatně osvětleným schodištěm do suterénu Modré lucerny. „Vypadá to, že ho starej Fanfulf vytáhl z naší rodný hroudy do války! To bych do Vita nikdy neřekl, páč sekera mu smrdí a krumpáč jakživ nevzal do ruky… Spíš by se hodil do kupeckýho cechu. Vždycky jsem mu tak trochu záviděl ten jeho talent na obchody.“

Řev, který prve zaslechli v horním sále, byl nyní ohlušující. Spousta ochraptělých hlasů vyzpěvovala starou trpasličí pochodovou píseň Jen já se svým toporem, zatímco další hlasy se je snažily překřičet, neboť jak vyplývalo z jadrných nadávek, je zpívající vyrušovali při kartách. Vaditaka se snažil neslyšet příšerně rozladěnou smyčcovou citeru, na níž se kdosi naprosto postrádající hudební sluch, snažil zpité zpěváky doprovázet. Pro jeho citlivé elfí uši to bylo trýznivé utrpení.

Jestliže se nahoře, v dekadentní, vyžilé společnosti, cítili stopaři poněkud nesví, tak tady, ve vinném sklípku, se rázem ocitli uprostřed světa, který byl zaprvé bližší jejich nespoutaným srdcím a za druhé se nemuseli až tak ohlížet na etiketu, což přineslo úlevu zejména Arnemu. Vaditaku napadlo, jak je to zvláštní, že přestože okolní svět plane strašlivou válkou, dokážou se trpaslíci, které měl rád už pro svůj přátelský vztah s Arnem, vždycky bujaře odvázat, válka neválka.

Ten stůl byl dlouhý přinejmenším dvacet stop. Hrubé dřevo. Ze stejného byly vyrobeny i lavice, stojící kolem. Stolu chyběl ubrus-nač také? Mezi plápolajícími a čoudícími svícny, se povalovaly ohryzané kosti, dosud nenakousané pečeně, téměř všude se rozlévala jezírka vybryndaného vína a piva. Ohlodané rybí kostřičky vyčuhující zpod převržené mísy, bambitka utopená v kotli již studené rajčatové polévky, polosnězené sele s durovirilovou sekerou, ne nepodobnou Ostré Mary, zaťatou ve hřbetě. Neuvěřitelný svinčík. Celé to připomínalo plátno nějakého šíleného malíře zátiší. Neuvěřitelný byl i pohled na bandu dělostřelců, kteří zapomněli, že od vítězné bitvy o Perengaard uběhly už téměř dva dny. Vítězství však trpaslíci zapíjeli rádi a dlouho. Někdy se oslava proměnila v porážku, zejména když se nepřítel vzpamatoval a vrátil se. Několikrát se tak na severu napakovali předtím rozdrcení orkové. I Arne si takové pitky prožil.

Fanfulf z Papalachu, starý, severními větry ošlehaný střelmistr, šéf dělostřeleckého pluku a Arneho dávný kamarád, seděl v čele stolu, přičemž před ním stál půltucet vyprázdněných korbelů. Mastnotou slepené vousy, prasečí očička a rudý nos. Vedle něj dřímal slovutný válečník Brisk Sněhovous z klanu Stříbrokopů, mocné trpasličí hroudy z Černohoří. Vito von Dalmach popíjel z číše dryák, pro peprnou chuť příznačně nazývaný trollí krev, zatímco skupina několika dalších dělostřelců na druhé straně zaneřáděného stolu, se pokoušela hrát poker s neméně zlitou partičkou Falwickových pikynýrů, jejichž kopí odpočívala opřená v rohu sklepa. Přes krákoravý zpěv desítky hrdel trpaslíků a jednoho polního kuráta po Fanfulfově pravici, i přes vřeštivou hudbu citery, na níž hrál netalentovaný markytán Hugo Kýta, Arne zaslechl lamentování vojáků, když trpaslíci rozbili bank.

„Fanfulfe, ty stará vojno!,“ zařval Arne z plných plic. Společnost jakoby mávnutím kouzelného proutku ztichla. Dokonce i markytán přestal trápit citeru. Střelmistr zpod zamhouřených očí věnoval Arnemu s Vaditakou tázavý pohled. Zdálo se, že z paměti loví, kdože to sem vlastně přišel. V příštím okamžiku se však jeho brunátná tvář roztáhla v širokém úsměvu.

„To se podívejme, kdopak sem zavítal!,“ zvolal a loktem strčil do chrápajícího Sněhovouse. „Tak co, Arne, přišli jste nám s Vaditakou blahopřát k vítězství nad Aspaňáky? Že jsme jim to natřeli, ne?“

„Mno, něco nám už pověděl paladin Mac Leod,“ řekl Arne. „Dobrá práce, škoda, že jsme u toho nebyli. To víš, jsme jen stopaři. Jaký překvapení, že tu vidím Vita? Copak, bratříčku? Kterejpak vítr tě sem zavál?“

Vito von Dalmach, jehož plnovous ani zdaleka nedosahoval délky toho Arneho, ukázal palcem na Fanfulfa. „Táhli vokolo mý hospody v Brnkalově Újezdě. To víš, kšefty moc nejdou, novokorkskej ležák se pohoršil a včelojedský pivovary stávkujou.“

„Takže se z tebe stal dělostřelec?,“ podivil se Arne.

Fanfulf se uchechtl: „Vito a kanón? Dyť nerozezná falkonet od moždíře!“

„Jsem pacifista a podnikatel!,“ zavrčel Vito. „Protože mi tahle podělaná válka zničila živnost, rozhodl jsem se, že z ní vytěžím, co se dá, přímo u zdroje. Mám v tomhle kraji pár dobrejch kontaktů a tak jsem se stal partnerem tady kolegy markytána Kýty.“

„Zrovna nám došel špek,“ prohlásil Hugo Kýta. Nato si krknul a svezl se pod stůl.

„Bravo!,“ zatleskal Arne pobaveně. „Obchodník jen co je pravda.“

„Napij se s náma, Arnulfe!,“ děl Sněhovous, který se konečně probral.

Arne se nedal dvakrát pobízet. Pobídl Vaditaku a spolu se usadili naproti Fanfulfovi. Vito jim skočil nahoru k baru pro pivo.

„Makáme teď pro vládu,“ vysvětloval Arne trpaslíkům. „Ten paladin je v tom s náma.“

„A copak je to za úkol? Jestli je v tom Mac Leod, bude to vážný, předpokládám?“

„Přísně tajné,“ ušklíbl se na střelmistra Vaditaka. „Snad jen, že nám má vypomáhat jistý Reuwen z Fredensteinu. Prý má tady pokoj?“

Fanfulf se Sněhovousem si vyměnili udivené pohledy.

„Co se tak tváříte?,“ zeptal se Arne a do mysli se mu vloudila předtucha něčeho zlého.

Fanfulf si promnul vous. „Ten Reuwen tady bydlí, to jo, ale čím vám může bejt nápomocnej, to teda nevím. S tím svým osobním strážcem, severským barbarem odněkud z Aisenheimu, chlastaj jako duha, a navíc je to nepředstavitelnej tlučhuba.“

„Myslel jsem, že je to mág?,“ hlesl Vaditaka.

„Jo to asi jo,“ odpověděl mu Sněhovous, „ale něco takovýho jsem ještě neviděl!“

„Je to snad nějaký mutant?“

„Ale kdež! Člověk, dokonce ještě mládeneček! Říkám vám ale rovnou, že takovej vejtaha by na Severu dlouho nepřežil!“

„Měli jste s ním snad nějaký výstup?“

„Výstup ani ne,“ řekl Fanfulf. „Spíš to byla švanda. Sotva jsme začali zapíjet bitvu, hned se k nám přifařil. Nejdřív zkoušel obrat kuráta Fošnu v kostkách. Holedbal se, že je vicemistrem ve vrhcábech v Landwallu a že obral samotnýho Reginalda. Fošna na něm vyhrál tisíc zlatejch a byl by mu zlomil čelist, kdyby je neroztrhl ten barbarskej maník. Pak nám ten Reuwen navrhl partii žolíků. Na to mu skočili tady Sněhovous, Vito a pár dalších. Ukázalo se, že si pod stolem přičarovával esa. Byla by se strhla bitka, ale srovnal to tím, že objednal sud piva. Pak se s náma vsadil o těch tisíc zlatejch, o který už přišel, že vydrží pod vodou bez dejchání celou hodinu. Tak jsme s ním šli do largapartskejch lázní. Opravdu se svlíkl, vlezl do bazénu a zůstal tam půl hodiny. Pak vyplaval břichem nahoru. Barbar pro něj skočil a společně jsme ho asi deset minut křísili. Když přišel k sobě, blábolil cosi o tom, že si vzal málo kyslíkovejch kapslí… Na mou věru, přenáramnej podivín! I ten barbar se za něj styděl! Navíc i vypadá podivně. Na očích má skla-říká tomu brejle, a do pravýho ucha si pořád strká trychtejř, protože nedoslýchá. Ptal jsem se ho, co se mu stalo za úraz, a řekl mi, že mu v laboratoři pod rukama vybuchla nějaká houba, či co! Chápete?“

„Jo a taky pořád kouřil přenosnou vodní dýmku,“ oznámil vyděšeným stopařům Vito, který přinesl náruč plnou pivních korbelů. „Podle odéru bych to typoval na shatwiarský konopí.

Arne s Vaditakou si přiťukli s předáky pluku, i s Vitem, načež Arne prohlásil: „Vypadá to, že budeme dělat garde nějakýmu usmrkánkovi.“

„Zaslechli jsme, že Reuwen včera před setměním odjel?,“ vyzvídal elf.

Fanfulf pokrčil rameny, Sněhovous ho napodobil. Vito však přikývl: „Je to tak. Viděl jsem ho u baru. Balil tam nějakou městskou dcerku, ale vyrušila ho skupina vojáků. Myslím, že jeden patřil k paladinům. O něčem chvíli diskutovali, ale o čem, to vám nepovím, protože ten paladin šeptal do toho čarodějova trychtejře. Očividně měli naspěch. Reuwen si ani nezabalil a tak jak byli, on i jeho barbarskej hromotluk odešli pryč s tím paladinem.“

„Tohle se mi nelíbí,“ řekl Vaditaka. „Vypadá to, že Mac Leod ho šel hledat a ne a ne ho najít. Neměli bysme jít zpátky do Blízkého Mýta?“

„Proč? Voháňka a ti cucáci nahoře, ho pošlou rovnou sem,“ zamračil se Arne. „Když už jsme tady, tak se napijme! Vito, nemám pravdu?“

Vaditaka ještě okamžik protestoval, ale pak se dal přemluvit. Když po další hodině konečně do sklípku vstoupil zadýchaný paladin Mac Leod, opět zakovaný do brnění, spatřil, kterak zpití trpaslíci v objetí s pikynýry naslouchají tklivé Vaditakově  písni:

V těch časech ocel správně zvonila
a víno chutnalo jak ženské rty...
a moci spravedlivých království se sklonila,
však já volil jinak...
Na cesty meč jsem nabrousil
a z almary vylovil kyrys...
v kůň vsednuv, do krajů nevídaných zabrousil
a hledal sama sebe...

Divuplné ty cesty byly a učenec by nevěřil,
nekonečné lesy, pouště, můj oř kopyty poměřil.
Záhadné ruiny, v nichž kleté duše kvílí,
hájky kde tancovaly líbezné nožky vílí…


Pobřeží plné zlatých měst a sněhové pláně,
uzřel jsem v zimě svízel kvést, a v létě pískem táhnout sáně.
Lidé snědí, divní ve zvycích,
lidé černí, zmalovaní na lících...
Vídal jsem hejna gryfů, jak se ženou pod oblaky,
a zvířata větší, nežli rodný dům...
Spatřil jsem lodí potopených vraky,
s korzáry v Port Saint Erset popíjel jsem rum...
S karavanou projel jsem Velkým ergem,
a stále hledal, kdože jsem…


S myslí bloudící, na oři neposedném,
pátraje v nekonečném světě...
Jeskyně plné netopýrů, kde louč matně plápolá,
pod útesy v modrých vodách, kde ozvěna nevolá...
Na blatech šerých, plných děsu,
tolik, ach tolik už neunesu...
Hledal jsem eóny, ze všech sil,
až v Cú Caraldist, odkud jsem vyjel,
osten pravdy do dřeně Já se mi vryl,
neb pravdu jsem hlupák, celou dobu míjel…

Elf dozpíval, v místnosti panovalo i nadále ticho. Vypadalo to, že se ostřílení váleční veteráni pořád zamýšlí nad tou písní. Nápěv byl truchlivý, teskný, ale podmanivý, i když Vaditaka trval před zpěvem na tom, že slova a celková stavba písně jsou chatrné, protože ji složil teprve nedávno.

Ticho prolomil až Fanfulf, který si všiml ve dveřích postávajícího paladina. „Tedy, elfí příteli, čekal jsem nějakou veselou pijáckou odrhovačku, nebo egdrassilskou milostnou baladu a ty tohle! Oj, krev se ve mně vaří a pláně plný dobrodružství volají!“

„Nejen ty volají, ale i generál Falwick!,“ ozval se Mac Leod. Stopaři sebou trhli, trpaslíci s vojáky se snažili zasalutovat.

„Pitka skončila, pánové,“ pokračoval paladin ostře. „Hybaj zpátky do tábora! Pikynýři se budou hlásit přímo u generála, vy Fanfulfe mažte ke svému pluku, čekají vás tam noví příchozí.“

„Kdo?,“ vyhrkl střelmistr.

„Oddíl trpasličích mušketýrů, který sem převeleli z Vartenburgu. Jejich velitel se cestou utopil pod jezem v Černém Kostelci, takže šéfovat jim teď budete vy. Měli byste sebou hodit, dřív, než si je vezme do prádla Falwick. Ostatně generál je pěkně v ráži a to nejen kvůli tomu vašemu popíjení tady! Myslím, že vojáci, kteří se tu s vámi ožírali, si užijí své, při kopání latrín.“

Trpaslíci začali sbírat své věci a mátožně se trousili pryč. Pikynýři popadli zbraně, upravili si kožené kyrysy, nasadili přilbice a s paladinovým ujištěním, že nebudou zbičováni, rychle opustili Modrou Lucernu. Arne s Vaditakou mlčky sledovali ten neuspořádaný shon a dopíjeli pivo. Mac Leod srkal z jedné z čistších sklenic sellinorský ryzlink a chvílemi pobízel dělostřelce k většímu spěchu. Se stopaři si chtěl očividně promluvit o samotě a tak se ho zatím raději na nic neptali.

Blekotající kurát Fošna paladinovi naznačil, že zítra odslouží mši za všechny přeživší této pijatyky a v objetí s klopýtajícím markytánem Kýtou se odpotáceli, údajně obstarat nové zásoby špeku.

Fanfulf, Sněhovous a Vito se rozloučili s Arnem i Vaditakou, střelmistr přitom stopařům opět kladl na srdce, aby s Reuwenem, až na něj narazí, nikdy nehráli karty.

Sklípek se vyprázdnil během několika málo minut. Mac Leod předstoupil před stopaře, ale než mohl něco říci, ozvala se v jednom z temných koutů místnosti dutá rána. Vaditaka se chopil svícnu a posvítil na místo, z něhož se nyní linul podivný šramot. Úplně vzadu, pod větracím otvorem ve zdi, se na podlaze válel prázdný sud od piva, z jehož útrob se soukal ještě napůl spící gnóm Scoppioni se špinavým obvazem na hlavě.

„Kde jsou všichni?,“ zahuhňal a odříhl si.

„Vypadni,“ doporučil mu paladin, „nahoře máš rezervovaný pokoj.“

„Pardon,“ odvětil alchymista bezbarvým hlasem, omluvně se uklonil stopařům a odbelhal se ke schodišti.

„Věc se nám značně zkomplikovala,“ řekl Mac Leod, když s konečnou jistotou osaměli.

„Copak? Nemůžete toho mága najít, že?,“ ušklíbl se Arne. „No, dělostřelci nám prozradili, že je to pěkný kvítko.“

„Prý odsud odešel s vašimi lidmi?,“ zeptal se paladina Vaditaka.

„To rozhodně ne. Rozběhl jsem celkem rozsáhlé pátrání po našem mágovi, i po jeho barbarském průvodci. Hlídka u perennského mostu, míli východně od tábora, včera kontrolovala skupinu jezdců.“

„Nech mě hádat-byli to ti čtyři s Reuwenem a tím barbarem?“

„Přesně tak. Myslím, že vám došlo, že jde o spiknutí. Hlídku, městské stráže i mága obelstili, ale ne nás. Byli to falešní vojáci a falešný paladin.“

„A kdo je poslal?,“ zajímal se Arne, ale odpověď již znal.

„Nekromant,“ pravil Mac Leod, čímž Arnemu stvrdil jeho vlastní závěr, k němuž trpaslík v duchu došel. „Císařští legionáři, navlečení do uniforem naší nevydařené expedice k Wolfenburgu.“

„A co budeme dělat? Co teď?“

„Co? Pokračujeme podle plánu. Podle hlídky měli namířeno k průsmyku v Sirných horách na východě. Za ním je už území kontrolované Císařstvím. Nepochybně se vyhnou ústí Perenny a budou pokračovat Vlčím hvozdem směrem k Wolfenburgu. Je to nebezpečný kraj v době míru a za války to platí dvojnásob, proto za nimi vyrazíme hned teď.“

„Zbláznil ses?,“ zahudroval Arne. „Vždyť se co nevidět setmí!“

„Vyspíš se v sedle,“ sykl Vaditaka jízlivě. Nato se obrátil k Mac Leodovi: „Jak by se dostali skrze Sirný průsmyk? Pokud vím, most na druhou stranu hor vyletěl do povětří už na začátku války, aby tudy nevpadli císařští! Vlastně mi vrtá hlavou, kudy jste tam tehdy poslali expedici a kudy sem přijeli únosci! A pak, co když s Reuwenem nejeli na Wolfenburg? Co když za průsmykem stočí koně k jihu, k císařské citadele Porestris? Tam bychom mága těžko vyrvali z jejich spárů. Třeba za tím vůbec nestojí Nekromant…“

Paladin zavrtěl hlavou. „Ne. Vyslal je ten černokněžník, tím jsem si jist. Nikde jinde by tak rychle nesehnali paladinskou zbroj. Nekromant si nechal brnění těch, které propustil a kteří se později proměnili v živé mrtvé. Když ti pitomci z hlídky včera únosce kontrolovali, povšimli si, že jejich koně nesou cejch vlčí hlavy. Znamená to, že přijeli z Wolfenburgu a také tam odjeli. I s naším mágem a jeho aisenheimským ochráncem.“

„To to stráže nemohly hned ohlásit? Copak jim to nedošlo?“

„Velitel únosců se našim hlídkařům prokázal glejtem s Falwickovou pečetí. A co byste nechtěli po orcích?“

„Cože? Posíláte na hlídku orky?“

„Východní část okresu mají na starost orkové,“ povzdechl si Mac Leod. „Pochopitelně lest s tou jejich inteligencí neprohlédli. Ovšem císařští nic neponechali náhodě, protože ošálili kdekoho při průjezdu kolem tábora i ve městě. Také museli vědět o tunelu pod horami a o mechanismech otvírajících a zavírajících brány do podzemí. Nekromant tady musí mít špehy. Zítra za námi vyrazí půl tisícovky mužů, kteří budou východ z podzemí hlídat.“

„O tom tunelu slyším taky poprvý,“ podivil se trpaslík. „Kdepak se tam vzal?“

„Existoval dlouho před válkou. Za krále Adalberta byl Wolfenburg a celý poloostrov Nermen-Taur pod vládou loupeživého rytíře Liutpolda Nelítostného. Tenhle zlosyn podnikal výpady do Meziříčí i do naší provincie Carpedal. Řád se dlouho domníval, že Liutpold získává zbraně od agentů císaře Valeriona, otce současného imperátora. Ukázalo se ale, že mu je dodával jeden z perengaardských zbrojířů a že je pašovali tímhle tunelem, který vykutali pod horou nedaleko průsmyku, neboť ten byl tehdy již pod bertonskou kontrolou. Adalbert pověřil velmistra Dagalaifa tažením proti Liutpoldovi. Lapka byl poražen a Království si připojilo jeho panství i se sídelním hradem Wolfenburgem O tomto tunelu vědělo donedávna jen pár zasvěcených, včetně mne, kapitána Borkena a generála Falwicka. Teď o něm víte i vy, ale naneštěstí i Nekromant a obávám se, že i císařští.“

„Tomu se v kartách říká bejt trop. A doženeme my ty neřády vůbec? Vystačíme proti nim ve třech?“

„Těžko říct, mají velký náskok,“ odpověděl Vaditaka Arnemu.“

„A nebudeme tři, nýbrž čtyři,“ dodal paladin. „Ten čtvrtý pak vydá za pět pořádně vycvičených vojáků.“

„Á, zase nějaké překvapení?“

„Už na nás čeká. Myslím, že si budete rozumět.“

„Záleží na tom,“ ucedil Arne, „jestli je to veselá kopa.“

„Veselá? Vlastně ani nevím. Když bojuje, je jako uragán. Zcela určitě budete překvapeni.“

 

 

IV. Cestou k Vlčí pevnosti

 

G

ruhu Tempere se mohl pochlubit jednak známým jménem, které svého času nahánělo strach nejednomu farmáři v okolí Morigaardu, ale i bohatou válečnickou minulostí. Nebyl jen náčelníkem kdysi neblaze proslulé nájezdnické orkské hordy, ale také nejslovutnějším orkským vojevůdcem za posledních dvě stě let. Když ho zvolili šéfem hordy, protože patřil mezi nejsilnější, nejbrutálnější a nejbezohlednější bojovníky starého velenáčelníka Hurghuna Drtileba, podnikl legendární nájezd na Morigaard, město tehdy poplatné králi Adalbertovi. A protože patřil mezi ty orky, kteří jakýmsi zázrakem přírody dokázali i rozumně uvažovat, neztroskotal při útoku na silné městské hradby jako tolik jeho předchůdců. Najal si jednoho císařského dezertéra-inženýra, s jehož pomocí se na dobývání Morigaardu důkladně připravil. Morigaardští se nestačili divit, když před jejich město přitáhla orkská armáda, vybavená skvělými dobývacími stroji: katapulty, obrovskými věžemi, beranidly a dokonce jednou starou bombardou, kterou Tempere za nemalou sumu koupil v trpasličí slévárně v Dlouhém Handlu, městečku nedaleko od Morigaardu, morigaardským kupcům přímo před nosem. Tak bylo největší město Severu obleženo a jeho dobývání trvalo orkům celé dva týdny. Když se nájezdníkům podařilo konečně prolomit olbřímí obranné zdi a rozbořit bránu (mezitím jim drahocenná bombarda vybuchla, neboť jak je uvedeno několikrát výše, orkové neoplývají právě genialitou a obsluha takovéto zbraně byla zkrátka nad jejich síly), nechal Tempere Morigaard vydrancovat hůř, než kdysi barbaři z Wagnislandu a třetinu obyvatel prodal na trh s otroky do Mahmúdistánu. Zbytek měšťanů byl donucen vykoupit se zlatem, díky čemuž horda Gruhu Tempereho závratně zbohatla.

Když odvezl bohatou kořist do bezpečí Jestřábích hor, kde stál pevný hrad hordy Augrenach, rozhodl se, že by mohl zlikvidovat konkurenční hordu v Orlích horách, jejíž náčelník Wighur Krahujec mu už dlouho pil krev, protože kontroloval velkou obchodní cestu vedoucí z Východu, císařské provincie Calidos a Mahmúdistánu. Touto cestou se ubírali zámožní obchodníci s caythengským hedvábím, karavany obtěžkané náklady koření, i v řetězech zakovanými otroky.

Tempere se považoval za džentlmena, proto Krahujci navrhl osobní souboj o nadvládu nad územím od Meziříčí na západě, po císařský přístav Port Piscino na východě, který již patřil k calidoské provincii. Krahujec nabídku přijal a oba náčelníci se utkali na planině pod štítem Mrakohromu. Netřeba líčit s jakou vervou se na sebe vrhli a jak hrdinný to byl boj. Ještě dlouho poté se o něm na Severu mluvilo a zvěst o něm se donesla i na Západ, kde o něm Vaditaka složil epos o sto dvanácti verších. Krahujec padl a Tempereho moc dostoupala vrcholu. Zúčastnil se pak několika válek s Aisenheimským královstvím za horami, zabil strašlivého draka Triudathu-postrach Smrkohvozdu a bojovníci s jeho zástavou se objevili i v hrozné válce orků s trpaslíky z hroudy Stříbrokopů, kde však orky rozprášilo vojsko vedené Briskem Sněhovousem.

Naneštěstí pro Tempereho i jeho hordu, právě když se chystal k velikému přepadu trpasličí hroudy Žulodrvů, sousedící se starým Krahujcovým panstvím, vpadla do Meziříčí gigantická mašinérie nezastavitelných Consternových legií. Osm legií, což představovalo osmdesát tisíc mužů, přitrhlo k polorozpadlému Morigaardu, stále se vzpamatovávajícímu z Tempereho nájezdu, prohlásilo jej za sídelní město nové císařské provincie a začalo čistit kraj od orků, od trpaslíků a vůbec od každého, koho imperátor považoval za méněcenného Aspanássijcům. Tempere navrhl hordě ústup na Západ, skrze Meziříčí, do Bertonie, ale většina stařešinů a šamanů s ním nesouhlasila. Vypukla zuřivá hádka, ke slovu přišly palice a řemdihy. Nakonec byl Tempere prohlášen za zbaveného titulu náčelníka a potupně jej s několika stovkami jemu oddaných orků vyhnali, za což jim přísahal strašlivou pomstu, spočívající v tracheotomii kuchyňským nožem, likvidací chrupu kladivem a vůbec takových odpudivých věcí, v nichž si orkové libují, jedno zda jde o vlastní, nebo cizí plemeno.

A tak slavnému Gruhu Temperemu a jeho odvážným stoupencům nezbývalo nic jiného, než se probít skrze Meziříčí, obsazené císařskými silami, což se za nesmírných obětí, činících na straně orků dvě stě padlých, na straně císařských jeden tisíc osm set devadesát tři rozsekaných legionářů, nakonec podařilo.

Nyní věhlasný válečník Tempere očekával naše stopaře a paladina Mac Leoda u perennského mostu. Hověl si v sedle obrovitého bitevního zuzudonta, zvířete vzdáleně připomínajícího divočáka, velikostí patřícího do úplně jiné kategorie-vyjímalo by se více mezi nosorožci z dálného Jihu, než mezi ladnými, rytířskými koňmi. Mohutné, zavalité tělo zuzudonta nesly štíhlé nohy, namísto kopyty vybavené dvěma paznehty. Z neforemné, dlouhé hlavy vyčnívaly po stranách špičaté kostěné výrůstky, kolem čenichu a zubaté mordy pak spousta odporných bradavic. Čenich měl zuzudont  značně rozšířený, díky obludným klům, rostoucím vzhůru z dolní čelisti. Trup nestvůry byl porostlý dlouhými černými štětinami, na hřbetě přecházejícími v menší hřívu. Rovněž barva kůže byla černá jako noc. Tempere tohoto zuzudonta dostal za své služby Království od velmistra Dagalaifa. Byla to všežravá bestie, příležitostný mrchožrout, původem z Velké severní stepi. Zvěsti pravily, že ho ulovili Reginaldovi lovčí a že měl být poslán do landwallské arény, kde proti němu chtěli postavit brtníka z Medvědího hvozdu. Lovecká výprava se ze stepi vracela oklikou, kolem Port Unicornis, které již tehdy leželo na jižní frontové linii, kde válčil i hrdinný Gruhu Tempere. Ork si zuzudonta ihned povšiml a oblíbil si jej, načež o něj Dagalaifa požádal. Velmistr silné oddíly orků potřeboval, a tak zvíře spojenci daroval. Zkrotit takový kolos představovalo při Tempereho nátuře hračku.

Arne, Vaditaka i paladin Tempereho viděli už z dálky. Ten zjev nešel přehlédnout.

Orkovo šupinové brnění v záři zapadajícího slunce vrhalo krvavé odlesky, jeho čtyřstopá širočina odpočívala v koženém pouzdře, zavěšená na Tempereho zádech, ocelový řemdih Ruchh ur Grak, což v orkské hatmatilce značí Kostižeň, měl připevněn k sedlu, ostnatý biják visící na pevném, půl třetí stopy dlouhém řetězu, se schovával obalen do kůží tak, aby zuzudontovi při jízdě nezranil levý bok. Na pravé straně sedla spočíval řemeny přivázaný Tempereho štít Ohňozlom, pokrytý šupinami draka Triudathy, jež měly tu vlastnost, že nositele štítu ochránily před plameny, ať přírodního, či magického původu. Ten štít byl vzácný a mnoho udatných rytířů by za něj dalo cokoli, přestože jen uzvednout by jej dokázali skuteční siláci.

Přilbici Tempere nenosil. Byl toho názoru, že ji nepotřebuje. Také, že se mu k hlavě žádný nepřítel nikdy nedostal, i když bojoval opěšalý a zuzudonta šetřil. Možná proto, že sám byl vysoký téměř osm stop, ale spíše proto, že v bitvě si počínal tak, že rány rozdával, aniž kdy nějakou slízl. Vzhled jeho hrozivého obličeje obvykle útočníky odrazoval k přímému střetu, nemluvě o tom, jak bravurně vládl řemdihem. Kdo jej viděl v akci, ten říkával, že kde je Tempere, tam nastanou jatka. Typicky široké orkské chřípí, šedozelená kůže, vyvalené černé oči podlité krví a polozvířecí tlama plná vyčnívajících tesáků, to vše činilo Tempereho v očích protivníků děsuplným monstrem. Císařští legionáři jej pak měli přímo za démona a báli se jej, jakoby ani nebyl součástí tohoto světa. Nutno podotknout, že ork si na své ďábelské vizáži až narcisticky zakládal a většinou chodil s tvářemi pomalovanými vepřovou krví a s dlouhým ohonem tuhých, černých vlasů, svázaným do tlustého copu. I ty dvě vybělené lebky, kdysi hlavy císařských kapitánů, pohupující se na řetízcích z orkových nárameníků, dokazovaly, že Tempere je ve válce smrtelně nebezpečným bojovníkem.

Když naše trojice předjela před Tempereho, dopřávajícího si právě z polní lahve jalovcové kořalky, zahalekal Arne, sedící za Vaditakou na Renegátovi: „Qudlub ru augri!“ Byl to pozdrav užívaný mezi orky a znamenal zhruba toto: „Ork nezná strach!“

Tempere schoval lahev do oprýskané sedlové brašny, odkašlal si a poslal k zemi zelenohnědý chrchel. Nato se obrátil k příchozím, jakoby si jich všiml teprve teď a příšerně znějící bertonštinou odsekl:

„Triudatha strach naháněl.“

„Jak dlouho jsme se neviděli, Gruhu?,“ zeptal se Arne. Mac Leod zpozorněl.

„Dobrejch devět, nebo deset zim, vousáči,“ odvětil ork. „Vidím, že sis našel novýho kámoše z Egdrassilu?“

„Vida, pánové se znají,“ zasmál se paladin, „alespoň vás nemusím představovat.“

„Vaditaka z Dún Istyarnë je jak můj bratr,“ pokračoval Arne. „Sice je to elf, ale nic osobního proti orkům nemá.“

„Ale ode mě ať se radši drží dál, jasný?,“ zavrčel Tempere. Orkové se s elfy zrovna dvakrát nemilovali a tak tomu bylo odedávna.

„Jak si přeješ,“ pokrčil Vaditaka rameny. Tempere kývl hlavou.

„Jo, to je milý překvapení, Mac Leode,“ řekl Arne. „Znám se tady s náčelníkem už nějakej pátek. Kdysi jsme spolu udělali pár dobrejch obchodů.“

„Ty zbraně, cos nám prodával, nestály ani za zlámanou grešli,“ uplivl si znovu ork. „Kapitán Ramirez byl pěknej šejdíř!“

„Luka Ramirez?,“ zeptal se paladin. „Už je mi jasné, Arne, pro koho jsi sháněl naše ústřice.“

Trpaslík se nostalgicky pousmál: „Starej dobrej kapitán Ramirez! Mořskej vlk a postrach oceánu od Sancrotonu po záliv Velicante. Sice se o nás trpaslících říká, že nemáme rádi vodu, ale ujišťuju vás, že je to pomluva. Na Ramirezově galéře Marlin jsem strávil notnej kus svýho dobrodružnýho života. Spolu s kapitány Archibaldem Duboisem a Rimbauldem Půlkartounem jsme ke dnu poslali pěknejch pár lodí a ten starej náfuka Willberström si z nás dost dlouho trhal vlasy. Slyšel jsem, že od tý doby začal nosit paruku…“

„Zase ty tvoje korzárské historky,“ povzdychl si Vaditaka. Býval totiž zvyklý naslouchat těmto Arneho příběhům, kdykoli spolu vycházeli na lov. Některé měl rád, ale když slyšíte po desáté, po dvacáté totéž, tak se vám to omrzí, přestože elfové mají trpělivost vpravdě nekonečnou.

„Ty zbraně byly k ničemu,“ zamručel Tempere temně.

„Ech,“ mávl trpaslík rukou, „Ramirez byl jediným kapitánem, kterej byl ochotnej s tou tvojí hordou obchodovat, takže se nečerti. Ty pruty cos mi tenkrát dal, byly taky jen pozlacený olovo!“

Ork se zachmuřil. Okamžik se zdálo, že nad něčím hloubá a nato se začal podivně natřásat a chrčet, až pod ním zuzudont nadskakoval. Stopaři s paladinem na sebe zmateně pohlédli, ale to už Tempereho chrčení přešlo v bouřlivý smích. Ork se chechtal, až slzel, popadal se za břicho, lebky na řetízcích létaly sem a tam, zuzudont chrochtal. Dva vojáci držící hlídku na kraji mostu, zkoprněli a s úžasem sledovali toto neobyčejné divadélko, k němuž se přidal nejprve trpaslík, po něm elf a nakonec vážený paladin Mac Leod.

„Tohle shledání po letech bysme měli zapít,“ prohlásil Tempere, když konečně odeznělo veselí, a sáhl pro lahev. Paladinovi tím na tváři vyloudil zamračený výraz.

Vaditaka pobídl Renegáta. Hřebci se k zuzudontovi přibližovat nechtělo, ale jeho uzdou nevládl obyčejný lidský jezdec. Ork se na elfa ani nepodíval a podal Arnemu flašku. Trpaslík ji musel uchopit oběma rukama.

„Na co čekáš? Napij se, nezabije tě to, ale dlouho po tom neusneš.“

Arne se tedy zhluboka nadechl a lokl si orkské jalovcové. „Áááá!,“ rozkašlal se po chvíli. Tváře mu zbrunátněly a vousiska naježila. „Jdi s tím k šípku,“ doporučil Temperemu a rychle mu lahev vracel, neboť viděl, že elf s paladinem o hlt nestojí. Ork se zazubil. Vypadal při tom jako dobře nažraný troll, tedy příšerně.

„Měli bychom vyrazit,“ řekl Mac Leod. „Už teď mají nepřátelé náskok skoro čtyřiadvaceti hodin.“

„Máme nějaké zásoby?,“ zajímal se Vaditaka. „Nevím jak rychlé jízdy je schopné tady náčelníkovo zvíře, ale naše koně ujedou sto mil zhruba za deset hodin, pak ale musí odpočívat. Znamená to, že jestliže únosce a Reuwena nedostihneme, a toho se obávám, pak nám cesta k Wolfenburgu zabere celkem asi tři, ale spíše pět dní.“

„Jídlo i pití máme na týden,“ odpověděl paladin. „Vše je u mne v tlumoku a u náčelníka v brašně: chléb, sušené maso, i nějaká zelenina.“

„Ani nevíme v jakém stavu je stará silnice k Wolfenburgu. Nebo snad ano? Co vám ještě prozradili ti ubožáci, které jste tam vyslali?“

„Tunel pod průsmykem je sjízdný, brod před Vlčím hvozdem také, ale za horami se jistě budou pohybovat hlídky císařských, ve hvozdu pak můžeme čekat dravou zvěř a… Podle toho co vím, je hvozd zamořen nemrtvými, vlkodlaky a kdoví čím ještě. Každopádně musíme mít oči na stopkách. Co se silnice týká, nemám ponětí v jakém je stavu, ale po ní jet nechci.“

Elf souhlasil: „To chápu, pojedeme lesem, v blízkosti silnice. Oni to lesem určitě nevezmou. Je možné, že Reuwen již odhalil léčku a o něco se pokusil, ale podle toho, co jsme o něm slyšeli, mi to přijde nepravděpodobné.“

„Hrome, vždyť musí taky odpočívat?,“ podotkl Arne. „Třeba je dohoníme ještě před pevností?“

 

 

pracuji na pokračování...

 
   

 

Zde následuje část povídky Severní pustinou, v níž Arne von Dalmach popisuje příběh svého seznámení s Vaditakou:

 

 

Tak jak začínají pohádky? Bylo, nebylo…Ono však přece jen bylo, či spíše BYLA! A byla to hospoda.Tedy krčma, nebo zájezdní hostinec, chcete-li. Nesla poněkud bezvýrazný název Hostinec u Hnáta- což neznamenalo, že se nachází poblíž hřbitova, na němž se to po setmění hemží ožívajícími kostlivci chřestícími starými hnáty, nebo dokonce úpícími spektrami strašícími mezi rozpadlými náhrobky a občas se vydávajícími i mimo zdi pohřebiště, aby se živily emocemi ubohých živáčků. Kdepak! Tahle krčma patřila podsaditému, bodrému chlapíkovi, jemuž se na Severu přezdívalo Hnát. Každý host a návštěvník jeho hospody většinou ihned poznal, dle čeho si tento věčně usměvavý týpek svou přezdívku vysloužil. Kdysi, když byl ještě bukanýrem ve službách bertonského krále, přišel v kterési námořní bitvě o pravou nohu, kterou mu nahrazovala noha dřevěná. Život je krutý a život korzára je pěkně tvrdý, o tom Hnát mohl zpívat předlouhou písničku. Jeho handicap se stal terčem šprýmů mnoha zelenáčů v námořnickém i po přístavech jižní Bertonie. Přestože měl peněz jako želez a to jak na hotovosti tak i na různých kontech kudůckých bank podél pobřeží Obchocních vod, ženy jakoby o něj přestaly mít zájem- aby ne, když s dřevěnou hnátou, jedním skleněným okem a zjizvenou tváří připomínal spíše zombii, která vylezla z laboratoře nějakého potrhlého nekromanta. Dříve si s ženskými dopřával dýchánky, jež prosluly nejen mezi pirátskými kapitány a posádkami, ale pravidelně přinášely prachy zejména vykřičeným domům a putykám, co jich jen na Jihu bylo. A z proslulého proutníka Hnáta se takřka přes noc stal kripl bez budoucnosti, i když smrděl milióny a zkušeností z moře měl na rozdávání. Navíc,pirátské flotily teď drtilo nesmírně silné loďstvo Aspanásského císařství a námořním mordýřům nastaly zlé a hubené časy. Aspanásský velkoadmirál Mortimer Margharittus neměl s piráty sebemenší slitování a pronásledoval je dokonce i na dohled bertonských přístavů,do nichž se v případě předem prohraných konfrontací uchylovali, přestože napadnout bertonská pobřežní města přímo si netroufal- Bertonské království bylo i přes porážky od císařské armády v osmileté válce stále velmi silné a podmínky stanovené mírem uzavřeným mezi císařem Consternem IV. a králem Reginaldem, řečeným Zaječí pysk, milému velkoadmirálovi dokonale svazovaly ruce. Další válku si Bertonie dovolit nemohla a Zaječí pysk, masírován rádci se od svých bukanýrů pomalu ale neúprosně odvracel a nejednou Margharittovým pohůnkům vydal korzárské kapitány, kteří u jeho trůnu hledali ochranu a s nimiž ještě včera rozpřádal plány na přepady aspanásských zámořských kolonií a bezuzdně se s nimi nad mapami potřísněnými vínem opíjel a zpíval oplzlé námořnické odrhovačky…Takže tehdy Hnát usoudil, že na Jihu začíná jít do tuhého a rozhodl se z Bertonie nenápadně vytratit. A v těch pochmurných časech, kdy ze země,ponenáhlu se vzpamatovávající z osmiletého krveprolévání, táhly na panenský Sever do divočiny tisícovky osadníků, se k jednomu takovému konvoji kolonistů připojil i bývalý pirátský kapitán Hnát, společně se svitou osobních strážců,dvou písařů,jednoho znamenitého kuchaře, čtyř volských povozů a pokladnice nadité šesti milióny bertonských dublonů s podobiznou králíka Zaječího pysku vyraženou na aversu.
Sever však nevítal pionýry s otevřenou náručí. Nedozírné stepi se hemžily divokými nomády,  jejichž nejoblíbenější činností bylo útočit na táhnoucí karavany. Taková tlupa se obvykle znenadání vynořila z travnatého moře a s vytím hodným kvílení pekelných démonů zaútočila ze sedel bujných, obrovitých koní mračny šípů na nic netušící osadníky. Obvykle to doprovázel nářek znásilňovaných žen, umírajících obránců konvoje, lamentování okradených boháčů a ďábelský chechtot nájezdníků. Někdy se útočníci nespokojili s vydrancováním výpravy, ale pochytali kolonisty do sítí, zakuli je do okovů a poslali na trh s otroky až kamsi do Mahmúdistánu. Náčelníci kočovníků si namastili kapsy a spokojeně si mnuli dlaně.
Brzy začali konvoje doprovázet skupiny najatých žoldáků a nomádům tak zaťaly tipec. Později se stepní kmeny začaly spojovat do početných skupin, ale k dalším krvavým přepadům docházelo již zřídka, neboť náčelníci si uvědomovali, že riskovat se nevyplácí a tak se zpočátku spokojovali s výpalným vymámeným na projíždějících osadnících a posléze, když se na pobřeží vnitrozemského jezera Lach Norden začalo rozrůstat městečko  Nový Kork v opravdovou metropoli, přestali i s vymáháním „poplatků“. Patrně si uvědomili, že obchod s tak velkou osadou je pro ně výhodnější, než její zničení- navíc nově příchozích z Jihu bylo stále víc a víc. Nový Kork se stal svobodným velkoměstem. Půda kolem Lach Norden rodila bohatou úrodu obilí a samo jezero poskytovalo hojnost ryb. Hluboké hvozdy, táhnoucí se podél severního břehu vodní pláně, představovaly vítaný zdroj dřeva a dřevozpracující průmysl rostl doslova překotným tempem. Když se poté rozkřiklo, že v pohoří vyrůstajícím nad neprostupnými lesy byly objeveny bohaté zlaté žíly, slétli se do Nového Korku ze všech světových stran prospektoři a mezi nimi neskutečné množství trpaslíků ze západních hor Papalachu. Kolem městečka vyrůstaly jako houby po dešti nové a nové osady a vesnice. Byly zakládány další a další kostely, mlýny, pivovary (vínu se na Severu tolik nedařilo a bylo vzácným a váženým artiklem), pily a kamenolomy. Nový Kork byl úžasně prosperujícím koncem světa. Obchodní cesty a stezky se odtud táhly a vinuly do Bertonie, do západních knížectví i do východních sultanátů ležících za velkou stepí a rozsáhlými pouštěmi, ba i do samotného Aspanásského impéria… Stará severní Pustina, starodávné území orkských hord a Chaosu okusila pěst civilizace.

Toho dne stálo počasí, dle Hnátova úsloví: „Za prd.“ Venku skučel severák, rozblácený kraj bičoval sníh s deštěm a sychravá zima se ani v nejmenším nepodobala tropickému ráji, jehož moře Hnát ještě jako pirátský kapitán brázdil na palubě své galéry Marlin. Podzim pomalu končil, blížil se čas prvních mrazů, které tady na severu byly tuhé, dlouhé a dokázaly i zabíjet.

V prázdné hospodě však bylo útulno. Oheň v krbu vesele praskal, z roštu v kuchyni se šířila vůně šašliku, podbarvená hrdelním zpěvem dobráckého kudůka Jindry Vařechy, slovutného gastronomického divotvůrce.
Krčma Hnátova zájezdního hostince jakoby neměla vůbec nic společného s podobnými typy zařízení na Severu. Spíše, v souladu s majitelovou minulostí, připomínala rybárnu, či námořnickou knajpu. Na stěnách visely vypreparované hlavy všemožných mořských potvor. Nad krbem se šklebila žraločí tlama, masívní lustr byl ověšen lasturami a nalakovanými mořskými koníky, sloupy poblíž výčepu zdobily obrazy Marlina řítícího se vlnami oceánu- patrně ke zteči nějaké obchodní lodi, což malíř pochopitelně nezobrazil.
Také lahve, vyrovnané v policích nad barpultem nabízely netradiční pití. Hosté si mohli objednat rundu poctivého, bílého rumu, vyráběného z mléka kokosových ořechů, nebo sklenku nejlepšího aspanásského ryzlinku, či dokonce frťana prvotřídního koňaku ze Závětrných ostrovů- tedy žádný severský utrejch, přestože nejvíce tu šla na odbyt místní žitná.
A pivo? Novokorkský světlý ležák, všehovšudy za tři měďáky, takže dostupné i kmánům, kteří měli hluboko do kapsy. Hosté však dávali většinou přednost Hnátově vlastnímu, zázvorovému pivu- bylo sice o měďák dražší, ale zato mělo říz a sílu.
 
Po schodišti vedoucím z patra, kde se nacházely pokoje pro hosty, právě scházel pár mužů. Na první pohled nesourodý pár: nevysoký, šlachovitý mladík v kožené kazajce, s dýkou po boku a ohromný barbar s dlouhými vlasy svázanými do copu a s hrozivým obouručním mečem připevněným silnými popruhy na zádech.
Mladík v kazajce se dal popsat slovy: Zrzek, delší vlasy, strniště, chytré modré oči, neustále ve střehu. Barbara pak bylo možné charakterizovat asi takto: Poněkud tupý nos, tváře zarostlé řídkým vousem,s lámové vlasy a pomalá, toporná chůze.Popravdě,unaveným dojmem působili oba dva.
Vyhřátým šenkem se rozlehlo ťukání krčmářovy dřevěné nohy. Hnát se přihnal z kuchyně, kde kuchaři pomáhal s ochutnáváním chystané krmě a usadil oba zmožené hosty ke stolu nedaleko krbu.
„Nu, vidím, že si pánové přivstali!“, řekl s patřičnou dávkou obdivu. „Přiznám se vám rovnou, panstvo, že jsem už viděl spoustu maníků, které můj rum doslova odrovnal, ale vy jste po té včerejší pijatyce celkem v pohodě!“
„Pivo!,“ poručil si barbar. Z jeho hlasu byla patrná vyprahlost.
„Grog,“ hlesl zrzek.
„Hned to bude, vážení!,“ uklonil se Hnát a odkvačil splnit přání dehydrované dvojice.
Barbar se naklonil ke spolustolovníkovi a zachraptěl: „Jsme tu už tejden MacLeode. Myslíš,že přijedou? Nehodlám se tu uchlastat!“
Erik Navarro MacLeod, vrchní paladin Jeho královského veličenstva Reginalda, potřásl souhlasně hlavou.
„Ani já nemám v plánu tady popíjet, i když pivo i rum má kapitán výborné, Rogline. Počkáme ještě dnes, určitě přijedou.“
Barbar Roglin se zašklebil. „Sakra! Potřebuju vyprošťováka, nebo tlupu skřetů, abych si zvedl náladu. Hele, myslíš, že budou souhlasit s tvým plánem? Jde to proti Konvenci!“
Paladin mávl rukou. „Jinou možnost nemáme. Budem se muset spolehnout na černou magii.“
„Hm, už vidím, jak se na to bude tvářit náš potrhlý čaroděj Reuwen. Buď nás pošle k čertu, otočí se na podpatku a na akci se vykašle, nebo se bude chtít s tím tvým pokrevním bratrem seznámit a podělit se o ty svý kouzla- z toho mám ještě větší obavy.“
„Tak tady je groček a pivečko,“ postavil před ně Hnát objednané pití.
Barbar hbitě hmátl po hliněné pintě a zhluboka lokal zázvorový mok. Za okamžik mu zbrunátněl obličej, rty se stáhly do záhadného úšklebku a v šedých očích svitl plamének blaženosti.Bum! Vyprázdněný půllitr dosedl zpět na stůl, Roglin úsporným pohybem zaťaté pěsti a vztyčeného palce směřujícího do otevřených úst, Hnátovi naznačil, že si dá další pivo. Ani se nenamáhal otřít ústa od pěny.
MacLeod srkal grog daleko pomaleji.V paměti si přehrával nejasné vzpomínky na uplynulý večer a na noční kalbu. Pomalu si vybavoval, kterak tancoval polonahý na stole, jak s Roglinem zkoušeli přepít krčmáře a jak pak Roglin sbalil děvečku z jednoho místního statku a zmizel s ní nahoře, zatímco on, králův paladin, spolu s Hnátem a několika štamgasty zkoušeli zpívat staré elfské písně, dalo-li se tak jejich krákorání nazvat, přičemž je doprovázel na beznadějně rozladěnou Vařechovu loutnu. Dle skromného odhadu vypili tak galon rumu…
„Kapitáne!,“ zavolal na hospodského.
Hnát mu pohrozil ukazovákem: „Pane rytíři, kolikrát vám mám připomínat, že už nejsem kapitán, ale jen obyčejný krčmář!“
„Hm, omlouvám se. Poslyš, je možné, že nás tu dnes bude víc, proto připrav další dva pokoje.“
„A kolikačlennou společnost čekáte?“
„Tři osoby…asi. Úplně jsem na ně zapoměl. Mělm jsem ti to říct už před týdnem, ale jaksi... nebyl čas.“
„A nevešly by se do jedné cimry? Chápu, pane, že budou chtít právo na soukromí, ale na zítřek očekávám kupeckou výpravu a ta má zamluvený zbytek pokojů…“
MacLeod zatřásl naditým měšcem- a byl opravdu naditý. Hnát nasucho polkl.
„Jeden z našich přátel je čaroděj. Je to trochu nervózní člověk, Hnáte. Dohodneme se?“
„Služebníček! V Dolní hospodě konkurenta Bédi Kvasila mají volno- ty kupce pošlu tam. Tak si dáme rundu na mně, ne?“
Oběma kumpánům u stolu se protočily panenky. Okamžik se na sebe zadívali…Pak se ozval MacLeod: „Jedna runda by šla!“
Hnátův velevýmluvný úsměv hovořil jasně.
Dvě hodiny nato stepoval přede dveřmi krčmy chalupník Glenn Tříska.
„No tak, Hnáte! Votevři! Víš jaká je venku kosa?“
Z hospody se ozývaly prapodivné zvuky- nejspíš zpěv, a to velmi, velmi falešný, kombinovaný s temnými údery číchsi pěstí do tvrdé desky stolu. Vše doprovázel příšerný, hluboký smích, vycházející snad z hrdla nějakého barbara, jak Tříska skromně usoudil…
„Kurva, Hnáte! To je nějakej žert, nebo co? Votevři, nebo padnu žízní!“
Za dveřmi kdosi funěl.Nato se otevřely dokořán, aby Tříska podepřel vrávorajícího krčmáře, který mu do rukou vtiskl flašku žitné.
„Od pana rytíře,“ ucedil Hnát a lámaně dodal: „Že pozdravuju Bes.“
Vše trvalo sotva několik vteřin. Tříska stál opět před zavřenými dveřmi.
„Abys dostal vředy, jižane,“ uplivl si na Hnátovu adresu. Pak si konečně všiml lahve, kterou držel. Zuby vytáhl špunt a napil se.
„Chvála tobě, kapitáne Hnáte!,“ poskočil radostí. „Pozdrav vyřídím!“
Už se zvolna smrákalo, když po rozbahněné cestě vedoucí od Nového Korku pomalu přijížděl rozvrzaný dostavník. Zakrslý vozka na kozlíku občas bičem šlehl dvojku nevzhledných herek táhnoucích povoz, jeho kolega, vytáhlý čahoun s nosem připomínajícím zahnutou skobu, se cpal makovým preclíkem. Z útrob vozu se rozléhalo dvojí chrápání- jedno dunivé, hrubé a druhé o poznání jemnější, v pravidelných intervalech zakončované písknutím. Pasažéři si dávali dvacet.
Dostavník se skřípotem zastavil před Hnátovým hostincem. Čahoun hodil nakousaný preclík vedle sebe, kde jej ihned popadl hladový vozka a seskočil z kozlíku, aby vzbudil spící osádku.
„Jsme tady, vážení!,“ zabušil neurvale na dvířka dostavníku. „Vysedat!“
Chrápání přešlo do hlubokého zívnutí, načež se z něj zrodil lamentující, tak trochu nakřáplý bas: „Co je? Co se děje? Orkové? Nebo snad draci?!“
„Dopravní společnost Kohák a spol. vám oznamuje, že jste si zaplatili jízdenky z Nového Korku do Hasvápnic,“ oznámil probuzenému spáči čahoun trpělivě. „Jsme tady.“
Ozval se hlas druhého pasažéra- hebký, ale přesto jaksi důrazný :
„Jsme na místě, Arne, dělej, popadni tu svou bagáž …“
„Tobě se to řekne,“ hartusil bas, „když mám zdřevěnělý nohy a nemůžu se pohnout.“
„Aby ne, když je máš na sedadle a ležíš na podlaze!“
„Tak mi pomoz, sakra.Opatrně! Auvajs!“
Dvířka dostavníku se otevřela a přímo do blátivého marastu cesty vypadl z vozu podsaditý trpaslík.
„Zatraceně!,“ lamentoval, pokoušeje se postavit na nohy. „Hadry v pytli, podívejte! Jen za tu vestu z jelenice jsem vyplázl sto zlatejch!“
Zmíněné vestě by už nepomohla sebelepší valcha, ani houf zdatných pradlen.Trpaslíkovy kožené buvolí kalhoty, ozdobené stylovými, traperskými třásněmi, na tom byly podobně.
Jeho vak z bagáží skončil přímo v té největší louži, která se před hospodou nacházela.
Druhým cestujícím z dostavníku byl dlouhovlasý elf, jehož tvář, krášlená modrým tetováním edgrassilského hraničáře, se při pohledu na trpaslíka, plácajícího se na cestě, jako bojovník z novokorkských bahenních zápasů, roztáhla do jízlivého úšklebku.
I jeho oděv byl vpravdě elfský- tmavozelená kytlice, dlouhý plášť barvy podzimního lesa s masivní mosaznou sponou, lemovaný kožešinou z neurčitého druhu zvěře, kalhoty svědčící o tom, že s trpaslíkem šijí u stejného krejčího a vysoké, pohodlné boty z hověziny. Kolem krku měl elf navlečeno několik šňůrek s různými talismany- zubem z divočáka a sokolím peřím počínaje, náhrdelníkem z medvědích drápů konče. Patrně šlo o trofeje a doklad jeho loveckého umění.
„K čertu,Vaditako!,“ rozčiloval se trpaslík Arne von Dalmach. „Dělej něco!“
Elf se přestal usmívat, rozmáchl se a hodil svůj objemný batoh těsně před dveře krčmy, kde přesahující střecha s okapem zaručovala jakés takés suché místečko.Totéž provedl i s vakem nebohého druha. Nato obratně přiskočil k zasviněnému Arnemu, pomohl mu na nohy a ve vzájemném objetí se s ním odpotácel pod střechu.
Dostavník se mezitím odkodrcal do nadcházející noci,přičemž ještě několik minut k oběma cestovatelům doléhalo jeho skřípění a pobavený chechtot Kohákových zaměstnanců.
Trpaslík shodil kapuci. Objevila se zachmuřená tvář, zarostlá dlouhým,tmavým vousem, spleteným do umných cůpků.Vlasy měl ostříhány nakrátko, v křišťálově modrých očích mu hořel plamen vzteku. Vcelku budil dojem zajímavého individua, ale drobné vrásky ve tváři jej prozrazovaly- rád se smál a byl dobrým kumpánem.
 „To je teda něco!,“ hudroval. „Nejenže vypadám jako prase, ale už dva dny jsem neměl pořádně v hubě! Ech, takže co teď?“
„Zkusíme jestli je někdo doma,“ oznámil mu elf a zabušil na dveře, za nimiž vládlo podezřelé ticho.
„Měl jsem si radši vzít svýho poníka- ale to ne! Milostpán Vaditaka chtěl jet dostavníkem.“
„Kdybys pořád nenasával tu hruškovici,“ píchl Vaditaka káravě ukazovákem do vzduchu, „tak bys třeba vystoupil v pořádku…“
„Tys ji pil taky a máš na sobě jen pár dešťovejch kapek!“
Vtom se otevřely dveře krčmy a objevil se v nich ustaraný obličej kuchaře Vařechy.
„Ano?“
 
Elf se lehce uklonil. „Vaditaka z kmene Dlasků a Arne von Dalmach,“ představil sebe a trpaslíka. „Máme zde domluvené setkání s rytířem MacLeodem…“
Kudůkovy oči se rozjasnily. „Á to jste vy! Tak račte dál, pánové.Sir Erik se svým přítelem Roglinem se vás už nemohou dočkat! Pokoj už máte přichystán, ale…ehm…S vašimi přáteli, obávám se dnes nebude valná řeč.“
„A kdepak jsou?,“ otázal se elf,zatímco je kuchař uváděl do vyhřátého šenku. „Máte tu nějak prázdno.“
„Odpoledne si trochu přihnuli se šéfem…tedy s panem hostinským, jestli mi rozumíte. Teď jsou nahoře a spí. Šéf odpočívá u sebe.“
„To mně mohlo napadnout,“ zamručel Arne. „Hola, brachu,“ poplácal Vařechu po zádech, „nejdřív nás zaveď do pokoje, potřebuju na sebe hodit suchý věci.“
„Samozřejmě,“ řekl kudůk a otázal se: „Budete jíst?“
„Rozhodně,“ pohladil si trpaslík břicho. „Co máte?“
„Teplá šunka, k tomu pár smažených vajec a hasvápnický ječný chleba.“
„To berem. A k pití?“
„Libo-li grog, nebo svařené víno, pánové? Vidím,že jste docela zkřehlí…“
Vaditaka přikývl: „Kolegovi grog, je to rumař.Já prubnu svařák a prosil bych více hřebíčku.“
 Vařecha kývl a naznačil jim, aby jej následovali po schodech do patra.
Když procházeli kolem jedněch dveří, na nichž viselo z rybí kostřičky sestavené číslo 7, zaslechli, kterak za nimi kdosi mohutně chrápe. Také se ozvalo občasné krknutí.
„A kruci,“ hlesl trpaslík. „Ty se asi museli pěkně zřídit!“
Vaditaka pokrčil rameny a řekl: „Co tu tak asi měli dělat, když jsme tu měli být už před třemi dny? Kdybys pořád nezdržoval v té herně…“
„Tak to prrr,“ ohradil se trpaslík. „Jestli sis ráčil všimnout, tak mi padaly samý šestky.Vydělali jsme pět stovek! A stovku jsme už dali za dostavník, protože se ti nechtělo jet na koni!“
„No dobrá, tak se snad nebudeme hádat, ne?“
„A hele! Tak tohle beru, podívej na ten komfort!,“ vrhl se trpaslík s nadšením do pokoje, který jim Vařecha otevřel.
Předně tu byla dvě obrovská, pohodlná lůžka, vystlaná kožešinami, s polštáři a peřinami naditými kachním peřím. Dále roztopená kamna, díky nimž se v pokoji drželo příjemné teplo a noční stolky opatřené lucernami, ozdobenými motivy mořských panen a tritónů. Naproti postelím se nabízel pohodlný ušák a vedle okna zatemněného průsvitným závěsem, odpočívalo proutěné houpací křeslo. Na jednom ze stolků stál lavor, vedle nějž ležela krabička s mýdlem, vonícím po mátě.
„Bravo!,“ zatleskal Arne radostně. „To je jak v pohádce, ne?,“ zeptal se Vaditaky.
Elf přejel pokoj zděšeným pohledem. „Radši bych spal v divočině pod hvězdami,“ hlesl mrzutě.
„To seš celej ty!,“ řekl Arne, svlékajíc si zašpiněné šatstvo. „Uvědom si, kamaráde, že mi už táhne na tří stej třicátej sedmej rok…Jo, klouby už nejsou co bejvaly, v zádech mi loupe…“
„Ponocování na mrazu už není nic pro starýho trpaslíka,“ přidal se k Arneho známému a pravidelnému naříkání Vaditaka. „…zkrátka jsem se zdravím na štíru!“
Trpaslík po elfovi hodil botou. „Nech si ty narážky, špičatouchý mládě!“
„Snad se tolik nestalo,“ utrousil culící se elf.
Ani si nevšimli,že je kudůk na okamžik opustil, aby se vzápětí objevil s vědrem horké vody.
„Tady je voda na koupel, mistře trpaslíku. Je v ní kopřivový šampón a chcete-li, šéf má na skladě mořskou sůl s vůní levandule.“
Vaditaka se pobaveně uchechtl.
Arne von Dalmach Vařechovi poděkoval. „Kdepak nějaký voňavky! Starýmu trpaslíkovi, stačí voda a mejdlo!“
Kuchař postavil vědro vedle stolku s lavorem, uklonil se a odešel chystat krmi.
„Ááááá,“ namydlil si Arne chlupatou hruď. „To je lahoda!“
Vaditaka si odložil plášť a natáhl se na lůžko.
„Povím ti, Arne, že to zas není tak špatné,“ prohlásil po chvíli, rozvalujíc se na posteli.
Trpaslík mezitím dokončil hygienu a převlékl se do čistých šatů. Přestože jeho vak vypadal, jakoby ho právě vylovil z bažiny, věci uvnitř zůstaly naštěstí suché.
„Tak se půjdeme nadlábnout,ne?,“ zeptal se elfa, poté co na sebe natáhl vlněnou halenu a kalhoty z drsné kůže horského trolla.
Vaditaka se zvedl z postele a sáhl do svého tlumoku pro dlouhý plátěný balík, svázaný dvěma řemeny. Za okamžik z něj vytáhl dva krátké meče a jednu dýku s rukojetí ze srnčího parůžku.
„Bereš si zbraně?,“ podivil se trpaslík.
„Jen dýku.“
„Hm, já si nechám svou krasavici tady,“ řekl Arne,rozbalil vak a sáhl po dvojsečné válečné sekyře, jejíž ostří pokrývaly trpasličí runy.
„Rube dřevo na táborák stejně dobře, jako hlavy nepřátel,“ zazubil se a dlaní přejel topor hrozivé zbraně.
„Co říkáš, vzbudíme je?,“ pohlédl Vaditaka směrem k pokoji číslo 7, když se vydali do krčmy ukojit kručící žaludky.
„Nech je spát, zejtra je taky den,“ odvětil Arne a zavětřil. „Pokud mne čuch neklame, tak cejtím výtečnou baštu! Dělej, rychle dolů!“
Na schodech se málem srazili s Jindrou Vařechou.
„Šéf je už vzhůru a čeká na vás. Jste spokojeni se vším?“
Trpaslík mu ukázal vztyčený palec. „Lepší to bejt nemůže. A kampak?“
„Jdu vylít špinavou vodu po vaší koupeli, vážený.“
„Tak to jo. A buď tak hodný a na nic tam nesahej.“
Kudůk se uklonil a zmizel za ohbím chodby.
Už na schodech ucítili vůni pokrmu, okořeněnou jemným odérem svařeného vína. Arneho nozdry se zachvěly v očekávání andělských hodů.
Stůl poblíž krbu skýtal vábivou podívanou.Na dřevěném prkénku spočívaly opečené plátky libové šunky, vedle stála ošatka vrchovatě naložená krajíci světlého chleba.
Trpaslík zajódloval blahem a vrhl se na jídlo jako galejník, kterému právě ohlásili přestávku na dlabanec.Vaditaka důstojně dokráčel ke stolu, usedl naproti Arnemu a chopil se číše ze smaragdově zeleného skla, z níž se linulo ono báječné vinné aróma.
„Vážně skvělá hospoda,“ prohlásil trpaslík mezi mlaskavými sousty. Elf usrkl svařáku, okamžik nápoj laskal jazykem na půnebí, zatímco jeho tvář nabývala ponenáhlu slastného výrazu.
„Zvláštní mi ale přijde,“ řekl po chvíli, „že to tu vůbec nepřipomíná tyhle seveřanské podniky.Víš co myslím? Pokaždé je to v těchhle končinách stejné- sláma na podlaze, puch zpocených těl, zvratky kam se podíváš.Pamatuješ na krčmu Veteránův úděl v Podlesí? Maso tam měli nedopečené, krčmář šidil a točil pivo pod míru, víno bylo zkyslé a ti štamgasti!“
Arne polkl obří sousto šunky a pravil: „To ti teda povím! Jsem sice zvyklej na různý pajzly, ale Veterán byl úděsnej. A běhali jim tam slepice, všiml sis…Vlastně všiml viď? Haha, ten dobytek hostinskej vůbec nepoznal, že mu jeden pták chybí. Já pořád co ti to kvoká v baťohu! Byla sice hubená, ale na polívku ála divočina to nakonec dalo.“
„A ty záchody! U egdrassilského dubu! I ve vojenském táboře jsem viděl čistější.“
„Poslyš, Vaditako, tak ti tak koukám támhle na ten obraz a nemůžu se zbavit dojmu, že tu loď jsem už někde viděl.“
„Tu galéru?“
„Mno jo. Mám pocit, že bych ji měl znát.“
„Odkud prosím tě?,“ podivil se elf, studujíc zmiňovaný obraz.
„M-A-R-L-I-N,“ slabikoval Arne nápis na boku lodi, pod nímž se rozstřikovala bílá pěna vlnícího se oceánu.
Klap, ťuk, klap, ťuk. Do praskotu hořících polen v krbu se ozval přesně tento zvuk. Klap, ťuk, klap, ťuk.
Oba hosté odtrhli pohledy od umění a upřeli je na individuum, které se vynořilo ze dveří postranní místnosti,na nichž bylo ozdobným písmem napsáno KUCHYNĚ.
Belhalo se k nim o holi, protože pravou nohu mu nahrazovala dřevěná protéza. Ze zjizveného, usmívajícího se obličeje na ně zíralo skleněné oko a na levém rameni individua seděl pestrobarevný papoušek.
„NE!,“ zvolal Arne překvapeně.
„Ano,“ prozradil mu zjev vypitým hlasem.
„NE!,“ opakoval trpaslík.
„Ale ano,“ řekl Hnát a papoušek jej doplnil zhruba těmito slovy:
„Zahákovat! Vzdejte se a já vás ušetchrrrím!“
Trpaslík do sebe hodil panáka rumu a trval si na svém: „To prostě NENÍ možný!“
„Svět je malý a je to možné,“ oponoval hostinský.
„Promiňte, že ruším váš dialog,“ ozval se Vaditaka, „ale oč tu k sakru jde?“
„Dvacet stupňů levobok!,“ zaskřehotal papagáj.
„Ty drž hubu,“ sdělil opeřenci vysloužilý pirát.
„Archibald Dubois,“ hlesl Arne.
Hnát přikývl. „A zde Arne von Dalmach,někdejší Pidipostrach všech moří! Tak jak se vede, stará vojno?“
„Hm, takže staří známí?,“ ucedil elf pobaveně a stočil zrak na zkoprnělého trpaslíka. „Nikdy ses nepochlubil, žes byl námořníkem.“
Arne mávl rukou. „Námořníkem? Haha, to sotva. To je povolání pro zelenáče, pane elfe.“
Hnát dokulhal ke stolu a usadil se vedle trpaslíka. Papoušek zatřepetal křídly, vznesl se a usadil na lustru odkud okamžik nadával těmi nejsprostšími jmény, jaká od svého majitele odposlouchal. Hnát po něm mrštil prázdným pohárkem, načež pták odpověděl sametovým hlasem mladé ženy: „Pícháš jako hadrrrovej panák!“ Nato odletěl kamsi do rohu krčmy, odkud pak tu a tam častoval hosty vtipnými glosy.
Arne se mezitím vzpamatoval ze svého údivu a s upřímným hrdelním smíchem objal dávného přítele, přičemž Hnátovo dojetí bylo zhruba stejného rázu. Úžas se nyní přenesl na stranu Vaditaky, který popíjejíc horké víno, se zájmem sledoval setkání, jehož by se tady, na konci světa nenadál nikdo z nich.
„Takže tobě teď říkají Hnát?,“ halasil trpaslík. „No, pamatuju si tě trochu jinak, Archie. Časy bouřlivého mládí, no jo.“
„Tys taky přibral, starý brachu,“ odvětil Hnát. „A podívejme! Na mou věru, taková vousiska jsi nemíval- co je to?“
„Jsem rád, když to ženský šimrá.“
„Hehe, nezměnil ses, Arne. Když si vzpomenu na naši společnou službu pod kapitánem Ramirezem- šavle zvonily, kuše drnčely a z bambitek se kouřilo. Všechny děvky od Sancrotonu po Závětrné ostrovy byly naše! Hele a co ten lov na žraloky v Kostlivčí zátoce? No, víš přece, ne? Jak jsme jim dali sežrat toho aspanásského prevíta…“
„Pst,“ zasyčel Arne. „Minulost je minulost a tohle štěně,“ ukázal prstem na Vaditaku, „je jako můj syn. Nerad bych, aby věděl…“
„Žes býval pirátem?,“ zeptal se Vaditaka. „Klobouk dolů, Arne. Stihl jsi toho vážně dost. Teď vážně: Vůbec mi to nevadí, naopak! Jsem ještě mladý- tedy, co se elfského věku týká, takže vítám každou tvou zkušenost. Být obyčejným námořníkem by tě nebavilo, tím jsem si jist.“
„No to mi je řeč!,“ dloubl Hnát palcem Arneho do žeber.
Trpaslík se kysele ušklíbl: „Tenhle elf je prostě jinej- díky bohům za něj!“
„A to by mně zajímalo, jak se dal elf dohromady s trpaslíkem?,“ zeptal se krčmář. „Pokud vím, vaše národy se moc nemusí.“
„Za to může mamon,“ souhlasil Vaditaka. „Mamon zlata a drahého kamení, kterému trpaslíci podléhají. Před mnoha věky naši předkové dokonce vedli války- o horská údolí, o lesy na úbočí hor. Pak přišli lidé, soupeři silnější než starší plemena a s nimi jejich magie, nekromancie, železné zbraně. Od těch dob jsme neutrální- jak my elfové, tak Arneho soukmenovci. Svět se neustále mění a my musíme držet s těmito změnami krok…“
„Tak, tak, mistře elfe, ale pořád mi nejde do hlavy, jak je možné, že to vy dva táhnete spolu?“
Slova se ujal Arne: „To je dlouhá historie, Archie. Máme ale trochu času, proto ti ji můžu vylíčit.
Příběh Arneho setkání s Vaditakou…
 
Bude to už bratru přes deset let, co jsem zase jednou opustil rodnou hroudu Dalmach v Rudnejch horách. Nuda, pánové, bezmezná nuda. Tak jsem se potloukal po severozápadu a abych uplatnil svý „válečný“ zkušenosti, nechával jsem se najímat různejma papalášema jako žoldák. Nebyl to nejlehčí chlebíček, ale plat byl ve zlatě… ehm, žrát bylo taky co a hlavně jsem se nenudil. Nápady mívají urozený lidi lecjaký. Tak jsem jednou na rozkaz jistýho hraběte sváděl lítý bitky s tlupama skřetů, jindy jsem zas krotil vzbouřený sedláky. Baron…tfuj! nevzpomenu si už na jméno, ale znělo nějak jako Krajník, chtěl abych dával pozor na zálety jeho o hodně mladší manželky. Nevím co na mě lidský ženský viděj- přece jen jsem trpaslík a ke všemu už v pokročilým středním věku- takže když pan baron zjistil, že jsem s jeho paničkou skončil ve stodole za zříceninou který říkal hrad, nejenže mi nevyplatil odměnu, ale poštval na mně jiný žoldáky- lovce zločinců. Nastaly mi těžký časy. Lovci byli profíci a naháněli ubohýho trpaslíka lesy, nelesy, řeky, neřeky, údolí neú… jo, zkrátím to- takže nakonec jsem uštvanej k smrti skončil v nějaký zapadlý vísce poblíž Včelojed. Myslel jsem si já blbec, že jsem lovce zmátl falešnou stopou na sever do trollovišť a v duchu jsem se radoval, jak s nima trollové zatočej. Chyba lávky! V tý tlupě totiž měli výbornýho stopaře. Elfa. Jo, tady Vaditaku. Tak vám sedím v tý díře před hospodou, popíjím desátý pivo a rozhoduju se kam se zdekluju. Už jsem měl plán, že potáhnu na jih a dám se ke gladiátorům. V aréně se dá taky dobře vydělat… No a tak tam sedím a najednou odněkaď přiletí šíp a srazí mi přilbu z palice. Jo, pokusil jsem se zvednout a vzít kramle, ale druhej šíp mě připíchl za kazajku k roubení hospody. Tak jsem dopil pivo, vytáhl sekyru a řekl si, že zadarmo kůži nepříteli nedám, ať už je to kdo to je.
K mýmu překvapení to byli ti lovci. Vedl je takovej vysokej vůl v kožený zbroji a s okovaným obuškem. Bylo jich asi dvacet… že pět? No tak pět, díky Vaditako za opravu- takže pět, včetně tady kámoše elfa. Ten se držel stranou, když mi dávali nakládačku. Jo, prostě elfí povaha. No a ten baron chtěl důkaz o tom, že jeho zneuctěná žínka byla pomstěná. Skoro jsem se ubránil. Skoro. Jeden z těch padouchů měl ale bič- devítiocasou kočku, takovej ten trestající šmejd, kterým kapitán Ramirez mastil záda odmlouvajícím bažantům, pamatuješ Archie? Takže mi s ním švihl kolem kotníků a vzápětí jsem se poroučel k zemi. Nakládačka se změnila v držkobití.
Ležel jsem v mrákotách. Vesničani zabouchli dveře chalup na petlici a všecko sledovali skrze okna. Musela to bejt náramná podívaná!
Zaslechl jsem jak se ti syčáci baví co se mnou: „Ta sekera je moje, ruce pryč!“ To mluvil jejich šéf.
„Co s ním? Baron chce jeho hlavu.“
„Mám lepší nápad, Gaspare. Uřízneme mu koule!“
V ten moment jsem asi poprvý v životě- a říkal jsem si,že je to asi taky naposledy- dostal strach. Bez hlavy je to pešek, ale bez nádobíčka… No, to je vlastně fuk. Takže se ještě chvilku dohadovali a nakonec se dohodli, že budu vykastrovanej!
„Chlapi,“ zachroptěl jsem, „neblázněte… Zaplatím vám a smažem to.“
Odpověděl mi šéf. Kopancem do ksichtu. Přišel jsem tehdy o spodní zuby.
Pak se ozval ten elf. „To by stačilo, Hugo. Říká, že zaplatí, to se mi zdá čestné.“
„No jasně,“ zahuhlal jsem, zalykaje se krví.
„A co ti je po tom, stopaři? Tys měl jen za úkol dovést nás až k němu a tos splnil. Svůj podíl máš, tak se do toho neser!“
„Ne tak zhurta,“ povídá elf. To už měl nataženou tětivu a tři šípy namířený do hloučku lovců.
„Nejsme amatéři. Máš zlato trpaslíku? Každý z vás má někde nějaké ulité. No tak?“
Už nevím, jak jsem se chtěl vylhat, ale to není podstatný, protože ten idiot, ten Hugo byl taky pěknej rasista.
„Slyšíte ho, elfáka? Řekl jsem, aby ses do toho neplet, špičatouchej…au!“
Vaditaka má šlechetný srdce, ale tuhle urážku neskousl. Občas ho s ní škádlím, ale to je mezi náma… Hugo to koupil do ruky a dva z lovců jakbysmet. Zbraně pustili na zem.
„Co čumíš, pitomče?!,“ zaryčel šéf na Gaspara, kterej byl jedinej schopnej boje. „Dělej sejmi toho parchanta!“
Dodneška se mi vybavuje, jak se Vaditaka na Gaspara podíval a pomalu zavrtěl hlavou. Naneštěstí ten blb Gaspar byl chabrus na mozek a pokusil se po něm hodit dýku. Samosebou k němu ani nedoletěla, protože jeden šíp ji sundal ve vzduchu a další skončil mezi Gasparovejma očima… takže mrtvej by v tom i byl, akorát, že jsem to nebyl JÁ. A další měli následovat.
Zkrátka, než jsem se nadál, lovci leželi vedle svejch zbraní, přičemž Hugo se doslova ježil šípy.
„Dobrá trefa,“ podotkl jsem na elfovu adresu a obdařil prošpikovaného Huga krvavým plivancem. „Copak bude teď, mistře lučištníku?“
„Co by?,“ povídá. „Kdybych věděl co je to za ksindl, nikdy bych se k nim býval nepřidal.“
„Aha,“ já na to. „Předpokládám, že bys nepohrdl místním pivem? Jsou to sice patoky, ale do Včelojed je to den pochodu hvozdem. Taky bych si měl hodit do kupy rozbitej ciferník.“
Neodmítl. Zabouchal jsem na krčmáře. Vykoukl z hospody na to boží dopuštění a požádal mně jménem nepřítomnýho starosty (kterej byl coby koňský handlíř mimo osadu), abysme vesnici okamžitě opustili. Tak jsem obral postřílenou tlupu o peníze, které teď lovcům byly stejně k ničemu a jal se hospodskýho přemlouvat, aby nás tam nechal ještě na jednu noc. Asi chtěl protestovat, ale při pohledu na mou sekyru a elfův jasanovej luk si to rozmyslel. Souhlasil, ale vymínil si, že se musíme zbavit těl. Co se dalo dělat? Pohřbít je na vesnickým krchově nám nedovolil, tak jsme je zahrabali u lesa. Pachtili jsme se s tím celý odpoledne i kus večera, ale pít bylo co a o zábavu se staral Vaditaka, kterýho jsem pomalu rozpovídal. Byl to traper- hraničář. Doprovázel jako lovec a stopař pionýry a kolonisty z jihu. Na zimu se vracel na západ až k hranicím Egdrassilu, kde lovil jeleny. Nebyl válečník jako já, ale pár bitek s nomádama už měl taky za sebou. Jenže po založení Korku se kočovníci vykašlali na nájezdy a dali se na obchod. Hraničáři tak přicházeli o džob a spousta jich zůstala jen u lovu. Vaditaka ňákej čas dělal průvodce lovcům kožešin a zlatokopům v Černejch horách. Pak se spřáhl s partou kolem nebožtíka Huga. Poslední dobou to už asi mezi nima pěkně skřípalo a korunou všeho byl jejich spor o mou maličkost.
„Hrome, říkáš,že ti je jenom pětadvacet zim, ale stihls toho fůru,“ pochválil jsem ho. „Zachránils mi život, elfe a chci abys věděl, že nikomu nezůstávám nic dlužnej. Proto ti nabízím přátelství na život a na smrt. Ber, nebo nechej bejt.“
Vzal to. Takže od tý doby se životem protloukáme spolu. Ještě ten den jsme ustanovení našeho přátelství řádsky oslavili a dali si v tý hospodě do trumpety.
Naučil jsem se od Vaditaky číst stopy. Ukázal mi tajemství lesa a divočiny. Na oplátku jsem ho přiučil boji s ocelí, vštípil mu jak rozezná zlato od pyritu, co je křišťál, co diamant, jak připravit střelnej prach… Zažili jsme spolu už spoustu báječnejch dobrodružství, při nichž svištěly šípy, lítaly jiskry od ostří a pivo teklo proudem… Dokonce jsme spolu bojovali i ve válce s Aspaňáky! Navíc můj přítel má bohatej repertoár elfskejch balad. Takže nudě jsem dal vale- teď je ze mě traper. Naším domovem je step, les a táborovej oheň.

Hnát znalecky pokýval hlavou. „Tomu říkám příběh! Vidím, žes nevedl až tak nudný život, Arne. Jakže je to dlouho, co jsme se plavili oceánem na Ramirezově Luně?“
Trpaslík se zamyslel. V duchu se přenesl zpět na palubu brigantiny starého korzárského velitele Ramireze. Šedovlasý mořský vlk Luka Ramirez! Krutý drancíř neznající slitování- pirát ze staré školy! Postrach obchodních konvojů a aspanásských zlatých flotil! Kolik jich jen  poslal ke dnu? Ty vraky bys počítal pěkně dlouho… A pobřežní města na která Ramirez pořádal pravidelné letní nájezdy, vždy těsně před obdobím monzunů- dodnes stojí v zříceninách a žalují světu svou zkázu…
„Nějakej pátek to už bude,“ hlesl Arne. „Rozhodně víc než půl století…“
„Rozhodně,“ přitakal krčmář. „Už mi táhne na sedmdesát…Vlastně jsi udělal dobře, žes nás opustil.“
„Jo, bylo to po tý bitvě u Želvího ostrova. Luna to tehdy schytala od Margaritthovejch bitevníků… Sám víš líp, že se nepovažuju za zbabělce, Archie, ale Ramirezovo řádění se už vymykalo běžnýmu pirátskýmu řemeslu.“
„Tehdy jsme Margaritthovým lodím tak tak vyklouzli. Přišla tuhá bouře a císařští to vzdali. Kapitán zuřil. Ano, bylo to i kvůli tobě, bratrům De Rufům a starému kormidelníkovi Zanfasovi. Samozřejmě,že vás měl za zbabělce, zrádce a nevděčníky. Křižoval oblast kolem Mysu plameňáků, kde si myslel, že narazí na váš člun a dušoval se, že vás nechá nejdřív protáhnout pod kýlem a pak pověsit na ráhně.“
„Nu, tehdy by mi to připadalo únosnější, než to, co jsme při útěku z Luny zažili,“ řekl Arne vážným tónem.
„Lijavec, mokro kam se vrtneš. Oheň nehořel, ale doutnal a k jídlu jen plameňáci- navíc měli odporně tuhý maso. K nejbližší civilizaci to bylo podle mapy víc než čtyři stovky mil skrze džungli. Zanfas kapitánovi šlohl demižón vína a pil jak duha, takže ztratil orientaci a pochopitelně nás vedl blbě.Tak jsme z džungle vylezli přímo do tábora kanibalů. Oba De Rufové zařvali v bitce s divochy, mě se Zanfasem se podařilo zdrhnout. Bloudili jsme pralesem několik dní, nebo týdnů, už nevím… Nakonec jsme narazili na kolonii bertonských dřevorubců. Kormidelník se už z těch útrap nevzpamatoval- pomátl se a jednoho dne si v lese hodil provaz. Nějakej čas jsem se živil kácením dřeva, dokud jsem něco nenašetřil a nevydal se na dlouhou cestu domů. Mimochodem, zlato, který jsme si s sebou vzali z Luny, ten pablb Zanfas ztratil v džungli, když jsme zdolávali bažiny plný dotěrnejch moskytů. Namouduši bych ho asi tenkrát zabil sám, kdyby to nebyl kámoš.“

 NÁSLEDUJE ZAČÁTEK ROZEPSANÉ POVÍDKY (9/2009):                                                                                                                    

 

1.
 Trpaslík Arne von Dalmach zhluboka zabafal z vyřezávané fajfky a vypustil ke špinavému stropu zájezdního hostince Žíznivá míle elegantní kroužek voňavého, modrého dýmu. Masité rty, pod bujným plnovousem sotva rozeznatelné, se stáhly do spokojeného úšklebku. Výborný shatwiarský tabák. I ten kroužek, co se teď rozplynul mezi krovovými trámy, se mu vydařil! Takové míval rád. Hlavou se mu pak honily vzpomínky na rodnou hroudu, na zvonivou píseň kovadlin, horské štíty a krystalové jeskyně prorostlé geodami. Vzpomínky se prolínaly s jasnými vizemi trpaslíka: brodil se velehorami zlata, stříbra, drahokamů a železné rudy. Plaval v nich, potápěl se, baštil na platině, zadek si vytíral diamanty. A kouřil dýmku nacpanou lepším zbožím, než je tohle… Pak to přišlo. Arneho chuťové pohárky, už nestačily vstřebávat aromatickou chuť tabáku. Sny se vytrácely do nenávratna, trpaslík se nořil zpět do všední reality. Jeho tvář dala kopačky úsměvu opojení a dala si dostaveníčko s vráskami rozhořčení. Sundal nohy z desky stolu a chraplavě zahartusil:
„Může mi někdo sakra vysvětlit, proč trčíme v týhle špeluňce, když jsme si mohli zahrát tahanou bábu s panošema hraběte Malavesta? Rub a líc je sice trochu drahá herna, ale řekl bych si o novej balíček karet a ty holobrádky dočista oškubal! A pití tam maj zatraceně lepší než v týhletý díře!“
„Copak můžu za to, že se ten člověk chce sejít zrovna tady?“ ozval se nakvašeně paladin Mac Leod, nevysoký mladý muž, ohnivě zrzavých vlasů, nakrátko, po vojensku ostříhaných. „Řídíme se jeho přáním a ne tvou touhou karbaníka, Arne.“
Trpaslík si odplivl pod stůl. „Čekáme na toho cápka skoro celej den. Pivo tu stojí za starou bačkoru, bozi vědí, odkud ho ten šizuňk, co si říká krčmář, vozí. Taky jsem si všiml, že ředí kořalku!“
„Žíznivá míle je zaručeně nejdražší zájezdní knajpou na hasvápnický silnici!,“ přisadil si k Arneho lamentování urostlý, vysoký barbar Roglin. „I když ceny maj proti hospodám uvnitř hradeb přijatelný. Arne má pravdu. Měli jsme se sejít někde ve městě. Když už se ožrat, tak v luxusu!“
Mac Leod vypil zbytek svého tupláku, utřel si rukávem stříbrem protkávaného kabátce strniště nad horním rtem a oběma nespokojencům odsekl:
„Pan Le Salére se nechce sejít ve městě. Jistě má pro to své důvody, ale po těch nám zatraceně nic není. Pokud vím, nejsme sami, koho oslovil. O tu práci má zájem víc lidí! Jsme ale první, kdo ho asi doopravdy zaujal, komu jak se zdá důvěřuje a komu dal dokonce zálohu! Tou musíme šetřit! Měli byste si vážit jeho zájmu, protože jsme po tom nevyvedeném dobrodružství v Černých horách úplně švorc, a tenhle člověk vypadal, že je při penězích.“
Trpaslík nevrle zamručel a barbar pokrčil mohutnými rameny. Oba věděli, že nevydařená výprava do hor, za pokladem jistého starověkého knížete, skončila fiaskem. Mapu k pokladu Arne vyhrál na jakýchsi světem unavených žoldnéřích při nevyrovnané partii vrhcábů v jedné hospodě v Mlynářově Lhotě. Staří vojáci se už necítili na takové dobrodružství. Mapa jim byla k ničemu a tak ji vsadili a prohráli. Mac Leod s čarodějem Družiny Reuwenem se po historii knížecího pokladu trochu pídili v knihovně landwallské Univerzity a rozhodli se risknout dlouhou cestu na sever. Ten poklad sliboval opravdové bohatství a jistě i nemalý krapet zábavy k tomu. Přibrali s sebou ještě elfího hraničáře Vaditaku-věrného přítele trpaslíka Arneho a vyrazili oklikou přes Nový Kork, skrze Velkou Severní Pustinu do Černých hor. Zdárně překonali nekonečné nástrahy přírody, jakými jsou skalní rokle, dravé šelmy, neschůdný terén a laviny, aby nakonec nalezli jeskyni s pokladem přesně tam, kde slibovala mapa. Trpaslíkova záliba v kostkách, se spolu s jeho hráčským uměním vyplatily!
Ještě než vstoupili do jeskyně, uspořádali malou oslavu, při níž vyteklo pár galonů trpasličí kořalky, a vykouřilo se půl unce Reuwenova vzácného rádžastánského konopí. Každý se už v ten okamžik viděl milionářem a navzájem si jeden přes druhého nadšenými hlasy sdělovali, jak se svou částí pokladu naloží. Ale ouha! Když byl večírek v nejlepším, právě ve chvíli, kdy Arne kolem táboráku tancoval dalmašského kozáčka, povzbuzován bouřlivým potleskem ostatních, přepadla družinu početná tlupa orků, vedená dvojicí zuřivých šamanů. Na žulové terase před jeskyní se strhl urputný boj, jaký se poštěstí jednou za čas. Naši dobrodruzi utržili nesčetné šrámy a jelita. Roglin skolil dva obrněné orkské válečníky, Arne jednoho doslova rozpůlil sekerou. Přesila ale byla značná a hrozila Družinu udolat a zničit, jako řvoucí příboj hrad z písku. Nakonec se jim díky magickému umění potrhlého čaroděje Reuwena a lukostřelecké dovednosti elfa Vaditaky, podařilo z nerovné bitky uprchnout. Dokonce zachránili i paladinova nádherného vraníka, na němž si Mac Leod bezmezně zakládal a jednu mulu s bagáží. Orkové je pronásledovali půl dne, až do průsmyku na okraji hor, načež se s vzteklým řevem nad tím, že jim kořist uprchla, stáhli zpět. Už, už si Družina mohla oddechnout, naneštěstí hned za východem z průsmyku narazila na smečku lovících trhačů. Než se kdokoli nadál, roztrhali tihle zakrslí, hbití drzouni, ozbrojení srpovitými drápy, zbylou mulu a roztahali výbavu Družiny široko daleko. Než je Reuwen odehnal ohnivými zaklínadly, rozškubali plazí potvůrky mapu pokladu, Vaditakův zápisník, Arneho jelenicovou kazajku, zlikvidovali Roglinův oblíbený plášť z wyverní kůže a Mac Leodovi varkoč s rodovým erbem. Do toho se přidala pořádná chumelenice, vprostřed podzimu nevídaná. Výprava dopadla katastrofálně. Všichni to věděli. Peníze, které do pouti za pokladem investovali, byly fuč, peníze, které jim zbývaly, stačily leda tak na pár dní v nejlevnějším hostinci Nového Korku. Na cestu domů však ani náhodou.
Proto se jim nabídka práce, jíž Mac Leodovi poblíž zapadlého lichvářství v Provaznické ulici, kde paladin zastavil za slušný peníz milovaného koně, nabídl vážený měšťan Le Salére  (tak se mu ten muž představil) skutečně hodila. I těch sto dukátů, ne coby záloha, jak si paladin namlouval, nýbrž dost štědré všimné. Zvláštní. Je pravdou, že Družina je dost známá. Víc, než všechny pozdější akce, pětici přátel a bojovníků s nepravostmi Starosvěta, proslavila Osmiletá válka, v níž se dali dohromady a tak trochu napomohli jejímu konci. Le Salére si na ně jistě sehnal reference, přičemž Mac Leod na něj zjevně udělal dobrý dojem.
„Takže nějaký obchodník, Ericku?,“ oslovil paladina elf Vaditaka, sedící vedle Arneho. „A zazobaný k tomu?“
Mac Leod luskl na krčmáře a objednal si další pivo. „To tvrdil on,“ sdělil elfovy, „ale jako obchodník mi nepřipadal. Spíš překupník, možná pašerák. Dobře oblékaný, znalý bontonu. Myslím ale, že mezi smetánku nepatří odjakživa. Habány, co ho doprovázeli, určitě nenajal mezi námezdnými bojovníky. Tvrdí chlapíci z novokorkského Cechu vrahů. Jeden z nich měl kolem pasu obtočenou strunu garoty. Ani se to nesnažil skrývat.“
„Vida,“ hlesl elf a zašklebil se při představě, že už třeba nespatří zelené hlubiny egdrassilkých hvozdů. Zločinecké síly se spikly a hrozí ztrhané, zkroušené Družině sítěmi těžko proniknutelných intrik, jedů a dýk ve stínech.  „Už to tak vypadá, že máme co do činění s místním podsvětím.“
„No a?,“ zamručel trpaslík a hodil do sebe panáka rumu.
Vaditaka obdivoval tu houževnatou náturu. Chrabrost trpaslíky šlechtí.
„Pokud po nás nebude chtít udělat banku, nebo vyřídit konkurenční kartel, proč bysme ten džob nevzali?“
„A jak na nás vůbec kápl?,“ zajímal se Roglin, jehož strach ustrnul v kolébce. Temperamentu měl na rozdávání, ale jeho strategické myšlení vázlo. Sotva zaslechl slovo podsvětí, zachvěl se vzrušením. Všem zlosynům, kteří by se náhodou vynořili třeba z dvířek od sklepa, nebo by sem vtrhli okny, hrozilo okamžité rozporcování obouručním bastardem. Ostří z barbarského Aisenheimu neznalo slitování.
„Doporučil nás hospodský od Divoké pinty,“ informoval barbara Mac Leod. „Vždyť víš. Ten tlusťoch, kterému jsme před dvěma lety pomohli od gangu ze Západní čtvrti,“
Roglinovi před očima prodefilovaly obrázky zkrvavených rabijátů. Nikdy si výpalné, pro které přišli, neodnesli. Pohrál si s vyděrači tak, že výsledek připomínal scenérii z jatek a on sám se podobal šílenému řezníkovi. Kolegové ho pak museli ukrýt před městskými strážemi, přivolanými zvuky masakru a vyděšeným jekem prchajících hostů, ve sklepě. Namluvili jim, že se gangsteři v amoku a opilství navzájem pozabíjeli. Strážníci sehnali dobrou třetinu městských hrobníků a zručného elfího preparátora, který měl dát před pohřbem do pořádku rozsekaná těla. Posléze se na celou událost zapomnělo. Gaunery nikdo nepostrádal, nikdo jich nelitoval, tedy až na šéfa bandy. Boss byl o týden později nalezen poblíž Drnčilovy kyrysárny. Neznámý soudce lynč do něj nasázel tři šípy, zasáhl ho bleskovým zaklínadlem, usekl mu nohy a uťal hlavu, která skončila nabodnutá na píce, ratištěm zaražené v dlažbě chodníku. Když se rozkřiklo, kdo za tím asi stojí, zločinnost v Novém Korku přechodně klesla o sedmdesát procent. Velitel stráží Družině nabídl místa konstáblů. Když s díky, jako jeden muž odmítla, na pět měsíců jí vykázal za hranice svého okrsku.
„Potom co nás včera vyhodili od Telecí hlavy, zatímco vy jste šli sem, já s Reuwenem se zastavil U Divoké pinty. Všechny pokoje měli obsazené. Když už nic, aspoň nám přítel hostinský slíbil vypomoci tím, že se nám pokusí dohodit práci. Někdy se tam musíme otočit a popít s ním.“ Paladin nezůstával nikomu nic dlužen.  
Roglin sjel pohledem z Mac Leoda a zadíval se na čaroděje. To co viděl, v něm, ostatně jako pokaždé, vyvolalo smíšené pocity. Raději se vrátil k pivu.
Čaroděj Reuwen nedoslýchal. Levé ucho měl hluché a pravé silně nahluchlé. Byla to památka na velkolepý laboratorní experiment s explozivní houbou kořenitkou nadmutou. Zakotvil při okraji stolu, usrkával ze sklenky levné víno a neustále měl v pravém uchu zastrčený krček kovového trychtýře, který mu sloužil coby naslouchátko. Nikdo nikdy nevěděl, zda je duchem přítomen, protože se jeho mozek ustavičně zaobíral věcmi, jež dávají smysl pouze mágům, stejně, jako nikdo nikdy nevěděl, jestli pozorně nenaslouchá. Nyní se hubenými prsty žlutozelenými od kouření konopí, poškrabal po rozcuchané bezbarvé kštici, místy prorostlé prvními šedinami a huhňavým, jakoby nosovým hlasem prohlásil: „Myslím, že jsem právě objevil princip extrakce éterického plynu z plicního měchýře černého draka. Je to obdivuhodné.“ Nato se chopil sklenky, přičichl si k jejímu nakyslému obsahu a s vybranou grácií labužnického alkoholika si dopřál řádný hlt. „Vývar z Arneho ponožek by chutnal líp, než tohle víno. Ale co se dá dělat. Šup tam s ním.“
Zraky spolustolovníků spočinuly na čaroději. Trpaslík si povzdechl, Vaditaka si zaťukal na čelo. Roglin se temně zachechtal do nitra poloprázdného tupláku a paladin obrátil oči v sloup.
 Reuwena šlo buďto milovat, anebo nenávidět. Kompromis těchto dvou citů ustávali jen čtyři výše jmenovaní. Kdo se tuto otrlou čtveřici pokusil na delší dobu napodobit, většinou skončil v sanatoriu Zeleného kláštera, s diagnózou naprostého nervového zhroucení. Jeden z čarodějových známých prý spáchal sebevraždu skokem do vyčarované tlamy vorvaně. V jeho pamětech stálo, že s takovým šprtem se zaječím ksichtem a maloměšťáckými názory, se nedá bydlet, natož s ním ještě sdílet polovinu cvičebnic a toaletu. Roglinovi to v přestávce při bezuzdném milování prozradila mladá vědma Fléure, k níž kdysi doprovázel uzavřenou netýkavku Reuwena pro pytel žabopýřích křídel a náhradní součástky do trychtýře.
 „Poslouchal jsi nás vůbec?,“ otázal se čaroděje paladin.
„Ale jistěže,“ zavrčel Reuwen, s jazykem částečně ještě zdřevěnělým po trpkém víně. „I kdybych teď neměl naslouchátko, nezapomeň, že umím odezírat ze rtů.“
„Nu a? Tvůj názor? Máme tu práci vzít?“
Čaroděj se jal cípem pláště čistit skla svého cvikru-byl totiž také silně krátkozraký a šeroslepý. „Toho tvého opulentního pána znám, milý Mac Leode. Býval to vyhazovač v podniku U lázní.“
„Ale vždyť to je…,“
„Ano, nejlepší bordel v Novém Korku,“ dořekl za paladina Reuwen. Usadil si na kořen nosu cvikr a zamrkal. Působilo to komicky.
„Ty navštěvuješ vykřičené domy?,“ podivil se Roglin se zájmem.
„Kdysi, ještě jako učeň landwallské Univerzity jsem tam zavítal,“ vyprávěl čaroděj žoviálně, „ovšem pochopitelně ne za tím, za čím si asi myslíte. Stalo se to zjara, několik let před válkou, už nevím který rok. Zrovinka v těch dnech byla naše kolej na návštěvě Nového Korku. Mistr Elderich Rudokápě, náš učitel anatomie a magie transformace, mne tehdy pověřil delikátním úkolem obstarat panenskou krev z protrženého hymenu a mléko kojící ženy do omlazujícího lektvaru… Mistrovy pokusy mi přišly vždycky mírně ujeté. Ostatně, tajná kolejní kronika uváděla, že Elderich v kabinetu schovává důtky a karabáč a používá spodní prádlo vyztužené kaučukem.“
„A co je to hymen?,“ zeptal se zmatený barbar.
„To je… To je jedno. Určitě jsi už taky na nějaký narazil. Řeknu vám, že při plnění úkolu, s nímž by si mnozí mí spolužáci nevěděli rady, jsem měl neuvěřitelné štěstí. Mléko mi prodala kojná z měšťanského domu na Girlandovém náměstí. Jak sehnat druhou ingredienci, mi poradila jedna protřelá zaříkávačka z alchymistické čtvrti. Doporučila mi poptat se v Salónu U lázní. A štěstěna mi opět přála, pánové! Do hanbince totiž jako na zavolanou zavítal nějaký perverzní šejk z Mahmúdistánu, co si potrpěl na defloraci panenských služek lásky. Znáte tyhle orientálce.“ 
Mac Leod znechuceně pohlédl na Vaditaku. Elf pobaveně pozvedl obočí a zacukaly se mu koutky úst.
Čaroděj pokračoval: „Onen hampejz skýtal střechu nad hlavou celému zástupu nebohých dívenek, které by jinak skončily jako žebračky na ulici, v horším případě jako kurvy šlapající chodník před špinavými knajpami v Přístavu. Takové obvykle posílají na pranýř. Obstarožní bordelmamá ochotně přijala pár zlatých, vzala ode mne skleněnou ampulku na zachycení krve a doporučila mi posečkat pár hodin. Nezbývalo, než vyčkat v baru, dokud se šejk nevyřádí. Bylo to trapné. Neustále jsem musel odmítat pofiderní nabídky zmalovaných slečen. Přece jen jsem byl tehdy mlád a při síle.“
Reuwen se zatvářil podezřele provinile. Vzpomínky na ustavičné porušování celibátu, který magičtí učni prostě nedokázali dodržet, a tajné noční návštěvy na dívčí koleji, ho tížily na duši. V paměti se mu vybavil spolubydlící z druhého ročníku, Vlado Kuchta, taková nicka, snobská ratolest ještě snobštějšího starosty bozi vědí jakých Kotěhůlek. Vlado ho lákal na noční nedovolené vycházky také, ale kupodivu do kolejí chlapeckého prvního ročníku. Napráskal ho tenkrát magistru Grettinimu, a Vlado ho pak za to přepadl a chtěl ho… Fuj! Na poslední chvíli Reuwena tenkrát spasil svalnatý, hodný, ale trochu jednoduchý spolužák… Už si nepamatoval jméno, ale Vlada pak z Univerzity vykopli. Prý skončil jako prostitut někde v Port Saint Ertes? Reuwenova řeč se postupně zrychlovala a začala nabírat směr k předzvěsti záchvatu hysterie.
„ Těžko říct, zda nápadnice nezajímal obsah měšce, jímž mne vybavil Mistr, nebo ten vášnivý zájem o jinošského, nadaného mága skutečně nepředstíraly. Motaly se kolem stoličky, kde jsem se marně pokoušel meditovat a strkaly mi ta svá ňadra až do obličeje. Cítil jsem se hrozně! Bylo to nemravné, neřestné a…“
„U vousu všech mejch předků!,“ bouchl Arne pěstí do stolu. „Koukej se vrátit k tématu! Máš ten blbej dar od něj pořád odbíhat!“
Čaroděj vytáhl šátek a vysmrkal se. „Dobrá, dobrá,“ procedil mezi zuby.
„Vydechnout mi dovolil až zásah ochranky pod vedením našeho pravděpodobného příštího zaměstnavatele. Jsem slušný člověk, proto jsem trval na tom, aby mi prozradil své ctné jméno, abych věděl, komu poděkovat za to, že mne zbavil nesnesitelné duševní a tělesné trýzně. Le Salére, šéf ochranky-tak se jmenoval. Musím na jeho adresu podotknout, že působil sympatickým dojmem a velmi se podivoval úkolu, který mi Elderich zadal. Pozval jsem ho na skleničku a byl natolik sdílný, že se mi svěřil s tím, jak vydělal na burze a vbrzku se hodlá stát majitelem podniku. Doufal, že to celé přestaví na nóbl nevěstinec. Pozval mne na-nový zboží z Císařství-, ale proto jsem se nenadchl a od té doby jsem na žádné takové místo ani náhodou nezabloudil. Setkali jsme se pak spolu ještě na hrách v Aréně a po letech až dnes před krámkem s alchymistickými potřebami. Bylo to kolem poledního, to už byl domluvený s Mac Leodem.“
Nato se Reuwen ukřivděně odpojil, a začal soukat trychtýř do kapsy, pod svůj hedvábný blankytný plášť, posetý nesmyslnými znaky, srozumitelnými pouze člověku, jehož fantazie si představuje magii pouze jako jakési odbytiště tajuplných uměleckých ideogramů.
Vtom si povšiml, kterak se na něj stále upírají oči ostatních. Napadlo jej, že by měl dodat nějakou doušku.
„Chtěl jsem pro nás vypůjčit nějaké drobné od známého obchodníka alchymisty. Jenže na dveřích krámku visela cedule. Měli zavřeno. Vlastně všechny lepší společnosti dnes měly zavírací den. Zatažené rolety, zamčené dveře. Hm, skoro jako před antimagickým pogromem. Řekl bych, že se tu zase rozmohla nějaká hereze a rodí se nový kult. V Novém Korku se děje něco nekalého… Nuže, blíží se šestá večerní, každou chvíli někdo dorazí.“
„Kdo?!,“ zhrozil se Arne, doblbnutý čarodějovým zmatečným výkladem.
„Le Salére a jeho svita, přirozeně,“ odpověděl Reuwen. „Pokud se vám nechce trmácet se domů o hladu a s prázdným měšcem, navrhuji bez váhání tu práci vzít. Nyní mne omluvte, musím si něco zapsat do deníku. Dokážu-li extrahovat dračí plyn, věnuje mi Univerzita určitě bustu v Parku mudrců!“
Trpaslík ze sebe vyrazil cosi mezi mňouknutím a kloktavým jódlem. „Vždycky jsem říkal, že je to blázen,“ zahalekal. „Snad nebudete našemu šílenýmu čaroději věřit, že tu čekáme na pasáka?“
„Pasáka?,“ zahlaholil ode dveří příjemný, uhlazený hlas, jehož posazení Vaditaka, taktéž zkušený bard, odhadl na baryton.
 „Pasáka?“ opakoval udiveně pan Le Salére, štíhlý čtyřicátník se stylovým knírkem a bradkou. Blížil se ke stolu dobrodruhů, doprovázen triem zamračených osobních strážců a nevysokým, poněkud sraženým mužíkem, oblečeným v černém sametu, s kožešinovou papachou na hlavě. Pohyby toho maníka připomínaly ostražitého pardála a očkama těkal všímavě z místa na místo. Le Salére se usmíval. Ten úsměv však postrádal jakýkoli náznak zloby.
 „Promiňte, pánové, ale kuplířstvím se nezabývám, přestože to tak nezasvěcení občas nazývají. Jsem ochráncem a živitelem nejctěnějších a nejkrásnějších kurtizán v tomhle nekulturním městě! Roderick Le Salére k vašim službám!“
„Ha, ha,“ uchechtl se trpaslík smíchem pevného a mužného jedince, který se považoval za přeborníka vesmíru v trpasličí kráse, cti a hrdosti. „Můžete si tomu říkat, jak chcete, šéfe, ale děvka je jednou děvka a to co jí živí mívá převážně v rozkroku. O tom můžu zazpívat předlouhou písničku.“
Le Salére pokynul bodyguardům a jejich černému průvodci, aby se stáhli k jinému stolu, a smekl na pozdrav švihácký širák, zdobený do očí bijící červenou stuhou a pavím pérem. Setřásl z něj poprašek sněhu a poté, něčím mezi pukrletem a klasickým úklonem bohatého měšťana, poslal neopětovaný pozdrav nepřítomnému, do dračího plynu pohrouženému Reuwenovi. Zabral místo vedle Mac Leoda. Krčmář mu okamžitě přinesl pohár ryzlinku. Očividně se znali.
„Ženy a dívky, mistře trpaslíku,“ podíval se příchozí káravě na Arneho, naparujícího se jako krocan. „které pracují pro mne, jsou jemné a vzdělané. Běhny, s nimiž máte vy zkušenosti, vám nezarecitují nejnovější poezii ode dvora. Mé dámy to, každá se svým osobitým glancem, dokážou. Se šlapkami, s nimiž jste zřejmě zvyklý se válet na špinavém slamníku, si nepopovídáte o divadle, astronomii, či o tipech na sázky při dostizích. Také asi neznají pravidla etikety a zejména ty milostné techniky, jimiž mé kurtizány oblažují své zákazníky. Našel byste mezi nimi profesionální společnice, pro něž je sex pouhým zpestřením a které se více zajímají o politiku, literaturu, šachy, nebo trénink gladiátorů pro Arénu. Nebo byste si raději vybral, inteligentní a mladou krásku, co by s vámi brala hodiny šermu, dějiny válečnictví, a orálně by vás uspokojila tak, jak to nedokáže ani vaše milenka či manželka, její sestra, vaše sestra, nebo tchýně? Jistě už tedy chápete, že do pouličního pasáka mám daleko. Stejně tak mé zaměstnankyně není moudré porovnávat s pochybnými souložnicemi, jež jste měl ve svém životě možnost poznat.“
Barva trpaslíkovy tváře nabrala rudý odstín. Arne poznal, že ten člověk u svých podřízených budí respekt díky cynické sebedůvěře podtrhované ostentativním úsměvem, a ví, že je respektován. Najednou mu začal být téměř sympatický. Uznal ho za hodna omluvy a zamumlal něco pod vousy. Chtěl se usmířit. Le Salére mu oplatil všeříkajícím kývnutím a konečně se obrátil k netrpělivému paladinovi.
„Nuže, přátelé, jsem rád, že jsem našel někoho, kdo by mi, samozřejmě, že za řádnou odměnu, pomohl.“
„Při našem prvním setkání, jste mi toho mnoho nepověděl,“ odpověděl Mac Leod. „Předně nás zajímá, jakou pomoc máte na mysli? Čeho se práce, kterou nabízíte, týká?“
Le Salére jakoby posmutněl. Něco ranilo jeho city. Stoprocentně někoho ztratil. Upil z poháru a povzdychl si. „Jde o dvě pohřešované osoby. Jistě jste si domysleli, že o mé kurtizány. A to o ty nejlepší, pánové!“
„Jak dlouho je pohřešujete?,“ zeptal se Vaditaka.
„Bude to už druhý týden.“
„A jakýpak květinky se to ztratily?,“ zabručel Arne zvědavě.
„Ty nejvoňavější,“ s lítostí odvětil Le Salére. „Devatenáctiletá Rika, vitální tmavovláska, odvážná ve slovech i v loži, pravá dračice co má šťávu a říz. A spolu s touto rozvinutou růží zmizelo skutečné poupě mé zahrady, dívka, která mi je velmi drahá-sedmnáctiletá plavovláska Henge. Je to anděl, a kdyby občas nezaskakovala za jiné v podniku, řekl bych, že je nevinnost sama. Chápete jistě, že jsme si s Henge blízcí?“
„Jo, jo,“ pravil Arne soucitně, beze stopy sarkasmu, „láska je potvora.“
 „Tedy k věci,“ řekl Le Salére. „Řeknu vám, co vím. Pohřešované dívky si před osmi dny, byl začátek veletrhu, zamluvila dvojice movitě vyhlížejících cizinců. Jednala s nimi má zástupkyně, madame Michelle. Přišli jí jako zdvořilí, okouzlující mladí muži, elegantně oblečení, leč prý přespříliš bledí v obličejích. Na otázku zda se straní našeho novokorkského slunce, odpověděli, že pocházejí z dalekých krajů za Černými horami, kde se země po valnou část roku skrývá pod příkrovem sněhu a slunce je pomálu. Michelle si rovněž všimla, že jejich oči měly poněkud zarudlé panenky. I vlasy měli údajně divné. Vybledlé stejně jako tváře. Ano, tak to říkala. Asi za sebou měli nejeden flám. Celkový dojem však působil seriózně. Taktéž konverzační schopnosti cizinců byly na úrovni. Nebyl jsem rozhovoru přítomen, protože jsem měl cosi ve městě, ale z Michellina vyprávění vyplynulo, že oba pánové nabízeli dva tisíce za svolení, strávit s děvčaty noc mimo náš podnik. To je náramný obnos, a když udali adresu, na níž se měli zdržovat, totiž patricijský hostinec U kořeněné langusty, Michelle neváhala vzít peníze a mé ztepilé gazely svěřit do neznámých rukou.“
„Ksakru, chlape!“ vyjel na podnikatele trpaslík. „Ty holky musej bejt fakt třída! Tolik prachů!“
„Nic krásnějšího na Severu nenajdete.“
„A to bych se divil! Taková rudná žíla, třeba…“
„Vy byste na místě madam jednal stejně?,“ zajímal se Vaditaka.
Le Salére souhlasně potřásl hlavou. „Vždyť slíbili, že o dívky bude královsky postaráno a hned druhý den je přivezou v pořádku zpět. Musí být závratně bohatí. Přiznávám, že jsem Michelle nejdříve seřval-ale když mi ukázala měšce plné zlata…“
„Takže obě odešly s cizinci?“
„Ano. A to bylo naposledy, co Riku s Henge někdo viděl. Jako by se po nich slehla zem.“
„Takové případy spadají do kompetence městské stráže,“ řekl paladin, „určitě jste informoval kapitána okrsku?“
Le Salére rozpřáhl ruce v bezmocném gestu. U úřadů asi nepochodil. „ Ale ano. Vyšetřující konstábl toho moc nezjistil. V udaném hostinci žádní bledí cizinci zpoza hor ani dnes, ani nikdy jindy nebydleli. Po dívkách se pátralo po celém městě i v nejbližším okolí, ale bez úspěchu. Konstábl s četou stráží prosmýčili kdejaký kout v Korku. Vlezli i do stok, do doků, ba i na okraj trpasličí čtvrti. Hledali také na pozemcích zahraničních ambasád, třetinu pohřebiště pozotvírali a prokopali, ale nadarmo! Nakonec případ uzavřel sám kapitán Einar s tím, že vyšetřování skončilo bez výsledků. Narovinu mi ten byrokrat oznámil, že mé princezny rozkoše vzaly patrně s cizinci do zaječích. Že se na mě vyflákly! Nesmysl, pánové! Takhle by mě neopustily, dal jsem jí všechno! Ale ten tvrdošíjný, zkorumpovatelný Einar si mlel svou. Konec pátrání mi zdůvodnil tak pitomými argumenty, jakými jsou ženská marnivost a vrtochy zimního počasí, které strážím znemožňují ve vyšetřování pokračovat!  Hodil mě přes palubu! A to jsem mu přes ministra pomohl do čela policie a do křesla Rady!“
„Vím, že to pro vás bude znít otřepaně a hloupě,“ pronesl Mac Leod s pochopením, „ale jste si jistý, že opravdu neodešly s těmi… s těmi cizinci?“
„Vyloučeno!,“ ohradil se Le Salére. „Mám pro to důkazy! Když mne zklamaly úřady našeho slavného, svobodného města, rozjel jsem pátrání na vlastní pěst.“
„Předpokládám, že jste byl úspěšnější, než policie?,“ prohodil Vaditaka.
„Věříte, že ano?,“ opáčil Le Salére a nasadil výraz zkušeného soukromého očka. K dokonalosti chyběly jen zvětšovací sklo, šifrovací tabulky a kufřík s převleky. „Pokládal jsem Einarovi lidi za profesionály, ale představte si, že nevyzpovídali ani stráže, které měly ten den službu u městských bran a mýtnic! Řekl mi to jeden poručík ze Zátrhů. Fušeři! Musel jsem to udělat sám. Tedy sám, to dost dobře nejde, když uvážíme, že Kork má celkem devět bran a u každé slouží dvacetičlenná směna strážných. Mám za to, že pokud cizinci nejsou mágové, museli se do a z města přece nějak dostat. Jenže musím řídit podnik, proto jsem zjednal pár známých Krys s tím, že snad z vojáků, kteří v inkriminovaný den sloužili, vytáhnou informace, třeba maličkosti, které by mne přivedly cizincům a hlavně děvčatům na stopu. Původně jsem si je chtěl podržet i pro další spolupráci, ale pověst Krys není nejlepší. Jsou lehce zaprodatelné a doneslo se mi, že mají politické ambice. Nicméně se osvědčily.“
„Najal jste si hlodavce?,“ podivil se Roglin.
„Tak si přezdívají špióni z Cechu vrahů,“ poučil ho paladin. „Možná jsi už s nějakým mluvil a ani jsi to nepoznal. Někteří sloužili za války u královské rozvědky. Sídlí někde ve stokách pod městem. Pokračujte, Le Salére.“
„Teprve den před vaším příjezdem, to jest předevčírem, mi náčelník Krys Bullock, přinesl nadějně znějící zprávu. Dva cizí mládenci projížděli v krytých saních před jedenácti dny Západní bránou. Den poté touž bránou město opustili.  Popis sedí na muže, kteří odvezli Riku s Henge. Do zápisu při příjezdu uvedli, že jsou zdaleka a v Korku se chtějí pobavit.“
„To vám toho moc neřekl.“
„To není všechno! Jeden ze strážných, shodou okolností tajný člen Krysí sítě, poznal, že spřežení se saněmi patří statkáři Rawcoleovi od Tří ztracených. A hádejte, čí vozka je řídil? Taktéž Rawcoleův. Strážný pocházel z té vesnice a bezpečně ho poznal. Bullockovi ho vylíčil jako sraženého, pajdavého a nemluvného hrbáče. Sálal prý z něho hmatatelný strach. Strážný to přisoudil za vinu těm dvěma mladíkům, kteří vozku sem tam, zatímco jim kontrolovali dokumenty, častovali zlými pohledy, jakoby ho hlídali. Bullocka to stálo deset z dvaceti dukátů apanáže, než se strážný v záplavě nepodstatných detailů, rozpomněl na ten nejdůležitější. A ten mne utvrdil v tom, že jde o ty samé lidi, se kterými mluvila Michelle!“
„No tak nás nenapínejte,“ vyhrkl Arne najednou. Kriminální případy zbožňoval. Konečně něco, co je zapeklitější, než goblini kradoucí dobytek, tlupa rvačkychtivých vesnických buranů, nebo hastrman topící náhodné kolemjdoucí. Tady se rýsovalo něco velkého a závažného. A trpaslík to vycítil. „Copak vás přesvědčilo?“
„Ostrá vůně parfému z modré lilie. Tu si chlapi na bráně zapamatovali, protože na naše pohlaví působí jako afrodisiakum. Liliový parfém s oblibou používala Rika. Voněla se jím, jen při mimořádných příležitostech. Je po čertech drahý, ale nesmírně účinný. Koupil jí ho vloni jeden její velmi vznešený klient v Císařství. Neznám v Korku žádnou další ženu, která by si takovou voňavku mohla dovolit.“
Vaditaka se zamyslel. „To znamená, že vaše dívky byly v těch saních. Myslím, že oba víme, kde zahájit pátrání. Co ve vsi toho hrbatého vozky?“
„Dospěl jsem ke stejnému závěru,“ přitakal Le Salére. „Není vyloučeno, že jsou U tří ztracených. Einarovi muži to zpackali. Kdybych se býval obrátil na Krysy hned, třeba bych teď nemusel žádat vaši Družinu o pomoc. Možná bych ty darebáky dohonil a děvčata zachránil. Nevěřím, že s nimi odjela dobrovolně!“
„Kde to je-U tří ztracených?,“ otázal se Arne. „Nevychloubám se, když říkám, že znám Sever jako vlastní boty, ale jaktěživ jsem o takový osadě neslyšel.“
„Kdyby někdo vypsal soutěž o nejodlehlejší vísku v kraji, pak prvenství připadne této,“ pravil Le Salére a naklonil se blíže ke stolu. Skoro šeptal. „Leží v lesích asi den jízdy od Nejzazší Výspy. Strážný, jehož si vzal Bullock do prádla, nebyl dvakrát sdílný. Ostatně, může vám to říct sám… Proč jsem ho vlastně nezavolal hned? Hola, Bullocku!„
Nyní přišel okamžik pana černého. Přerušil nudný rozhovor o počasí s bodyguardy a vymrštil se ze židle podoben čertíku z krabičky. Mac Leod si povšiml, jak špión nenápadně celou dobu naslouchal, co říká Le Salére. Napůl přiběhl a napůl uctivě dokráčel ke stolu družiny. Naklonil se zvolna k Le Salérovi. Možná v tom byla i úklona panstvu.
„Přejete si, občane a pane?,“ zeptal se úlisným, vpravdě krysím hlasem, ale stále tak, jak vyžadovala pravidla slušnosti.
„Co víš a co ses dozvěděl o Třech ztracených?“
„Náš soukmenovec od Západní brány se tam narodil,“ začal ze sebe špión drmolit tak, jak je to vlastní profesionálním agentům. Tedy diskrétně, bez potřeby zakrývat dlaní ústa a zároveň vkusně a zajímavě. „Do svých patnácti odtamtud nevytáhl paty. Pak se přestěhoval, ovšem podle mého skromného názoru uprchl, do Nového Korku. Získal občanství a město považuje za svůj jediný domov. Co ho k opuštění rodiště vedlo, to z něho nešlo vymámit, seč jsem se snažil. Ani se soudruhy v našich řadách o své minulosti nikdy nemluvil. O statkáři pověděl víc.“
Bullockův výklad přiměl i dosud nezúčastněného Reuwena, aby odložil deník a zapojil naslouchací trychtýř. Čaroděj snad vytušil, že bude následovat něco závažného.
„Rawcole pochází z rodu původních osadníků. Žijí tam od časů první kolonizace v předminulém století. Jeho předkové vystavěli ve vsi prosperující pilu a dlouho dodávali dřevo jak do Hasvápnice, tak do Korku. Docela zbohatli.“
Bullock se na zlomek sekundy odmlčel. Paladinovi se zdálo, jakoby v onu nepatrnou chviličku sbíral k něčemu odvahu. Nejspíš se je chystal šokovat nějakým absurdním překvapením, týkajícím se vesnice U tří ztracených. Už samotný název té dědiny mnohé napovídal. Mac Leod se neopovažoval domýšlet, co.  
„Ještě před válkou dojížděli obyvatelé Tří ztracených na každoroční pouť do Hasvápnice a na dožínkové slavnosti v Nejzazší výspě. Vyráželi také pro zásoby soli a ryb do Korku. O kvalitní fošny z Rawcoleovic pily sváděly tesařské firmy dokonce bitky, to mohu sám potvrdit, vážení. Jenže vozů naložených dřevem od Tří ztracených rok od roku ubývalo, až přestaly jezdit úplně. Když vypukla válka a Rada nařídila sčítání lidu, zavítali komisaři i do bohem opuštěných končin. Skupinka, která prováděla sčítání U Tří ztracených, po návratu hlásila, že domorodci trpí nějakou odpudivou nemocí. Nemohli se ale shodnout co za chorobu to vlastně je. Někteří uváděly chudokrevnost, druzí s odporem mluvili o lepře a jiní zase o obzvlášť ohavném druhu příjice. Válka mezi Císařstvím a Královstvím ale soustředila zájmy Rady na jiné věci. Na postiženou ves a její nejbližší okolí byla uvalena karanténa a přerušení veškerého styku. Obojí přetrvává až doposud. A podržte se, pánové! Všichni ti úředníci se tam nakazili a do týdne zemřeli! Rychle je prý pohřbili a příbuzným vyplatili bolestné s vysokými důchody. Matně se mi vybavuje, že v těch válečných letech Nový Kork doopravdy postihlo nemalé pozdvižení. Šířily se tehdy zvěsti o hrozbě neznámé epidemie. Zvláštní-vůbec jsem si to nedával do souvislosti s tou vsí… Vojáci vracející se z východní fronty totiž po venkově roznesli plicní mor a kolem jezera řádila malárie víc, než kdy jindy. Už bych podobné časy nechtěl zažít…“
„S tou epidemií je to pravda,“ vpadl do špiónova hypnotizujícího vyprávění Le Salére. „ I můj podnik tehdy málem zkrachoval. Zatím se ale držíme.“
„Ta ves je patrně skanzenem idiotů a mrzáků, trpících ohavnými poruchami! Výsledek toť hříchů do nebe volajícího krvesmilstva!,“ vybuchl Reuwen nadšeně. „Konečně doplním spis o výzkumu krve a jejím vlivu na dědičnou zatíženost!“
„Neřvi skřete!,“ okřikl rozjařeného čaroděje Arne.
„Peří a skřeti?,“ podivil se Reuwen a pevněji si usadil trychtýř v uchu. „Proč sem taháte peří a skřety, kolego?,“ zaječel, až se vedle sedícímu Roglinovi zježila hříva dlouhých, slámovým vlasů. 
„Ano, i barva peří se u ptactva dědí, ale diskuze byla o krvi, nikoli o peří, či skřetech! A skřet s peřím je doménou autorů fantastických utopií…“
Trpaslík zalomil rukama, vstal, a zvolna obešel stůl. Zamířil na kraj lavice. Roglin se kousek odsunul.
„Já trvám na satisfakci, kolego!,“ vyhrožoval Reuwen neviditelnému oponentovi, vypínajíc ptačí hrudníček. „Co říkáte? Kamenný Balboa? Ne magii země rozhodně ne! Energetická pěst Drago? Volíte tedy magii vzduchu? Já ti ukážu! Energia draconi…“
V ten moment Arneho široká mozolnatá dlaň, kosmaté, trpasličí ruky… Ucpala Reuwenova ústa. Druhou rukou ho chytil za týl hlavy a ne moc šetrně ji tlačil do protisměru. Čaroděj začal koulet očima a mrskat sebou ze strany na stranu, jako ryba na háčku. Trychtýř mu vypadl z ucha a vesele poskakoval na klíně. Zuřivé funění místy předčilo i divoké prase v říji. Trvalo to desítky sekund.  
„Zavřel jsem mu kušnu,“ oznámil ledově trpaslík do prostoru naplněného výrazy údivu, pochopením i nesouhlasu. „Už se zklidňuje. Tenhle chvat máme secvičenej.“
Arne povolil sevření, dal čaroději herdu do zad a rychle odkvačil na své místo.
Reuwen si přejel šátkem upocené čelo a uslintanou bradu. „Pan Bullock byl na toaletě? Promeškal jsem něco?,“ zeptal se nevinně. „Vyprávějte přece dál, asi mi vypadlo naslouchátko…“ Rituál upínání trychtýře a leštění cvikru, vytrhl udiveného Le Saléra a vyjeveného Bullocka z transu. Oba dva mu spontánně zatleskali. Čaroděj na to nedbal a poprosil Arneho, aby mu podal jídelní lístek, načež si u mírně vyděšeného hostinského objednal slabý grog a svačinové menu. Nějak mu vytrávilo.
Le Salére zašeptal směrem k Mac Leodovi: „Myslím, že už kdysi, kdy jsem ho poznal, se to projevovalo. Nemoc mágů, to nazývají. Nebudou s ním problémy?“
„Má nějaké léky a Vaditaka ovládá umění druidů. Jinak máme Arneho, a trpaslíci jsou vůči magii zatraceně odolní. Čaroděj dlouho nemeditoval a to je pak nevrlý, nebo i agresivní, jak jste viděl. Uvidíte, že bude fit.“
„Víte, v Korku teď fanatici kážou ostošest proti magii. I kvůli tomu se s vámi scházím zde, a ne ve městě. Tahle scéna by mému podnikání moc neprospěla. Ulice jsou plné náboženských štváčů. Když jsem dnes Reuwena  náhodou potkal, rychle jsem mu doporučil, aby se vrátil sem, mimo hradby. Kork se propadá do pekel revoluce. Táhne se to od vyhlášení nezávislosti na Království a je to čím dál horší. V brzké budoucnosti, můžu přijít i o salón. Ale předtím, než emigruju do Císařství, bych chtěl najít svou Henge… i s tou druhou holkou. Potřebuji obě…“ 
Mac Leoda napadlo, že v základu jde možná o typický milostný trojúhelník. Pán se platonicky zabouchl do té mladší, a ta určitě neví, že, na píchání má její starší, nejlepší kamarádku. Lolita má ale navrch. Přesto tu něco nesedí. Co?
Elf Vaditaka se zeptal Bullocka: „Myslím, že by nás, stejně jako našeho učeného Reuwena, zajímalo, zda se váš známý u brány dozvěděl z papírů těch dvou cizinců něco více?“
Špión potřásl hlavou. Reuwenův výstup ho bezpochyby vyvedl z míry a narušil jeho resumé drsného muže, na němž si, přiznejme, zakládal. Ale synapse onoho jedinečného systému mozku sloužily Bullockovi výtečně a tak rychle odpověděl: „Z dokumentů mladíků stráže vyčetly jen tolik, že jde o kupce z Wagnislandu-což koresponduje s údaji, který cizinci uvedli Le Salérově zástupkyni. Wagnisland leží daleko za horami. Jako místo pobytu na Severu nahlásili hostinec Na pomezí v Nejzazší Výspě. Jména však neznám.“
„Dobrá,“ řekl Vaditaka. „A ta ves? Proč se tak podivně jmenuje? Ztratil se tam snad někdo?“
Trénovanou myslí špióna bleskly spousty historek, legend, i klevet o Třech ztracených, kolik jich jen po Korku kolovalo. A na podobné otázky byl připraven.
„Dřevorubci. Zmizeli beze stopy, prvního roku po založení vsi. Mají tam totiž kopec a na něm ruiny zakletého hradu.“
„Skvělé!,“ prohlásil barbar Roglin. „Hrady já rád. Je tam báječná atmosféra.“
„Sem ale moc Království nikdy nedosahovala,“ namítl elf.
Bullock projevil obdivuhodnou znalost historie. „Jsou to trosky strážního hradu z dob rymellionské říše. Sehnal jsem si o tom materiály v Knihovně Svobody. Takže je to staré pěkných pár tisíc let. Ti dřevorubci káceli kolem kopce s hradem. Byli to tři party a měly tři předáky. Nu a tihle tři jedné noci prostě zmizeli. Zmizely i jejich věci. Lidé z Nejzazší Výspy usoudili, že předáci byli zavražděni a od těch dob se starousedlíků žijících pod kopcem štítí, třebaže pravý původ nevraživosti si už mnozí nepamatují. Vyšetřování nebylo korunováno úspěchem. Výspecký rychtář, co je měl na starosti, neunesl zklamání, že se mu nepodaří stát se aspirantem na post náhradního arbitra novokokrského soudu a oběsil se. Sídlišti se začalo říkat U Tří ztracených.“
„Nikdo další se už neztratil?,“ otázal se paladin.
„Kdeže! Z kronik a novin, lze vyčíst, že tam zmizeli další přespolní a cizí poutníci. Osobně mně uchvátil příběh o nábožensky zanícených vymítačích z chrámu svatého Goraka. Vydali se ke Třem ztraceným, večer vyrazili ke zřícenině a už se nevrátili. Rada tam vyslala pár učenců doprovázených oddílem zbrojnošů. Vzali hrad ztečí, ale vtom padla hustá mlha. Když se rozplynula, byli všichni, co do mlhy vstoupili, ti tam. Vypařili se jako pára nad hrncem. Tak to zaznamenal vědec, který se jako jediný vrátil ze stočlenné expedice. Krátce poté, se rytíř Drnoslav z Bělochvostu pokusil kolonizovat oblasti ležící dál za hradem, v samém podhůří. Mapovací vzducholoď slibovala úrodnou zemi, lesy bohaté dřívím a potoky plné ryb. Plán uvázl na faktu, že projektovaná cesta vedla přímo okolo ruin, neboť jinak, než kolem kopce se díky zrádným blatům projet nedalo. Netřeba dodávat, že osadníci zlákaní rytířem, nikdy na určená místa nedorazili. Zakletý vrch je lapil a nepropustil. Pána z Bělochvostu zbavili cti, titulu, a obvinili ho, že vybral od ubožáků předraženou zálohu na proviant a nevaroval je před nebezpečným kopcem, přestože o něm věděl. To později vyplynulo u soudu.“  
„Druh časoprostorové anomálie,“ zamumlal Reuwen. „Ano, ano, může být. Ale také nemusí. Zříceniny mají totiž tu vlastnost, že k sobě poutají duchy zesnulých obyvatel. Moudří se domnívají, že jsou to místa přechodu mezi naším a oním světem. Osobně na strašidla nevěřím, poněvadž vše se dá rozumně vysvětlit. Kupříkladu mám za to, že jde jen o otisk vědomí mrtvých v energetickém poli vyzařujícím z objektu. Totiž-jakýkoli přístřešek za dlouhý čas doslova nasákne duševní energií svých obyvatel. Povaha takového otisku záleží na charakteru dané osoby. Známe dobrosrdečné a litující přízraky, rámusící duchy, i vraždící fantómy. Jejich působení se odráží v prostoru, kde se zdržují. Ti, které lze považovat za kladný otisk, šíří ve svém okolí magický náboj, vzbuzující u živých pocity veselosti.“
Čaroděj zamyšleně hledal vhodný výraz. „Takový stav nemá daleko k drogovému opojení a zpravidla následuje amnézie. Vedle zlomyslných projevů záporného náboje, obvykle hmotných a plně viditelných, jakými jsou létající židle, rozbíjené stoly, skříně a těla, se živoucích naopak zmocňuje pocit strachu a deprese. Obvykle nastávají i potíže s udržením stolice, vysycháním očí a husí kůží, neboť náboj ochlazuje vzduch. Prožité události si oběti pamatují a nezřídka končí s chorou myslí.“
„Hezká přednáška, vážený,“ pravil pozorný Bullock. Bedlivě studoval prolínání stavů Reuwenovy sofistikované psychiky. V tom mágovi slavili zásnuby fenomenální génius s patologickým šílencem. Něco tak nevypočitatelného, by mohlo nevědomky zhatit plán. Vládce Krys znervózněl.
„Citoval jsem výtah z referátu arcimága Terence Diamantové hole o parapsychologických jevech,“ odvětil čaroděj a zaútočil příborem na talíř šunky sypané sýrem, který mu naservíroval roztřesený kuchtík.  
Bullock nasadil ponurý tón. „Teď si přidejte vše, co jsem vám řekl o tom neduhu a karanténě, a pochopíte, proč se lidé Tří ztracených tolik straní. Jak jsem říkal, válka o tu vesnici nadlouho přerušila zájem. Přes deset let odtamtud do Korku, ani do dalších bašt civilizace nikdo nezavítal. A nenajdeš odvážlivce, který by riskoval cestu na to prokleté místo.“
„ Tady se teď baví náboženstvím-na správu kraje nezbývá čas,“ podotkl Le Salére. „ Kdoví co se tam, děje?“
„Kdoví, co se děje v tomhle městě…,“ zamručel Arne pod vousy.
„A ten hrbáč? To s ním váš stoupenec na bráně neprohodil ani slovo?“ Paladin chtěl vědět víc. Pro bezpečnost a klid Družiny.
„V přítomnosti mužů ze saní nikoli,“ řekl špión. „A ačkoli strážný toho vozku přesně identifikoval, neupamatoval se, že by jeho společníky viděl kdy předtím, což je logické, byli-li jejich doklady pravé. Zato ten parfém, ehm, ten si vybavili i ti, co vartovali s ním a Krysa, pánové, ta se nemýlí. Studujeme totiž alchymii velkého gnóma Scoppioniho!“
Kolem stolu se rozhostilo tísnivé ticho, do nějž zazníval cinkot vidličky, jemuž dělalo kulisu labužnické mlaskání hodujícího čaroděje. I to však záhy ustalo. Bullock usoudil, že dobrodruzi, kteří tak imponovali Le Salérovi, procházejí okamžikem rozhodnutí. Jejich hlavami kolovala možná pro a proti. Toho se dovtípil i majitel nevěstince.
„Pánové, můj závdavek, kterým jsem si získal vaši pozornost, činil sto dukátů. Jestliže mne doprovodíte ke Třem ztraceným a pomůžete mi zjistit, co se s Rikou a Henge stalo, vyplatím vám každému další tisícovku. Budou-li živé a v pořádku, přidám jednou tolik!“
Le Salérova slova účinkovala. Špión zaregistroval lesk chtíče v doširoka rozevřených očích trpaslíka. Elf je naopak zadumaně přivřel. Nepostřehnutelně se pohybující rty tiše něco počítaly. Barbar a čaroděj viseli pohledem na paladinovi. Ten se díval na Bullocka. Zatraceně!
„Dáme se do hlasování,“ ucedil Mac Leod příkře. „Kdo je pro?“
Les rukou. On jediný byl proti. „Fajn, pane,“ obrátil se na podnikatele. „Od této chvíle jsme vašimi zaměstnanci. Jídlo, pití a ubytování jdou teď na vás. Pro sebe potřebuji zpět svého hřebce. Bude vás to stát dalších dvě stě padesát navíc.“
„Cokoli! Cokoli, přátelé,“ ujišťoval Le Salére paladina. „Stanu-li se obětí nehody, nebo snad zemřu, a doufám, že k tomu nedojde, vyzvednete si obnosy v Kupecké bance na Nábřeží. Transakce je již připravena. Pakliže zprávy, které o vás mám, nelžou, pevně věřím, že se vrátím s vámi i s dívkami!“
Bullock se tvářil napjatě. Kdyby jen ti pitomci věděli, že to nejsou Le Salérovy prachy! Do poslední chvíle nevěřil, že by Družina pasákův návrh přijala. Znamenalo to komplikace. Paladin ho zase sledoval. Tihle královští rytíři jsou mazaní a obezřetní.
„Kdy vyrazíme?,“ položil zásadní otázku Roglin. „Čím dřív, tím líp. Stoupá šance vyrvat lumpům křehotinky bez újmy na zdraví. Nechají-li se ovšem osvobodit…“
Dohodli se s Le Salérem, že je u Žíznivé míle vyzvedne před svítáním, kolem půl páté. Mac Leodova koně přivede s sebou. Koně rovněž opatří Roglinovi, čaroději, i Vaditakovi. Trpaslík si pro sebe vymínil poníka. Sice dražší, než dostavník, avšak rychlejší. A kůň v boji představuje nemalou posilu.
Uzavřeli smlouvu a objednali rundu nejlepšího zboží. Le Salére dal k dobru ještě jednu. Odmítl trpaslíkovu nabídku na partii karet, rozloučil se, hodil hospodskému objemný měšec a odešel stejně rychle, jako přišel. V patách mu běželi Krysa Bullock s ochrankou. Špión se několikrát ohlédl.
Mezitím se za okny krčmy rychle setmělo. Padal sníh. Praskot polen hořících v sálajícím krbu přehlušila Vaditakova loutna. Arne začal Roglinovi popisovat postup broušení rubínů, zatímco Reuwen se vrhl do rozjímavé samomluvy, v níž se snažil obhájit teorii o energetických otiscích duše. Elf si čarodějova slova znuděně opakoval, pokoušeje se je zveršovat a zhudebnit. Všední idylka.
Paladin Mac Leod však byl zachmuřený. Srdce i mysl mu hnětla neblahá předtucha. Zmocnily se ho pochybnosti. Vše to bylo poněkud nedůvěryhodné. Propletené jako žíně řemeslně vyrobeného biče.
 
„Le Salére se s námi nechtěl setkat ve městě, budiž. Prý náboženské nepokoje a protimagické bouře. Výtržnosti! Možná. Dále: dívky unesou cizinci do záhadné, zakleté vesnice, kde čmuchalové mizí rychle jak na běžícím pásu. Před válkou tam navíc propukla dost odporná nákaza. Může za tím stát sekta provozující černé mše… Ale to prokleté, odlehlé místo… Čeká nás daleká cesta zpět do Království… Pět tisíc zlaťáků jsou velké peníze. K návratu životně potřebné. Ale proč byl ten špión tak ochotný? Všiml jsem si, že i dokonale falešný. Le Salére mu dvakrát nedůvěřoval. K čemu jsme se to sakra upsali? Co se to tady děje?“  
Mlčky stoupal po schodech do horního patra, kde se nacházely hostinské pokoje a věděl už, že mu vířící myšlenky dnešní noci nedovolí dlouho zamhouřit oči.
***************************************************************************************
 
Krysa Bullock si zaplatil dvě hodiny s macatou zrzkou U Lázní. Ten škrt Le Salére mu vyplatil jenom tři stovky, ačkoli se s ním domluvil na pěti!  „Boháči! Buržousti! Zbohatlíci! Všechno je to stejná verbež!“
Bullocka rozpalovala zášť víc, než divoký sex a lahev archívního Divu Pivočep. Přirážel v horečnatém tempu k oblým, měkkým stehnům a drtil ústy nepoddajné bradavky.
„Ale naše tribunátní komuna tuhle pakáž usměrní!,“ sípal mezi ňadra chichotající se milenky. „Moc republiky do rukou utlačovaných vrstev občanstva! Krysy do čela hnutí!“
Zklamaná milenka bolestivě plácla Bullocka přes hubené hýždě. „Politiku mi sem netahej! Tu ne! Na tu je tady Marion!“
„Kdyby jen v konventu neměli většinu ti církevní pitomci…,“ zafuněl a jal se napravovat svou chybu. „…Tak jsme v Radě už dnes!“
Dvě hodiny uběhly jako voda. Bullock opustil bordel. Z nedaleké věže Svornosti odbíjela půlnoc. Hustě sněžilo, chodníky byly zapadané. Tohle se také změní, sliboval si v duchu šéf novokorkských špiónů. Správa komunikací se nemůže věnovat jen hasvápnické silnici! Zrychlil nejistý krok. Přešel prázdný Kočičí most a vynadal skupině poflakujících se, kouřících údržbářů. Tyhle pohotovostní noční směny vždycky protáhnou jen polovinu ulic. Lelkují a to z daní poctivých občanů! Těch, k nimž se tak toužil se svým spolkem přidat a jimž chtěl vládnout.
Nechal za sebou lamentující údržbáře a vnořil se do nejsevernější uličky Dlouhého ostrova.
Byla to zvláštní, ostrovní čtvrť, omývaná průzračnými vodami Telepsionu, ústícími na jižním konci ostrova do vnitrozemského jezera Lach Norden. Severní část patřila Cechu Vrahů, k němuž se počítaly i Krysy, Cechu Pašeráků a Cechu Zlodějů. Poslední jmenovaný Rada tolerovala jen díky tradici. Před válkou měl žně, ale teď skomíral. Cech Vrahů prosperoval také díky svým špiónským odnožím. Pašeráci zase těžili z obchodního embarga, které na Sever uvalilo Království poté, co ho od něj novokorkský diktátor Adhelstone nadobro odtrhl. Jejich cech pomocí tajných stezek v Pustině pašoval z královských provincií nejrůznější druhy zboží. Naopak zboží z Korku neputovalo po souši, ale na palubách rybářských šalup, brázdících pobřežními vodami Lach Norden. Baron z Zittersteinu, lenní pán vévodství obklopujícího jih jezera, zákaz obchodu s Novým Korkem a jeho koloniemi nebral na zřetel. Sever Dlouhého ostrova se tak poznenáhlu stával střediskem černého trhu.
Prostředek ostrova, mezi Reginaldovým a Novým mostem, byl centrem Cechu Mágů. Rozestavěný kolos Novokorkské Univerzity žaloval chumelící obloze trpkou skutečnost současnosti. Mágové zde žili v honosných státních činžácích s visutými, avšak zimomřivými zahradami. Vysadili si za domy kouzelný parčík, plný klecí s exotickou i domácí zvířenou a proslulou palírnou Ďábelského krvesaje, do níž se slézali intelektuálové a učenci ze všech stran Korku. Dlouho tu však nic většího neproběhlo. Vláda ticha před hromobitím.
Na jižní špičce ostrova, vybíhající téměř k mohutné zdi Přístavu, která oddělovala silný proud v ústí řeky od přístavních mol a vlnolamů, vyrůstala věž arcimága Geremonda, ctihodného zástupce Gildy a Velké Konvence-sdružení paladinů Království a Magické Gildy. Věž byla prastará. Starší, než nejstarší budovy ve městě. I Geremond zde sídlil dávno předtím, než se městečka a osady při ústí řeky spojili a založili město Nový Kork. To se stalo před půl stoletím. Geremond pamatoval časy, v nichž se tyto bohaté končiny nacházely v područí dávného, děsuplného Sawargüna z Firstenhorgu, Pána Chaosu. Kromě arcimága Prospera, nejvyššího představeného Gildy, byl jediným přímým pamětníkem nelítostných bitev s odštěpeneckými Nekromanty. Žil v něm svědek drtivé porážky Chaosu a temných sil. A více než půldruhého století bránil svou přítomností jejich zbytkům v možném návratu na ztracená území. Strážní hlásku starověkého Rymellionu, přebudoval s pomocí bertonských stavitelů, na úchvatnou magickou věž, z níž se časem stala, do otevření katedrály svaté Ertis, dominanta kraje. Námořníci říkali, že světlo na vrcholu nebetyčného jehlanu, kde měl Geremond komnaty, v noci občas předčí i záři pobřežních majáků. Rybáři zase tvrdili, že z oken, zdobených prolamovanými římsami, na nichž trůnili kamenní chrliči, je občas slyšet libozvučná elfí loutna, doprovázející tklivý zpěv, jehož slovům nikdo nerozuměl. Věž kryl magický štít, vydávající namodralou, opalizující záři. Základnu obkružovala desetisáhová ohrada, dílo trpasličích kameníků. Bránu měla okovanou, s bronzovým klepadlem. Na veřejích se skvěl emblém Gildy-zlatá ruka svírající svazek stříbrných blesků.
 
Bullock vliv Geremonda uznával. Vážil si jeho nestrannosti v politických půtkách a u soudů. „Takový arcimág, podaří-li se nám ho zpracovat, se může stát hlavní oporou propagandy!“
Takto špeh přemýšlel, zatímco se uličkou ponořenou v temnotě, ubíral k základně Krys. Na bělostném pozadí sněhu byl celý v černém snadným terčem, zde splýval se stínem. Ulice konečně vyústila do liduprázdného dvora, v němž se v polorozpadlé kůlně skrýval vchod do stok. Vytáhl z kapsy pláště klíč, když vtom se před ním zčistajasna zjevila nehybná postava. Majestátní, vysoká. A taktéž v černém odění. Obličej jí skrývala kápě.
„Pěkná noc na vycházku, Bullocku,“ pronesla postava hlasem staršího muže. Suchým a nevýrazným. „Vidím, že sis užíval.“
 Špión se zachvěl. Vzápětí se však vzpamatoval. Vždyť před ním stál spojenec!
„Mandegare,“ vyhrkl překvapeně. „Měli jsme se sejít u jatek, cestou od Žíznivé míle! Nebyl jsi tam!“
„Probíhala tam demonstrace řezníků, představ si!  Tady to není tak nápadné.“ Odpověděl zakuklenec. Co náš plán?“  
Bullock znal pouze jeho jméno, a to bylo určitě také falešné. Prý pracoval pro Pěst Zítřka. To byli ti umírněnější fanatici. Nenáviděli zbohatlíky a mnichy, k magii však byli benevolentnější. Propagovali slabý ateismus a rovnostářství. Programově se blížili Krysám více, než jiné frakce. Také je spojoval společný zájem. Zlikvidovat náboženské blouznivce, sekty a šmelináře. Ovšem zatímco gang Krys se přes cechový syndikát dostal do politiky jako dlouholetá, zavedená organizace, Pěst Zítřka se vynořila z podloubí Zátrhů relativně nedávno. Bullocka fascinovalo, s jakou rychlostí se tohle sdružení uchytilo nejprve v podsvětí a poté v demagogičtější opozici ve stínové Radě. K dnešku se už mohlo směle srovnávat s radikálnějším Bratrstvem svaté Panny. Heretici původem z Ertisiny církve, tvořící Bratrstvo, magii ostře odsuzovali, a ke všemu podněcovali rasovou nesnášenlivost. Pouliční nepokoje mezi těmito dvěma mocnými frakcemi se staly zavedenou kulisou města posledních dnů a týdnů.
Špeh se trpce zašklebil. Musí říct Mandegarovi o Družině. To se mu asi nebude líbit.
 „Le Salére mě vypekl a předběhl. Podcenil jsem ho. Odmítl mé Krysy a dal přednost nájemným dobrodruhům. Musíme se přizpůsobit nové situaci. Pasák má teď paladina a čaroděje. Ten čaroděj je nebezpečný blázen. S ostatkem bandy také nebude lehké pořízení. Musel jsem sakra improvizovat a přibarvovat.“
„Nic těžkého pro mé představené. Trochu je postrašíme a vzdají to. Žádná další překvapení?“
Bullock po pravdě vypověděl, co se odehrálo v Žíznivé míli. Mandegar by beztak odhalil, kdyby mu lhal, tím si byl jistý.
„Adhelstone pojede s nimi?,“ zasyčela kápě, když domluvil.
„Z pasáka to nešlo vypáčit, ale soukmenovci hlídající Lázně mi potvrdili, že generál bude čekat v Hasvápnici. Spolu s radním Carmandorem a stovkou elitních gardistů. Dorazili tam už předevčírem. Poslal jsem do Hasvápnice spolehlivé lidi. Sám zůstanu ve městě, pasák mi totiž nevěří. Ne, neřekl mi to, ale kouká mu to z očí. Nakonec ani těm dobrodruhům nenalil čistého vína. V tom je naše výhoda.“
Mandegar kývl hlavou. „I my máme své lidi v Hasvápnici. Další jsou ve Výspě. Přítomnost toho psa Carmandora mne těší. Ulovíme dvojí kořist na jeden zátah.“
 „Dobrodruzi prozatím nemají o ničem potuchy, ačkoli paladin vypadal podezřívavě,“ zamnul si Bullock zkřehlé dlaně. Pak se zamyslel: „Mezi lidmi jsou docela známí. Myslím, že pomáhali Království v druhé bitvě o Perengaard. Taky jsem zaslechl něco o tom, že vyřídili orkskou hordu z Amydarského hvozdu. Ovšem žádný strach! Až zjistí, že nebudou chránit jen Le Saléra, ale i novokorkského diktátora, vykašlou se na to.“
 „Jak jsem řekl,“ pronesl Mandegar ponuře, „I kdyby se snad rozhodli pokračovat v cestě, mí nadřízení je zlikvidují. Důležité je, že jsme Adhelstonea donutili vydat se do Pustiny. S tou holkou to byl brilantní tah.“
„Samozřejmě!“ Bullock si chlípně olízl rty. „Kdo nedbá na ostražitost, než zamilovaný blázen, co ztratil hlavu pro mladou klisničku? Věděl jsem, že jí bude chtít zachránit-už jen proto, co všechno o něm ví! Ukázkově jsme toho starého intrikána převezli. Ocitne se daleko od pomoci většího vojska, tam, kam se za ním tak jako tak nikdo neodváží. Návnada spolknutá i s háčkem. Až se ho zmocníme, budeme to my, kdo bude diktovat své podmínky ostatním! Takové rukojmí nás katapultuje na vrchol.“
„Ale my nechceme Adhlestonea živého,“ pravil Mandegar temně a pokročil k Bullockovi. „Vlastně netoužíme po tom, aby žil jediný zdejší politik.“
Špión byl připraven. Profesionál v něm vycítil nebezpečí. Opilost z něj rázem vyprchala. Dýku vyloučil a hbitě pod pláštěm nahmatal rukojeť tesáku.
„My?,“ vyhrkl udiveně. „Oč jde? O vraždění nebylo v úmluvě řeči! Máme přece jiné cíle! Pro koho vlastně pracuješ? “
Najednou jakoby ztuhl. Nemohl se hýbat, dech se mu úžil. Zbraň nedokázal vytasit, ruka mu k ní doslova přimrzla.
„Co… co,“ zachrčel s námahou. „Ty jsi z Bratrstva?“
„Myslel sis, že tak bravurní plán pochází z hlav prosťáčků říkajících si Pěst Zítřka?,“ zazněl do noci jedovatý Mandegarův posměch. „Teď si namlouváš, že dělám pro Bratrstvo, opovrhující magií? Ne, ne, ty ubožáku! Ani netušíš, čemu jsi posloužil.“
Bullock sebou bezmocně trhnul. Marně. Nohama srostl se zasněženým dvorem. Začalo ho pálit na prsou a na čele.
„No tak se na mě podívej, červe!“
Kápě odhalila vrásčitý, velice bledý obličej. Zašlá, vosková pleť, chomáče dlouhých, bílých vlasů. Do Bullocka se vpila dvojice rudých, nelítostných očí. Vybavil si tváře únosců kurtizán. Osobně s nimi jednal toho večera, kdy odváželi ty dvě běhny. Bledé, mrtvolné tváře…
„Kdo jste?,“ zasípěl. Z uší mu vytryskla krev. Síla cizí vůle, ho donutila strhnout si z krku šál. „Kdo pro smilování jste?“  Z netvora sálal do morku kostí pronikající chlad. Špión si bezděčně připomněl Reuwenovu řeč o záporných projevech energetických nábojů…
„Zanedlouho vládci tohoto hnízda,“ sdělil mu Mandegar. Mezi zašpičatělými, černými zuby mu kmitl hadí jazyk.
„Víš, Bullocku, jsem jen součástka v soukolí jistého stroje. Špehové, a to bys měl vědět, nazývají takový stroj pátá kolona.“
Bullockovo hrdlo sevřel šedivý pařát. Na zátylku ho pořezaly zvířecí drápy. Hrůzou bez sebe neudržel moč. Věděl už, že moc, která ho využila, pochází z Temnoty. Jak naivním, slepým hlupákem byl celou tu dobu! V jediném okamžiku vystřízlivěl z utopických snů o puči, o nastolení vlády, v níž se Krysy stanou vedoucí silou Nového Korku. Najednou mu všechno došlo.
„Začalo to nepokoji,“ zaskřehotalo mu cosi u krční tepny. Šíji ovanul smrdutý dech. „Hlava Rady a nejvyšší představitel Severu zanedlouho, i díky tvé pomoci zemře. Věř, nebo ne, ale i tak mocný muž, jako Adhelstone, je pouhým vnadidlem. Jen co padne odporný dědek Geremond, propukne chaos. Chaos! Kouzelné slůvko, že ano? Inteligenci povraždí její vlastní spoluobčané. Zbytek emigruje. Zůstane jen stádo. Bezduchá, ovladatelná masa. Spousta surovin. Už se tím netrap. Byl jsi použit a nyní budeš zapomenut. Zapomenut jako pradávný Rymellion.“
Noc proťal krátký výkřik. Vystřídal ho smrtelný chropot, do něhož se vmísil děsivý srkot a zvuky připomínající vysávaný meloun. Netrvalo to ani minutu. Zadunění padající mrtvoly. Čerstvý, mokrý sníh zakřupal rychle se vzdalujícími kročeji a dychtivě do sebe vpíjel Bullockovu krev. Poblíž zavyl toulavý pes. Z protilehlého břehu, od tržního smetiště odpovědělo další vytí. Mrchožrouti zvětřili hody… A do svítání zbývala hromada času.
***************************************************************************************
2.
Od včerejšího večera bez ustání sněžilo. Bělostná opona halila krajinu, podobající se gigantickému, polárkovému dortu. Silnice z Nového Korku do Hasvápnice, však byla díky Správě komunikací a četám údržbářů, vybaveným volskými spřeženími s radlicemi a lopatami, sjízdná-bez sněhových jazyků i námrazy. Silnice představovala pravý div světa. Nahradila příšernou hlinitou cestu, za letních dešťů připomínající spíše blátivé kaliště stepních nosorožců, během zimy neprůjezdnou. Svému účelu sloužila výborně již pět let. Šířka silnice činila patnáct sáhů, takže se na ní mohla v protisměru míjet i čtyřspřeží. Táhla se v délce šedesáti pěti mil a mírně vypouklý povrch, konstruovaný tak, aby z něj mohla odtékat dešťovka, tvořily vyleštěné, žulové dlaždice, pročež poskytovala cestovní komfort, srovnatelný i se silnicemi v Císařství. Novokorkská správa sahala až k třicátému milníku, k viaduktu přes Větrnou rokli, což bylo další z děl trpasličích kamenických mistrů. Následující úsek silnice udržovali statkáři a latifundisté, jejichž pozemky protínala. Od padesátého milníku spadala pod ochranu hasvápnického rychtáře. 
Dalo by se říci, že záhy po svém uvedení do provozu, se tato jediná silnice Severu stala vedle Nového Korku a několika dalších větších sídel jakýmsi centrem civilizace. Statky při jejích okrajích rostly jako houby po dešti. Zájezdní hostince a poštovní stanice jakbysmet. Úzký pás obdělávané půdy ovšem zřídka zasahoval více než dvě míle od silnice. Dál už ležela Velká Severní Pustina-divočina plná dravé zvěře, třasovisek, močálů a černých lesů. Farmáři se nekolonizovatelnému, drsnému území na hony vyhýbali. Také proto honáci dobytka působili v letních měsících hromadné dopravní zácpy a činili tak Správě silnice nemalé obtíže.
Pro lovce, prospektory a dobrodruhy však Pustina představovala zemi zaslíbenou. Proslula mezi nimi jako ráj vysoké, černé, kožešinové i pernaté zvěře. V opuštěných rymellionských mohylách a hrobkách se daly nalézt poklady nesmírné ceny. Tedy, pakliže v nich nestrašili útoční duchové zemřelých válečníků, nebo znuděné duše dnes už neznámých filozofů. V potocích a bystřinách Černohoří jste se za malý poplatek Cechu zlatokopů, mohli pokusit o štěstí rýžováním zlata, nebo kopáním drahokamů. O samotě tam ale nikdo nechodil a ani se to nedoporučovalo. Do podhůří někdy podnikaly výpady orkské hordy, na stepi lovili dýkozubci, hrůzoptáci a medvědi. V lesích číhali žraví trollové, v bažinách vodníci. Jeskyně a podzemní doupata okupovaly ještě horší, nepojmenovatelné a nepopsatelné stvůry-služebníci Chaosu. Stáhly se tam před bdělým okem arcimága Geremonda a s nesmírnou trpělivostí čekaly, až jeho ostražitost poleví. Dobrodruzi, vydávající se na průzkum skalnatých slují a zpustlých dolů, se většinou nevraceli. Drsňáci, kterým se to podařilo, prosluli jako skuteční hrdinové a nejednou si z riskantní výpravy přinesli veliké bohatství. Před svou porážkou totiž Pán Chaosu veškeré cennosti a artefakty poukrýval na nejrůznějších místech menšícího se panství. Ke každičkému kousku pokladu určil za strážce silné, magické netvory povolané přímo z pekelné Sféry. Některé z nich dosud nespatřilo oko elfa, trpaslíka, ani člověka.
 
„Tak to je prosím Sever,“ pomyslel si Arne von Dalmach, hovící si v sedle strakatého poníka. „Dlouhá, vražedná zima, krátký léto plný lijáků a divočina.“ Setřásl z huňatého medvědího kožichu sněhové vločky a lokl si z placatice. „Straším na světě už drahnej čas. Už nepočítám roky, neslavím narozeniny. Nač taky? Je mi tolik, že si pamatuju všechny velký války za posledních tři sta let. Procestoval jsem polovinu Starosvěta. Plavil se po mořích, abych si vyzkoušel život bukanýra. Bojoval jsem v hromadě bitev a svojí sekyrou skolil nejednoho slavnýho tlučhubu. A jakej, že je ten širej svět? Mahmúdistán? Hu! Samá poušť, písek, efríti, zafačovaný mumie a domorodci, co smlouvají i o kus žvance a pintu zteplalý, hořký vody! Rádžastán? Uctívači hadů propadlí drogám a milovníci lidských obětí. Fuj! A Egdrassil? Hm. Rodná země kámoše Vaditaky. Zelený hvozdy, druidové blouznící v lesních svatyních, elfí obyčeje. Tohle mi nikdy nešlo na rozum. Království a Císařství? Moc civilizovaný, moc nóbl. Trpaslíky tam nemaj v lásce… Zato po našem střelným prachu se můžou utlouct!“
Arne nabral do plic mrazivý vzduch a plácl se dlaní do ocelové přilbice. „Sever! Začínal jsem tady, jako kovář na rodný hroudě v Černohoří. Výheň, kovadlina, kladivo, ruda a škopek říznýho piva, to bylo moje. Jenže po stu letech se řemeslo omrzí. Poflakoval jsem se po Pustině, řezal se s orkama, pracoval pro osadníky jako stopař a traper… Ty časy jsou fuč. Fortel jsem ale pořád neztratil. Možná se jednou usadím a pořídím si vlastní kovárnu?…“ Z úvah ho vytrhl Vaditakův zpěv. Veselá píseň. Arne ji neslyšel poprvé. Elf si ji prozpěvoval pokaždé, když opustil městské hradby, ať už to bylo kdekoli. Text trpaslíkovi nedával smysl, neboť dialekt elfů z Cú Caraldist neovládal. Z písně čišela radost. Radost ze svobody a nespoutaná touha po dálkách, ukrytých tam kdesi za horizontem. Vaditakův plášť, barvou připomínající podzimní les, povlával v dujícím větru jakoby nějakým kouzlem do rytmu. Proslulý jasanový luk zatím mlčel. Jeho tětiva však také dovedla zpívat.  
Paladin Mac Leod, opět na vraníkovi, kterého mu před lety daroval řádový velmistr Dagalaif, jel po boku Le Saléra. Nemohl si nevšimnout, že jeho ryzák má na zadku vypálen cejch státního koně. Stejné značky měla i zvířata, která podnikatel obstaral zbytku Družiny.
„Váš přítel má talent,“ pochválil Le Salére Vaditakův zpěv. „Elfové mají znamenitý cit pro umění.“
„To pokaždé cestujete na koních, co patří státu?,“ naklonil se k němu Mac Leod. Jeho celoplátová zbroj zavrzala. Le Salére poněkud znejistěl. Divoce zamrkal očima a rozpačitě si podrbal knír.
„Nu, mám známé u městské gardy. Konkrétně mezi veliteli kavalérie,“ vysoukal ze sebe po chvilce. „To víte, samé svobodné, energické typy. Mnozí jsou pravidelnými zákazníky podniku.“
„Zajímavé,“ odvětil paladin, „velmi zajímavé. I těch slíbených pět tisíc je zajímavá částka. Dost vysoká na to, abych si dal dohromady, že jí nemůžete disponovat.“
„Ale vždyť jste viděl smlouvu ověřenou notářem, podepsanou a schválenou zástupcem Rady pro námezdné oddíly!“
Mac Leod nabyl jistoty, že Le Salére nemluví pravdu. „Podívejte,“ řekl polohlasem tak, aby ho neslyšeli ostatní, „je mi jasné, že takové peníze by váš podnik vydělal řekněme za rok, a to odečítám daně. Doba je zlá, jak jste sám říkal. Jsou ty dívky opravdu tak dobré, nakolik si jich ceníte? Nebo na kolik si jich snad cení vaši bohatí klienti?“
Le Salére se navzdory řezavému mrazu začal hojně potit. „Podepsali jsme spolu smlouvu, pane paladine. A popravdě, jste jediní, jimž věřím, že by mi dokázali pomoct.“
Přestávalo chumelit. Mezi rozervanými, šedobílými oblaky zasvitlo slunce. Mac Leod popohnal koně a přes rameno, aniž se ohlédl, pravil: „Smlouva je smlouva. Ale jestli mi něco chcete říct, budete mít příležitost dnes večer v Hasvápnici. Nerad bych díky vašemu tajnůstkářství ohrozil sebe a své přátele!“
Čaroděj Reuwen si zabral grošovanou klisnu. Jel na konci skupiny, krempu vysokého, špičatého klobouku posunutou hluboko do čela. Zahalen v plášti dřímal. Kousek před ním klusal obrovský hnědák barbara Roglina. Le Salére se pochopitelně nezmínil, kolik úsilí ho stálo sehnat ve stájích kavaleristů oře způsobilého nést vysokého, svalnatého barbara. Adhelstone mu naštěstí ve výběru ponechal volnou ruku. Protesty velitele jízdy umlčel list s diktátorovou pečetí.
 Obouruční bastard, zabalený v kůži, visel přikšírovaný na Roglinových zádech, krytých brigantýnou. Pod ní měl otužilý seveřan už jen šněrovací košili z hrubého plátna. Stejně jako všichni, i on dával přednost dlouhým, koženým kalhotám. Do zbroje se na rozdíl od Mac Leoda oblékal pouze před bojem, a muselo jít o skutečný boj se vším všudy, ne o rvačku. Poddajné šupinové brnění, skvostnou práci aisenheimských platnéřů, měl zabaleno v sedlovém vaku.
„Věčná škoda, že už nefunguje hospoda U Hnáta!“ zavolal na Le Saléra Arne. „Byla to nejlepší krčma na Severu, šéfe!“
„Slyšel jsem o ní,“ odpověděl podnikatel. „Konkurence prý majitele donutila hostinec zavřít.“
„Jo, jo. V poslední době se tady s hospodama doslova roztrhl pytel,“ souhlasil trpaslík. „Hnáta, alias kapitána Archibalda Duboise, jsem znal. Putyku otevřel při cestě z Hasvápnice do Výspy, což byla chyba, protože silnice tamtudy nepokračuje, výspečtí maj svejch náleven dost a na hasvápnický knechty byl drahej. Varoval jsem ho, že je to díra, ale nedal se odradit. Novokorkskej pivovar brzy usoudil, že mu u Hnáta pšenka nepokvete a zaměřil se na Ledovej vichr.“
„Ano, U Ledového vichru se dnes ubytujeme. Ta jedna noc se neprodraží.“
„Ha, ha,“ zařehtal se Arne. „To neznáte náš splávek! Hlavně bacha na čaroděje. Jakmile se ten rozchlastá, tak je bezednej!“
Nad zasněženým krajem se rozlehl táhlý, nepříjemný skřek. Ííííuaííí! Trpaslíkův poník i koně ostatních se splašili. Reuwenova klisna se vztyčila na zadních a vyděšeně zaržála. Čaroděj se svezl ze sedla a poroučel se k zemi. Tvrdě dopadl na žulovou silnici a narazil si přitom kostrč.
Ííííuaííí! Výkřik dravého ptáka. Velkého dravého ptáka. Všichni, až na lamentujícího Reuwena zvedli hlavy k obloze.
„To je pořádná potvora!,“ ukazoval Arne na majestátního dravce, kroužícího nad zasněženou stepí. „Vaditako, co je to? Jestřáb?“
Elf si zaclonil rukou oči před slunečními paprsky a pozoroval dravcovo elegantní plachtění. „Jestřáb s rozpětím křídel deset sáhů neexistuje,“ oznámil přihlížejícím po chvilce. „To je stepní orlosup. Váží dobrých dvě stě liber. Vsadím se, že dokáže unést jezdce i s koněm.“
„V týhle roční době dost neobvyklej zjev, co?,“ soudil trpaslík. „Co chce tady lovit, ksakru?“
Orlosup opět vydal dlouhý, kolísající skřek a spustil se z výšky, jíž Vaditaka letmo odhadl na sto stop, střemhlav dolů.
Elf seskočil ze vzpínajícího se grošáka, bleskově strhl ze zad luk a založil do tětivy šíp. „Okamžitě sežeňte koně do houfu, Arne! Ptal ses, co tu chce lovit? Obávám se, že nás! Míří totiž rovnou sem!“
„Víš to určitě? Chci říct, že tyhle opeřenci si na kořist našich proporcí zrovna nepotrpí! I když u sebe si nejsem dvakrát jistej…“
„Dělejte, hlupáci!,“ zvolal elf nesmlouvavě. „Rogline, pomoz čaroději na nohy!“
Vaditakovy elfí instinkty se nemýlily. Orlosup se skutečně snášel k silnici. Už bylo možné rozeznat hrozivě rozevřené pařáty a zahnutý zoban. Hlavu zdobila korunka bělostných pírek.
Mac Leod s Arnem hbitě sháněli vystrašené koně. Le Salére s Roglinem popadli vyjukaného, klejícího Reuwena a táhli ho směrem k ostatním. Čaroděj se vzpouzel a podvolil se až poté, co mu barbar do trychtýře zhurta vysvětlil, že se stali obětí útoku obřího orlosupa.
Vaditaka vypustil svištící šíp a hbitě sáhl do toulce pro další. Střela zasáhla levé křídlo, hrot šípu trefil loketní kost. Orlosup divoce zakvílel a zamáchal letkami. Vzápětí před sebe vystrčil nohy s doširoka roztaženými drápy. Chtěl elfa uchvátit a rozbít mu zobákem lebku.
Vaditaka neztrácel rozvahu. Tentokrát použil šíp s výbušnou hlavicí. Takovými kdysi rozséval zkázu v řadách císařských legionářů. Rozhodl se obeznámit strašného pána stepi s účinky střelného prachu. Ovšem dravec o něj nenadále ztratil zájem. Znovu nabral výšku, přelétl silnici a ve spirále se vracel zpět. Zatímco ho zaměřoval, elf pečlivě studoval orlosupův let.
„Jde po Reuwenovi!,“ zařval na barbara. „Všichni k zemi!“
Arne sebou mrsknul do závěje vedle silnice. Znal účinky explozivních hlavic. Roglin strhl čaroděje s Le Salérem pod sebe, paladin vší silou přitáhl za uzdu vraníka a donutil ho lehnout si. Poté se vrhl vedle něj.
Vaditaka zamířil dravci přímo na mocnou hruď. Už nic nevnímal. Ani řehtání nepříčetných koní, ani Reuwenovy kořenné nadávky. Ignoroval Arneho výzvy, aby už kurva střílel. Orlosup se blížil. Roglin v pololeže, v polokleče popadl obouručák, připraven k boji na život a na smrt. Zřejmě se domníval, že Vaditaka nevystřelí a přenechá nestvůru jemu.
Teď! Elf vypustil šíp a smýkl sebou do sněhu. Zaburácela tupá rána, doprovázená gigantickým mlasknutím.
Vaditaka otevřel oči a křepce vyskočil. Peří. Z oblohy padal příval peří. Silná brka, vedle jemného chmýří, to vše smícháno s krvavými kusy masa a kostí. Orlosup dolétal. Navždy.
„Ať žije Egdrassil!,“ zahalekal na elfa zvedající se Arne. Na trpasličím hauberku ulpěly provazce potrhaných střev. „Ještě, že to nebyl drak. Dračí pancíř bys takhle nepropálil!“
„Svatá panno, svatá panno,“ opakoval roztřesený Le Salére stále dokola. Trpaslík mu hodil placatici kořalky.
„Vskutku vyvinutý exemplář,“ přiřítil se Reuwen s nadšením k jednomu z největších zbytků dravce. Naraženou kostrč ani necítil. Vylovil z pláště lupu, kterou před lety splašil na bazaru v Lahadabádu a zaníceně začal pozůstatky prohlížet.
Vaditaka pomáhal paladinovi zklidnit koně. Poněvadž zvířata pocházela z vojenských stájí a měla za sebou nejeden střet s orky plenícími novokorkský venkov, brzy zkrotla a byla schopna další cesty.
„Netušil jsem, že Pustina umí být tak nepřátelská,“ svěřil se Le Salére, osvěžený trpaslíkovou pálenkou elfovi. Vaditaka se ironicky zakřenil. Podnikatel patřil k městským typům. Tihle lidé se cítí nejlépe obklopení bezpečím kamenných hradeb a davy dalších lidí. V divočině by nepřežili.
„Blbej pták, šéfe,“ prohodil Arne a vytrhl Le Salérovi z ruky placatici. „Musíme si dávat majzla, páč takovejch oblud se kolem potloukaj vagóny. Na zemi, ve vodě i ve vzduchu.“ Zhluboka se napil a pokračoval: „Jak vidíte, můžem na ně narazit i na silnici a v jejím okolí. Zrovinka loni takhle medvědi vyrabovali Bentleyho farmu, kolem který dneska pojedem. A statek starýho Mlčocha zase ohrožovala lidožravá karnotera. To je řádná bestie, větší než dýkozubec! Sežere všecko, nač přijde a nebojí se ani ohně. Někde jsem četl, že je to mutant vypěstovanej nečistou mocí. Ale když se ví jak na věc, dá se lehce oddělat.“
„Nejde mi na rozum jedna věc,“ ozval se elf, čistící koně od ptačích tkání. „Orlosupi loví daleko ve stepi a v horách. Každý ví, že na lidi neútočí. Jejich potravou jsou pakoníci a sajgy.“
„Jo máš pravdu,“ souhlasil Arne. „Ale v zimě se zvěř stahuje do lesů. Toho ptáka vypudil hlad sem na jih. Proč by si netroufl na nás?“
Reuwen dokončil výzkum mršiny, schoval vzácné zvětšovací sklo a belhal se pomalu k nim. Ruku si držel na bolavém zadku.
„Cos zjistil, mudrlante?,“ vyzvídal trpaslík.
Čaroděj udělal významný kukuč. „Magie,“ vysypal ze sebe bez skrupulí. „To zvíře někdo ovládal. Už vyprchává, ale stále je cítit.“
Všichni se podívali na Le Saléra. Podnikatel pokrčil rameny. „Pánové, ujišťuji vás, že musí jít o náhodu. Neznám nikoho, kdo by mi chtěl ublížit pomocí magie.“
„Také neútočil na vás, ale na nás,“ řekl Vaditaka. „Konkrétněji se zajímal o našeho čaroděje.“
„Někdo si nepřeje, abychom pro vás pracovali,“ doplnil elfa Mac Leod. „Tímhle nám to dal jasně najevo.“
Le Salére vypadal zmateně. „Vlastně nepracujete jen pro mne,“ začal ze sebe pozvolna soukat to, co paladin dávno tušil. „Tedy, najal jsem si vás já, to ano. Vše co jsme vám s Bullockem řekli je pravda, ale…Ale…“
„Tak ven s tím!“
„To děvče-Rika, je důvěrnicí jisté velice vlivné a mocné osoby. Rytíř Mac Leod se mne ptal, zda mu nechci něco sdělit. Pánové, ten člověk na nás čeká v Hasvápnici. Vše co chcete vědět, se dozvíte od něj. Určitě zvedne i odměnu, jak ho znám…“
 „Smlouvu dodržíme,“ uklidnil nervózního podnikatele paladin, „nemáme ve zvyku rušit uzavřené dohody. Opakuji, že ty peníze potřebujeme. Nehodlám z vás teď tahat, o koho jde. Nepřátele má ten váš významný člověk. A podotýkám, že ti nepřátelé vládnou magií. Zdá se, že jste pěšákem ve vyšší hře.“
Le Salére zjihle svěsil hlavu. „Až poznáte, o jak význačného muže jde, uznáte, že jsem měl dobré důvody být diskrétní. Vaší družinu bych si bez jeho peněz nemohl dovolit. Pojí mne s ním stejný záměr. … O své lásce k té mladší dívce, k Henge, jsem vám nelhal, pánové.“
 
 „Takže milostný trojúhelník padá,“ blesklo paladinovi hlavou. „Že by milostný čtyřúhelník?“
„Fajn,“ přerušil mlčenlivé ticho Arne. „Takže do sedel a vpřed, co říkáte?“
„Jedeme,“ přikývl paladin. Něco se objasnilo, ale spousta toho ještě čekala na rozuzlení. Všichni byli zvědaví, kdože je vlastně jejich skutečným zaměstnavatelem.
„Neměli bysme udělat něco s tím neřádem?,“ zeptal se Le Salére a s odporem ukázal na explozí rozmetané zbytky orlosupa.
„Proč?,“ podivil se Arne. „O to se postarají krkavci a vlci. Vy to krákání a vytí neslyšíte, ale my s Vaditakou jo. Až sem zrána přijedou údržbáři, najdou pod sněhem už jen ohlodaný kosti.“
***************************************************************************************
Hasvápnice postrádala status města. Nebyla to však ani vesnice. Místní rychtáři považovali Hasvápnici za městys a na tomto označení svěřeného sídliště si velmi zakládali. Hasvápnice se honosila právem pořádat týdenní a výroční dobytčí trhy. Na novokorkské Radě si taktéž vymohla právo vařit pivo, které slulo znamenitou, nahořklou chutí a vyváželo se dokonce až do Království. Hasvápnický světlý ležák získal několikrát cenu pro nejlepší pivo Severu. V soutěži převálcoval výspecký ječný máz, i novokorkské zázvorové.
Hasvápnice ležela na úpatí nevysokého kopce, jemuž se říkalo Šibeniční-proč, to se dá lehce domyslet. Nechránily ji masivní kamenné hradby jako dvousettisícové velkoměsto Nový Kork. Na takovou stavbu pětitisícovému městečku chyběly zdroje a vcelku se jevila býti neúčelnou. Namísto toho Hasvápnici chránil sedmisáhový hliněný val s palisádou, vybavený střílnami a strážními věžemi. Pevné dřevěné brány byly opatřeny podsebitím, umožňujícím v případě útoku chráněný pohyb lučištnické domobraně. Došlo-li na nejhorší a obléhatelé měli navrch, hasvápničtí jednoduše vypustili pivovarský rybník. Voda promyšleným potrubním systémem odtekla pod valem a spláchla útočícího nepřítele. Ovšem podobné kratochvíle pamatovali už jen nejsešlejší staříci.
Městys obývaly různorodé skupiny občanstva. Většina sem uprchla před strázněmi Osmileté války z Království, mezi starousedlíky se počítalo jen několik desítek rodin. Vedle lidí zde žili a hospodařili kudůci, jejichž nory a políčka jakoby obepínaly Šibeniční vrch. Mohli jste zde narazit na sruby elfích lovců, ovšem ti se zdržovali převážně v Pustině, neboť jim skýtala živobytí v podobě masa a kožešin. Za pivovarským rybníkem stálo několik chýší orků, kteří pověsili na hřebík řemeslo loupežníků a nájezdníků, a rozhodli se usadit mezi svými někdejšími oběťmi. Nezřídka pak nový domov bránili proti hordám, mezi jejichž válečníky kdysi sami patřili. Hasvápnici obývalo i pár trpaslíků, včetně proslulého kovářského mistra Azanula Vostrostřela.
Kolem městečka, takřka nalepené k obrannému valu, se nacházely ohrady pro dobytek a pastviny, skryté nyní pod sněhovou čepicí. Silnici končící u východní brány lemovaly statky, chlévy a skladiště.
Ke svému jménu Hasvápnice přišla díky legendární příhodě s močálovou hydrou. První kolonisté, kteří se tu usadili, záhy zjistili, že okolí Šibeničního vrchu už jednoho nájemníka má. V bažinách, které se v těch pohnutých časech prostíraly přibližně v místech dnešního šedesátého milníku, sídlila žravá pětihlavá saň neboli hydra. Živila se vším, co mělo tu smůlu a vlezlo na její teritorium. Na okraji stepi číhala na zbloudivší antilopy a nepozorné říjné jeleny. Neukojitelný hlad a žravost hydru vyháněly dokonce na lov medvědů, kteří v močálech náhodou uvízli. Je samozřejmé, že se ovčí pastviny, založené osadníky nedaleko bažin, pro saň staly ideálním lovištěm. Přepadala je týden co týden. Dříve, než pastevci stačili zahnat ovce za palisádu, stačila hydra rozvášněná pudem zabijáka, roztrhat spoustu zvířat. Když rozsápala a sežrala i čtyři pastýře, ještě děti, rozhodli se lidé nestvůru zničit a najali si proto družinu elfích stopařů a lovců. Ti brzy přišli na způsob, jak nenasytnou hydru sprovodit ze světa. Pokaždé, když se saň nažrala, se sykotem přilezla k malému jezírku na konci bažin, využívanému stepní zvěří coby napajedlo. Elfové tedy vyčkali, až se bude hydra vracet z lovu a vysypali do jezírka několik pytlů nehašeného vápna. Pak se schovali v křovinách, dávajíc si dobrý pozor, aby je netvor nezvětřil a čekali.
Hydry nevynikají onou zázračně vysokou inteligencí, jako jejich vzdálení příbuzní z dračího plemene. Ani tato saň nebyla výjimkou. V klidu a nerušeně dolezla na břeh jezírka, zalehla a začala pít. Netřeba blíže popisovat, jakou paseku hasící se vápno provedlo v jejím žaludku. Zkrátka se za strašného řevu nafoukla a pukla. Tak zkušení elfové zbavili čerstvě založenou vesničku smrtelného nebezpečí a osada získala příznačný název Hasvápnice.
Před chalupou z vepřovic, uhnízděnou ve svahu Šibeničního vrchu, stál kdosi zahalený v plášti z temně fialového saténu. Tvář vysokého člověka ukrývala kápě. Ruce schovával pod pláštěm. Soumrak už klepal na dveře, vůkol se snášela tma noci. V chalupách a staveních mžikala ospalá světýlka, komíny pivovarské sladovny vyfukovaly bez ustání kotouče bělostného kouře. Dole, v hospodě Na Návsi, zanaříkalo piáno a zavrzaly housle.
Pohled muže v plášti prorážel houstnoucí tmu a upínal se k východní bráně, jíž do městečka vjížděla pozoruhodná šestice, vedená jezdcem v paladinském brnění.
„Mistře,“ špitl za mužovými zády kudůk Baňka-hasvápnický alchymista. Oslovil toho člověka s patřičnou dávkou úcty.
„To jsou oni,“ zazněl zpod kápě hluboký, ne nepříjemný hlas. Hlas staršího muže.
„Jak jste řekl,“ hlesl kudůk uznale, „nevzdali to a přijeli.“
Muž v plášti si povzdychl: „Hlupáci. Orlosup jim nestačil? Nuže dobrá. Brzy poznají, že se pustili do něčeho, co je nad jejich síly.“
„Vyřídíte to s nimi osobně?“
„Ne, na to je ještě čas,“ obrátil se muž v plášti k Baňkovi. „Prozatím ať mají klid. Riskovat odhalení teď, by bylo nerozvážné. Jejich čaroděj by mohl vycítit mou přítomnost. Také jsem unavený cestou portálem. Vždycky mě to vyčerpá a musím regenerovat. Zasáhnu v pravou chvíli, žádný strach.“
Kudůk zatahal muže za cíp pláště. „Co byste řekl na šálek bylinkového čaje?“
„Čajem před bitvou nepohrdnu,“ zněla odpověď. „Nebožtík Bullock vařil vynikající čaje. Ale jsem asi jediný, kdo jejich konzumaci bez újmy přežil.“ Smích, který následoval, kudůkovi přivodil, i navzdory zimnímu chladu lehké mrazení v zátylku.
 ***************************************************************************************
Přede dveřmi hostince U Ledového vichru mrzutě přešlapoval pár vojáků. V kyrysech novokorkské městské gardy je záblo a tak si volnou chvíli krátili flaškou režné a kouřením. Když si všimli, že se ke krčmě blíží skupina jezdců, rychle schovali kořalku i dýmky a s rukama na jílcích mečů zaujali předepsaný postoj hlídky.
Mac Leodův kůň přicválal před krčmu. Paladin ho zastavil těsně před oběma vojáky, čímž je donutil trochu poodstoupit a vyloudil jim na tvářích nevrlé úšklebky.
„Je zavřeno, pane,“ zavrčel bližší gardista. „Zkuste Pivovarskou hospodu, nebo hostinec Na Návsi.“
Le Salére, seskočil ze svého ryzáka, smekl klobouk a řekl: „To je v pořádku. Ti uvnitř už na nás čekají.“
Gardista odmítavě zavrtěl hlavou. „Mám své rozkazy a ty zní: Nikoho nepouštět.“
„Možná bys měl informovat svého velitele, že jsme přijeli, vojáku,“ ozval se netrpělivě paladin.
„Dobrá,“ přikývl gardista. Tón paladinova hlasu nedával rady, ale poroučel. Voják se otočil ke svému druhu ve zbrani: „Hlídej je, hned jsem tady.“
S těmi slovy zmizel za dveřmi hostince. Zbylý voják povytáhl meč z pochvy. V duchu si spočítal, že kdyby se měl s tím paladinem utkat, neměl by sebemenší šanci. To samé platilo i o ohromném, svalnatém barbarovi, který vedl za uzdu ještě obludnějšího, mohutného hnědáka. Bastard visící na divochových zádech by člověka rozpůlil stejně lehce, jako nůž krájí jablko.
„To se koukněme,“ zahudroval brunátný trpaslík, jehož vousy pokryté jinovatkou připomínaly útočícího ledového ježka. „Městská garda! Ha! Čuju tady pěknou čertovinu!“
 
Voják polkl slinu. „U svaté panny! Co je tohle za sbírku podivínů?“ Za trpaslíkem seskakujícím, či lépe řečeno padajícím ze sedla černobílého poníka, jela dvojice tvořená elfem vyzbrojeným dlouhým lukem a prazvláštním individuem, v modrém plášti lemovaném kožešinou. Podle špičatého klobouku, pošitém spoustou klikyháků, otipoval voják posledního jezdce na čaroděje. Na očích se mu leskla skla brejlí a na krku, na koženém řemínku viselo cosi, co vypadalo jako trychtýř. Voják si promnul oči. „Vždyť je to trychtýř!“
„Doufám, že jsme se sem nehnali zbytečně!,“ houkl na Le Saléra Roglin.
To už se ale otevřely dveře a z krčmy se vracel gardista, doprovázený podsaditým chlapíkem, navlečeným v těsném, vysoko šněrovaném kabátci s kožešinovou pelerínou. Vycpávané, brokátové kalhoty mu sahaly až po kolena. Silné punčochy a drahokamy osázené střevíce byly neklamnou známkou velikého bohatství, stejně jako zdobená dýka, houpající se na pozlaceném řetízku chlapíkovi po boku.
Obličej příchozího vroubil zastřižený, prokvetlý plnovous. Na první pohled ospalá očka, hluboko usazená v údolí vrásek, v sobě měla cosi hadího, a lišácký úsměv prozrazoval, že ten člověk, je všemi mastmi mazaný a umí se rychle orientovat.
„Sire Ericku,“ pronesl uctivě k paladinovi. Ostatní, včetně Le Saléra, nevzal vůbec na vědomí.
Mac Leod nebyl překvapen, i když v prvním okamžiku to tak mohlo vypadat. „Baltazar Carmandor,“ řekl tiše.
Chlapík ho opravil: „Radní Carmandor a první ministr Rady Svobodného města Nového Korku.“
„Už jsem s vámi měl tu čest, pane,“ odpověděl paladin. „Během války, v zákopech u Carpedalu. Sloužil jste pod plukovníkem Santangelem, stejně jako já.“
Le Salére udiveně vydechl. Radní Carmandor si toho nemohl nevšimnout. „Ale ano, milý Rodericku,“ oznámil podnikateli, „s panem rytířem se znám už nějaký ten rok.“
Mac Leod přikývl a pravil: „Jak jsem slyšel a jak vidím, přesedlal jste z té staré, tvrdé herky armády na politiku?“
„To je dlouhý příběh, někdy vám o tom budu vyprávět.“
„Takže to za vaše peníze, nás pan Le Salére najal?,“ zeptal se paladin. „Abychom osvobodili unesené kurtizány ze zlopověstné osady U Tří ztracených?“
Carmandor vztyčil ukazovák a zakmital jím záporně ve vzduchu. „Asi vám také řekl, že chodím do toho jeho bordelu, ne? Nikoli, starý příteli. Věc je poněkud složitější. Mnohem složitější.“
„Tušil jsem to. Nuže?“
„Nebudeme to řešit venku na mrazu, pánové,“ odvětil Carmandor pohotově. „Račte mne následovat dovnitř.“ Poté se obrátil k prokřehlým gardistům a řekl: „Odveďte jejich koně do stáje a postarejte se o ně!“
V příjemně vytopené krčmě posedávali u stolů další vojáci. Zákaz vstupu platil pro každého, i pro místní štamgasty. Zraky gardistů přeskakovaly z jednoho člena Družiny na druhého. Vaditaka postřehl uznalý šepot.
Carmandor je dovedl až k závěsu, dělícím šenk od salónku pro honorace. „Strpení, pánové, ohlásím vás.“ Než se stačili vzpamatovat, zmizel za závěsem.
„Krucinál,“ zaklel Arne a šťouchl do Le Saléra ramenem. „O co sakra jde?“
 
Podnikatel se přihlouple usmál. Trpaslík zaskřípěl zuby a ozdobil vydrbanou podlahu hospody chuchvalcem hlenů. „Radši bych se viděl v Pustině, s tlupou vyjících orků v zádech…“ Poznal, že i Vaditaka je, když ne rozrušen, přinejmenším rozladěn. „Jen aby ty prachy stály za to!“
Ze salónku se konečně vynořil Carmandor. „Dovnitř půjdou pouze paladin, čaroděj Reuwen a Le Salére,“ řekl a očekávané protesty uťal několika ráznými slovy: „Ostatek vaší Družiny může strávit večer v hostinci Na Návsi. Objednali jsme vám tam pečeni a předplatili sud piva. Kapitán gardy vám dá vědět, jakmile vše projednáme. Nocleh máte zajištěn zde.“
„Do hajzlu s váma vznešenejma,“ zamručel trpaslík.
„Máme právo vědět co se děje!,“ připojil se k němu elf Vaditaka. Roglin významně pozvedl plavé obočí.
„Urození mohou jednat pouze se sobě rovnými, pánové,“ sdělil jim Carmandor vyčítavě. „Pán, který bude se Sirem Erickem a Reuwenem z Fredensteinu za okamžik rozmlouvat, je velmi, velmi urozený. Chce s nimi probrat postup a plán práce, za níž vám zaplatil.“
„Tohle si nemusíme nechat líbit!,“ zvýšil Arne prudce hlas a sáhl po sekyře. Paladin k němu přiskočil, vytrhl mu zbraň z ruky a s pohledem upřeným na zvedající se vojáky, zvolal: „Zachovejte klid. Nic se nestalo!“
„Pánové, nemusíte mít žádné obavy,“ podotkl radní Carmandor. „Nakonec se stejně vše dozvíte! Jsem šlechtic a diplomat, takže vaše rozhořčení chápu. Jde jen o banalitu etikety. Buďte proto zdvořilí a shovívaví.“
Vaditaka pokrčil rameny a prohlásil: „Je-li to tak jak říkáte a všechno se dozvíme, myslím, že pár žejdlíků piva by nám přišlo vhod.“ Rychle přikročil k Arnemu, popadl ho za vous a dvakrát za něj zatahal-trpaslík pokýval hlavou. „Vidíte, i náš ukvapený válečník souhlasí… že Arne?“
„Výborně,“ poskočil Carmandor rozradostněně. Nepůsobilo to zrovna důstojně. Arneho napadlo, že by mu v ten moment nejraději zarazil paraple do zadku a roztáhl ho. „Hostinec Na Návsi je…“
„Víme kde je, zatraceně!“
„Dobrá, dobrá. Ovšem zbraně zanecháte v péči kapitána. Zítra, před odjezdem, je zase dostanete. To se týká i Sira Ericka.“
„To je vážně skvělý,“ mumlal Arne rozzlobeně, zatímco odevzdával dvojsečnou sekyru Ostrou Mary gardistům. „Doufám, že ještě nebudete chtít, abysme se svlíkli donaha?“
Carmandor s úsilím přehlížel trpaslíkovy uštěpačné poznámky. Vaditaka odložil jasanový luk a Roglin hodil obouručák nejbližšímu vojákovi, který se pod váhou meče div nezlomil.
„Pánové, děkuji za vaši ochotu,“ děl novokorkský ministr, když byla Družina odzbrojena. „Nejste sami, kdo je tu beze zbraní. Gardisté jsou jediní, komu byly povoleny.“
„Už dost řečí,“ řekl paladin. „Uveďte nás do salónu, ať je to za námi. Moc jsem toho včera nenaspal a rád bych si odpočinul.“
„Prosím,“ odhrnul Carmandor závěs. Trpaslík s elfem a barbarem se snažili, seč mohli, aby zahlédli alespoň něco, ale jediné, co spatřili, byl kulatý stůl, na němž se povalovala hromada lejster. Hořely tam prosklené lucerny, zahalující salón do intimního světla. Atmosféra vskutku komorní.
„Uvidíme se,“ pokynul jim Mac Leod a zaplul do místnosti. Reuwen jim zamával, pevněji si usadil trychtýř, vykasal plášť a cupital za paladinem. Le Salére s Carmandorem oba následovali.
*************************************************************************************** První, co Mac Leoda zaujalo, byla velká, na pergamenu vyvedená mapa Severu, dominující spoustě dalších listin pokrývajících stůl. Přímo naproti stolu stál v oceli zakovaný muž. Modrožlutá šerpa na zbroji a dlouhý, rudý plášť, dávaly tušit, že jde Brama Thorstena-slovutného kapitána městské gardy. Nakrátko ostříhané vlasy a jizva hyzdící pravou líci zase svědčily o tom, že je ostříleným veteránem. Mlčky a ledabyle jim kývl hlavou na pozdrav.
„Tak vás tady mám,“ ozval se ze vzdáleného, potemnělého rohu místnosti chraptivý, poněkud unaveně znějící hlas.
Paladin se zachvěl. Ten hlas byl povědomý. Čaroděj napjal zraky skrze cvikr, ale tma panující v koutě salónu nedovolila ani jemu, ani Mac Leodovi odhalit o koho jde.
„Mohl byste vyjít do světla, pane, ať víme, s kým máme tu čest,“ řekl paladin. Ministr Carmandor zaťal zuby, Le Salére si rozpačitě kroutil knírek. „Těch tajnůstek, vytáček a lží už bylo myslím dost.“
„Jinak bych vás sem stěží dostal,“ odpověděl hlas. Vzápětí zavrzalo proutěné křeslo a do svitu luceren vykročil…
„Sám generál Adhelstone?,“ zvolal Mac Leod nevěřícně. Čaroděj stojící vedle něj se plácl do čela a zahuhňal: „Taky nás to mohlo napadnout.“
Lord Rudegard Adhelstone z Kronenburgu, hlava Rady a nekorunovaný vládce Nového Korku. Diktátor honosící se generálskou hodností. Několikanásobný vítěz nad orky, člověk spřízněný s bertonským královským dvorem, někdejší poručník mladičkého krále Theobalda, sedmého panovníka toho jména… A bývalý člen Velké Konvence.
Lord Adhelstone měl za sebou pohnutou a velkolepou minulost, o níž je zapotřebí se podrobněji zmínit. Pocházel ze staroslavného rodu vévodů z Kronenburgu, lenních pánů Západního vévodství. Už tím měl zajištěny rytířské ostruhy a přední místo mezi komtury Řádu královských paladinů. Předchozí král Reginald, řečený Zaječí pysk (pro ohyzdný rozštěp horního rtu), byl prototypem potměšilého, krutého a excentrického despoty. Bertonské království přivedl svou rozmařilostí na pokraj státního bankrotu, což nemohly přenést přes srdce jak starobylý Řád, tak Gilda mágů. Proto se oba tyto spolky, odedávna věrné trůnu landwallských králů a Bertonii, spojily ve Velkou Konvenci, jež si vytkla za cíl Reginaldovo sesazení. Země stanula na pokraji občanské války a mladý Adhelstone se rozhodl bojovat na straně svého královského bratrance. Později tvrdil, že to bylo božské vnuknutí od samotné svaté Ertis. Nestrachoval se vystoupit z Řádu a tím i z Konvence a vydal se na rodný úděl sbírat vojsko. Avšak dříve, než mohlo dojít k bratrovražedné řeži, bylo Království napadeno mnohem větším a silnějším Aspanásským Impériem, jehož císař Consternus Eupratér zatoužil podrobit vnitřními rozmíškami zmítanou Bertonii své moci. Tak vypukla strašlivá Osmiletá válka, v níž Konvence usmířená s Reginaldem bojovala bok po boku královským proti vetřelcům z Císařství. Bojovali proti nim i Adhelstone s Mac Leodem. Ovšem Adhelstone jako královský generál, zatímco Mac Leod jako jeden z mnoha rytířů Řádu. Adhelstone sváděl bitvy s císařskými legiemi na jižní frontě, Mac Leod byl velitelem jízdy řádového generála Falwicka na frontě severní. Oba se vyznamenali. Oba se zasloužili o porážku posledních armád Císařství, byť každý jinak.
Válka, díky nezměrné statečnosti paladinského Řádu, královských vojsk, Gildy i obyčejných žoldnéřů, v jejichž liniích se ocitli stopaři Arne s Vaditakou, skončila remízou. Říše a jejich národy vykrvácely. Impérium se zhroutilo a rozpadalo. Stovky měst se změnily v doutnající trosky plné popela a nepohřbených kostí. Některá území Království, zejména na východě a jihu, byla natolik zdevastována, že se stala prakticky neobyvatelnými. Z toho důvodu došlo k hromadnému exodu obyvatelstva-hlavně do Západního a Severního vévodství, jimž se válečná mašinérie pro značnou vzdálenost od frontových linií vyhnula. Jak už to při takových gigantických migracích bývá, v obou vévodstvích došlo zakrátko k přelidnění a jejich zdroje nestačily k uživení stále dalších uprchlíků. Zmíněné oblasti zmizely v děsivé tlamě revolt a nepokojů, neustále brutálněji krocených represáliemi ze strany šlechty, církve i armády. Král Reginald se ke všemu opět zvrhnul a narůstající problémy v bezpečí mohutných hradeb landwallského hradu… ignoroval. Velká Konvence zabředla do sáhodlouhých debat o tom, zda je lepší konat, než čekat. Tehdy přišel čas Rudegarda Adhelstonea.
Válka naučila našeho generála spoustě věcí. Především chladné bezohlednosti. Nejvíce se však utvrdil ve své bezmezné ctižádosti. Do nejpodrobnějších detailů si naplánoval, že si založí vlastní říši, vně hranic upadajícího Království, kde povládne jako jediný pán, soudce i… Bůh? Stravoval jej nesnesitelný hlad po cti, moci a slávě. Aby toho věčného nenasytu alespoň částečně utišil, musel zdolat takřka nekonečné množství překážek. Nejdříve přinesl na oltář vysněných ambicí a ideálů oběť nejtěžší: zřekl se nároků na dědičný majetek v Západním vévodství. Část pozemků, včetně starobylého sídelního hradu prodal za babku lakotnému Reginaldovi, část daroval s velikou okázalostí paladinům. Poté si nasadil masku kajícníka a jako poslušná ovečka se vrátil nazpět do lůna Velké Konvence. Díky válečným zásluhám a velkému vlivu v zemi, jej tam opět rádi přijali. Poněvadž Reginaldovo řádění narůstalo do rozměrů skutečné tyranie, přičemž Konvence měla dost starostí udržet správu státu vůbec v chodu, nabídl se, že zbídačelou zemi šíleného krutovládce zbaví. V Konvenci, která se konečně usnesla k činům, jeho návrh vyvolal ostrou polemiku. Nebyl by to Adhelstone, kdyby neměl vše promyšleno na léta dopředu. Věděl, že i v tak ctnostné organizaci se najde dost nespokojenců a černých ovcí. Některé jednoduše podplatil, jiným vyložil své budoucí úmysly, proložené brnkáním na vlasteneckou notu a doslova je umluvil k další spolupráci. Na přísně tajném hlasování bylo posléze rozhodnuto očistit trůn od tyrana.
Adhelstone býval s Reginaldem zadobře. Vypili spolu nejednu karafu vzácného vína, věnovali se společně honbě na jeleny, ženám, divadlu. I tentokrát král svého příbuzného přijal s náramnou vřelostí. O to větší bylo jeho překvapení, když ho Adhelstone během následné pitky vlastnoručně probodl. Nato se Brány Landwallu otevřely Adhelstoneovým žoldákům. Mezitím jejich generál a čerstvý kralovrah v hlavním městě vyvolal dlouho osnovaný převrat. Lid spolu s nimi zahájil masakr Reginaldových oblíbenců a milců. Jakmile vyšla ve známosti zpráva o smrti krále, mnoho patolízalů se pokusilo v tichosti vypařit. Nikomu se to nepovedlo. Adhelstone osobně řídil zatýkání a popravy nenáviděných dvořanů a udavačů. Paladinové a zástupci Konvence dorazili do slavnostně ověnčeného královského města, provolávajícího slávu zachránci vlasti. Hrdinný spasitel je přivítal potutelným úsměvem.
Může se vám zdát, že byl u cíle. Mohl se sám posadit na trůn. Sám si mohl skráně ozdobit démantovou bertonskou korunou, s klenotem v němž byl zasazen roh posvátného jednorožce. Ovšem Adhelstone netoužil po zemi vyčerpané válkou. Nechtěl vládnout rozvrácenému kraji s neklidnými poddanými. Namísto toho nejenže souhlasil s korunovací Reginaldova synovce Huberta, což Konvence zamýšlela již před válkou, ale sám ji doporučil. Vlastnoručně Huberta korunoval na krále Theobalda VII. Získal si srdce lidu a sympatie nobility. Na žádost paladinského velmistra Dagalaifa z Morigaardu a představeného Gildy arcimága Prospera, se ujal, ač naoko nerad, dočasného titulu Lord Protektor. Svěřili mu správu země až do Theobaldovy zletilosti, což znamenalo na tři roky. Tak mohl přistoupit k dalšímu kroku na trnité cestě k ukojení bezedného břicha hladové ctižádostivosti.
Rok předtím, než vrazil Reginaldovy do srdce dýku, vyslal Adhelstone agenty na Sever. Tak se v Království říkalo končinám v podhůří Černých hor a při severním pobřeží Lach Norden. Šlo o kraje jen formálně závislé na Bertonii. Jediné větší město představoval sotva čtyřicetitisícový přístav Nový Kork, ostatek sídel byly jen malé vesničky, případně samoty, rozeseté v dosud panenské, nepříliš probádané divočině Velké Severní Pustiny. Černohoří obývali trpaslíci z klanu Stříbrokopů a Dalmachu. Zpoza hor bez ustání dotírali orkové.
První kolonizace Severu proběhla, jak jsme již uvedli, po porážce chaotického pána Sawargüna, před sto padesáti léty. Bertonské žezlo tehdy držel Hagenrich IV. Kvůli přítomnosti nejrůznějších nestvůr a nemrtvých-pozůstatků to armád Chaosu, tvořila první osadníky Severu všelijaká sebranka. Králové sem posílali do vyhnanství nepoddajné živly, propuštěné trestance, sedláky co povstali proti svým pánům. Časem se k nim připojili misionáři Ertisiny církve, obchodníci, lovci a mnozí další dobrodruzi, jež omrzel nudný a jednotvárný život. Generace jejich dětí se tak zachránily před krvavými žněmi Osmileté války.
Adhelstone pověřil agenty důležitými úkoly. Měli zjistit, jak dalece je Sever připraven na novou vlnu kolonizace. Měli ověřit, zda jsou novokorkští radní ochotni přijmout nové obyvatele a Sever formálně uznat za vicekrálovství Landwallu. Agenti se vyznamenali. Slibovali ve jménu bertonského krále, podpláceli ve jménu bertonského krále, ba jeho jménem nabídli Novému Korku a jeho okolí pomoc proti orkům! O ní Rada marně žebronila už hezkou řádku let.
Lord Protektor ani nečekal na odpověď radních-ostatně, neodvislost Nového Korku považoval skutečně za formální, stejně jako většina lidí v Království. Pokládalo se za právoplatného suzeréna Severu už z toho důvodu, že nejvyššími reprezentanty Korku se mohli stát pouze odrodilí Bertonci. Už méně lidí vědělo o tom, že Sever se za vazala dávno nepokládá.
Adhelstone tedy přispěchal na zasedání Konvence s novým, dalekosáhlým plánem. Chtěl zřídit komisi pro kolonizaci Severu, schopnou svou prací ulevit oběma vévodstvím. Proč ne? Konvence to s uznáním přijala a Theobald podepsal. Nato se Adhelstone v patetické řeči vzdal svého titulu Protektora, který svěřil velmistru Dagalaifovi. I tentokrát Konvence projevila uznání, návrh schválila a král jej podepsal. Adhelstone byl spokojen. Na nějaký čas se stáhl do ústraní. Usadil se ve městě Silbersternu, kde spřáhl s velitelem tamní posádky, jímž nebyl nikdo jiný, než Baltazar Carmandor. Znali se spolu z Reginaldovy armády. Kromě vojenského umu, měl Carmandor v malíčku finance, znal nejmocnější spekulanty s pozemky a přátelil se s elitou Ligy Svobodných Přístavů. Liga zabírala jižní pobřeží Starosvěta a jak napovídá název, už před nějakým stoletím se zcela vymanila z vlivu Království i Císařství. Carmandor s Ligou vyjednal výhodné obchodní kontrakty s budoucím Adhelstoneovým panstvím. A protože Liga nutně potřebovala dřevo na stavbu korábů plujících do Zámoří a Sever se jevil být nevyčerpatelnou zásobárnou dříví, její zástupci oboustranně prospěšné smlouvy rádi potvrdili.
Komise udělující osadníkům kolonizační patenty, zatím měla plné ruce práce. Během prvních pár měsíců na Sever vyrazilo více než sto tisíc pionýrů. Mezi Silbersternem a Novým Korkem zatím probíhala nepřetržitá korespondence. Adhelstone nezahálel. Vypravil do Korku desítky architektů a stavitelů, i s jejich rodinami. Prostřednictvím agentů najal pluky trpasličích stavitelů, kteří měli vystavět kolem města silné, nezdolatelné hradby. S trpasličími předáky vyprojektoval novou a skvělou silnici do Hasvápnice… A s orkskými náčelníky se dohodl, že spojené hordy zjara příštího roku napadnou Kork. Posledně uvedené se mu zdařilo až napotřetí, neboť dva poslové skončili roztlučeni orkskými řemdihy na kaši. Slíbil tedy těm stupidním skřetům právo na území poblíž černohorského průsmyku a náčelníkům zaslal bohaté dary-péřové čelenky z rádžastánských rajek, prastaré trpasličí muškety a tabák z dovozu do šamanských kalumetů.
Orkové dodrželi slovo a ukázali se jako výteční spojenci. Sotva skončilo jarní tání, s velikým halasem přitáhli z hor a oblehli Nový Kork. Díky nedávno dostavěným (na břehu Lach Norden stále ve výstavbě) hradbám se však město drželo a do Království odpluly lodě se žádostí o pomoc. Většina obyvatel netušila, že orkové se k útoku neodhodlají. Někteří nad tím nevěřícně kroutili hlavami. Měli za to, že nepřítele odradilo nepřemožitelné opevnění. Pravdu znalo jen pár lidí.
Adhelstone byl jako vždy připraven. Neváhal ani vteřinu. Jen co jej Konvence povolala, aby táhl na Sever proti orkům, jmenoval Carmandora svým zástupcem, postavil se v čelo deseti tisícům vlastních, osvědčených žoldnéřů, zárodku budoucí novokorkské gardy a spěchal do boje.
Orkští náčelníci o všem věděli. Čekali, dokud se Adhelstoneovo vojsko nepřiblíží na dohled. Byli přesvědčeni, že jim dá slíbený signál k ústupu a bude je zdánlivě pronásledovat. Místo toho se Adhelstone opět projevil jako chameleon. Rozdělil armádu a s jednou půlí pochodoval dál. Druhá, pod vedením Carmandora mezitím nic netušící orky obešla a odřízla jim cestu k horám. Nová silnice jejich pochod značně zrychlila.
Orkští náčelníci, za přihlížení novokorkských občanů, nadávajících nájezdníkům z bezpečí vysokých hradeb, svolali hašteřivou poradu. Vykutálení šamani už zřejmě tušili, že se Adhelstoneova znamení nedočkají. V ležení obléhatelů došlo k prudké výměně názorů. Mocní města, spřažení s Adhelstonem rychle sehnali zbrojný lid a čekali.
 Zatímco se tedy šéfové orků dohadovali co dál, zda zrušit dohodu, ustoupit, anebo Adhelstoneovy zrádné úmysly vyzradit obléhaným, ocitly se spojené hordy sevřeny v kleštích. Bitva, jež se pak odehrála, byla krátká a vražedná. K útočícím vojskům se připojila i domobrana, která podnikla jako na zavolanou výpad z města. Zaskočení orkové poznali, jaké je to spadnout do mlýnku na maso. Celá jejich armáda přestala existovat. Zachránili se jen ty nejstatečnější. Adhelstone vjel triumfálně do města a ujal se jeho správy, coby bertonský vicekrál.
Když si zajistil pozice v Korku, což se neobešlo bez odstranění reptalů a těch radních, kteří se mu opovážili postavit, s šesti tisícovkami vojáků zamířil k černohorskému průsmyku. S menšími ztrátami přešel hory a vpadl do Pustiny. Množství orkských táborů a sídlišť vypálil a vyhladil. Tím zbavil Sever nebezpečného souseda a jeho popularita vystoupala do nebes.
Onoho roku Adhelstone vykonal ještě další veliké činy, které stojí za zmínku. Vyvrátil například nomádský svaz, obývající tundru za horami. Ne, že by tihle kočovníci mohli vicekrálovství výrazně uškodit, ale nedohledná stáda velkorohého dobytka, která ukořistil, zvýšila šance uživit neustále stoupající počet nových přistěhovalců. Také nechal opravit polorozpadlou pevnost v Borové Zátoce-přístavišti na východním pobřeží Lach Norden, čímž tamní území zabezpečil před orky ze Sosnoborského hvozdu, kteří, když se doslechli jaký osud stihl hordy na Severu, přísahali Korku strašlivou pomstu.
Pokaždé, když se vrátil do města, vítali jej občané (které ovšem považoval za své poddané) s radostí a nadšením. Městu se věnoval ze všech sil. Dal strhnout staré dřevěné a cihlové domy a nahradil je stavbami z žuly a mramoru. Vydal zákon, jímž mohly mít obytné budovy, po schválení statikem, více než pět pater. S pomocí alchymistů vyčistil zaneřáděné vody Telepsionu a novými akvadukty zaopatřil pitnou vodu i pro odlehlé části rostoucího města. Ladem ležící půda v okolí Korku a hasvápnické silnice byla pečlivě rozparcelována a přerozdělena mezi osadníky. Během následujícího léta přesáhl počet obyvatel města dvě stě tisíc duší. Na venkově, včetně dalších obcí se lehce přehoupl přes čtvrt milionu.
 
Když vicekrál zhodnotil stávající situaci, usoudil, že už provedl dost reforem na to, aby mohl Sever prohlásit za území plně nezávislé na koruně. Samosebou počítal s případným odporem Království a před případným útokem se pojistil spojenectvím s Tarantským a Arvengueským knížectvím. Tyto země stály během Osmileté války stranou konfliktu a netajily se svou nevraživostí vůči Bertonii. Obě se kdysi od Království odtrhly a spolu s Obchodní Ligou uzavřely alianci, díky níž si je králové netroufali napadnout.
Rada Nového Korku, jíž Adhelstone předsedal, podpořila vicekrálův záměr víceméně ze strachu. Nabyl již takové moci, že se mu na Severu nedokázal nikdo postavit. Vicekrálovství bylo úředně zrušeno a metropole kraje, s přilehlými oblastmi získala status Svobodného města a svobodné kolonie. Mnozí s napětím čekali, jaký titul si pro sebe Lord Adhelstone vybere. Jeho kumpán Carmandor vyhrabal prastarou, zapomenutou hodnost diktátora, jíž před mnoha sty léty nosily vladaři nynějšího Impéria, předtím, než se jeden z nich stal prvním císařem. Radní vše odsouhlasili a diktátor se jim odvděčil vyhlášením svobodných voleb. Korku a ostatním osadám povolil velkorysou samosprávu, ale také zvedl daně...

MAPA SEVERU:

 

 

Na velké mapě západního Starosvěta, která následuje v sekci Eseje a kroniky, je městečko Hasvápnice vyznačeno severozápadně od Nového Korku. Je to logické, neboť zmíněná mapa vznikla jako úplně první- neměl jsem tehdy ještě představu o konečném uspořádání a poloze jednotlivých sídel. Sladkovodní, vnitrozemské Jezero Lach Norden je pozůstatkem po pevninském ledovci, podobně jako Velká jezera v Severní Americe. Kraj kolem jeho břehů a v podhůří Černých hor lze vzhledem přirovnat k některým oblastem Aljašky, či ruské Kamčatky- s tím rozdílem, že mimo obydlené končiny jde o skutečnou pustinu plnou nebezpečí.
Lesy a hvozdy v podhůří tvoří převážně jehličnany, ovšem už Divokému Hvozdu, rozprostírajícímu se pár set mil jižně od hor vévodí mohutné listnáče- duby, buky, javory, i stromy, které bychom v našem světě marně hledali. I zde rostou jehličnatí obři- mezi nimi především sekvoje.
Fauna Severu je velice rozmanitá. Na stepi žijí stáda bizonů (zubrů), stepních slonů (ekvivalent druhu mamuthus primigenius), srstnatých nosorožců, pakoníků (ekvivalent druhu koně Przewalského), sajg, nebo hřivnáčů lehkonohých (ekvivalent  třetihorních savců druhu oreodon). Vzácně se lze setkat se stepními dráčky, nebo se samotářskými trhači žíhanými (ekvivalent "opeřeného", býložravého dinosaura druhu Therizinosaurus), či jednorožci stepními (ekvivalent pleistocénního druhu Elasmotherium).
Šelmy zastupují vlci, medvědi (grizzly, medvěd jeskynní, medvěd kulatočelý /na Zemi vyhynulý arctodus- největší suchozemský dravec ze sklonku plesitocénu/), dýkozub/ec/ (ekvivalent druhu smilodon,či epimachairodus), puma horská (kuguár), hrůzopták stepní /lesní, jeskynní/ (ekvivalent druhů Phorusrhacos, Diatryma), orlosup stepní (ekvivalent třetihorního gigantického dravce Argentavis- rozpětí křídel cca 8 m!), supi (ekvivalent pleistocénního druhu Teratornis), šakalové. Z fantaskních dravých nestvůr uveďmě např. gryfy (několik druhů), ohnivé ještěry (vzhledem připomínající permský druh Dimetrodon- hráči fantasy rpg Gothic vědí své), harpyje (opičí tělo, opeřená křídla, vlčí morda), slugy (ekvivalent druhohohorního pterosaura Dimorphodon) a karnotery (ekvivalent třetihorního všežravce Andrewsarchus- v kohoutku 2,5-3 m!). Dále se zde vyskytuje několik menších druhů trhačů (ekvivalenty druhohorních opeřených dinosaurů oviraptor, velociraptor, utharaptor a deinonychus), kteří loví vždy ve smečkách. V bažinách ( ale i v lesích a na stepi) žijí wyverny, hydry a trolové (magická stvoření, takřka nezranitelná).
Lesy se hemží dryádami, jejichž život je podobně jako v našich bájích spjat se životem určitého stromu. Na okrajích lesů pak loví samotářský hromozub, jeden z nejstrašlivějších dravců Starosvěta (ekvivalent druhohorního dinosaura Spinosaura).
Vody jezera Lach Norden obývají všechny možné druhy ryb. narazili byste zde však i na sladkovodního žraloka (velikostí srovnatelného se žralokem liščím), sladkovodní krokodýly, i na obrovité (na hlubinách) ryboještěry (ekvivalent druhohorních dravců tylosaurus, liopleurodon)- ti jsou ovšem mimořádně vzácní, či na kostitlamy obrovské (ekvivalent devonského rybího pancéřnatého dravce dunkleosteus). Pobřežní močály jsou domovem různých, velice primitivních humanoidních druhů, mezi něž patří: kvákoň pobřežní (tzv. žabí člověk- ekvivalent suchozemského goblina, živící se rybami), ichthyan (rybí člověk)- jde o druhy obojživelné.
Nad hladinami jetzera loví ptakoještěr sweegh rybožravý (ekvivalent druhohorních mořských pterosaurů). Vbažinách pak číhají barracudy močálové- ty jsou rovněž obojživelné a vzdáleně připomínají devonské rybí druhy eusteropteron.
Zde vidíme, že pustiny Severu zdaleka nejsou přívětivé pro nezkušené dobrodruhy. Lovit zde, se doporučuje jen těm nejodvážnějším a nejzkušenějším lovcům...
 

 

 

 

 
 


 

 

 

 

 

TOPlist
Tvorba webových stránek na WebSnadno.cz  |  Nahlásit protiprávní obsah!  |   Mapa stránek